infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2006, sp. zn. I. ÚS 733/04 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:1.US.733.04.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2006:1.US.733.04.1
sp. zn. I. ÚS 733/04 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele A. D., t.č. ve VTOS ve věznici VS ČR Karviná, zastoupeného JUDr. Jaromírem Richterem, advokátem, se sídlem v Karviné, Svatováclavská 31, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 7 Nt 114/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 7 Nt 114/2004, kterým bylo podle §320 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto, že vykoná trest odnětí svobody v trvání 14 let uložený mu rozsudkem Krajského soudu Praha ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 3 T 37/1998, za trestné činy podle §247 odst. 1, odst. 2, §234 odst. 1, odst. 3, §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) a §185 odst. 1 odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu Praha, sp. zn. 2 To 1/99, ze dne 4. 2. 1999, jakož i trest odnětí svobody v trvání 7 let, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu Praha ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 3 T 3/99, za trestné činy podle §234 odst. 1, §238 odst. 1, odst. 2, §185 odst. 1 a §235 odst. 1, odst. 2 trestního zákona ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu Praha, sp. zn. 2 To 13/2004, ze dne 20. 5. 2004, ve věznici se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel s napadeným usnesením nesouhlasí. Podle jeho názoru soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl „skutečnosti“ tím způsobem, aby z nich jednoznačně vyplynulo, že zde není ničeho, co by svědčilo pro výkon trestu ve věznici s ostrahou a nikoliv se zvýšenou ostrahou, což stěžovatel podrobněji rozebírá v souhrnu jednotlivých námitek, které mají zpochybňovat jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Podstatou a jediným důvodem podání ústavní stížnosti tedy je, zda má stěžovatel vykonávat trest ve věznici se zvýšenou ostrahou nebo s ostrahou. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a shledal, že nevykazuje žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný názor, leč to samo o sobě kasaci napadeného usnesení neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Ústavní soud je po přezkoumání daného případu toho názoru, že věc zjevně nedosahuje ústavní roviny. Je možné, aniž by věc v tomto směru Ústavní soud podrobně přezkoumával, že se krajský soud mohl v napadeném usnesení dopustit některých nepřesností, jak na ně upozorňuje stěžovatel, ve svém celku však zákonnými a tím spíše ani ústavními deficity netrpí. Vyvozovat z některých snad nedůsledností natolik dalekosáhlé závěry, jako požaduje stěžovatel a zrušit proto napadené usnesení by bylo projevem přístupu zcela formalistického. Nejedná se tedy o pochybení takového charakteru, která by měla zásadní vliv na ústavní regulérnost celého procesu, kde těžiště je nutno spatřovat zejména v řízení o trestných činech, kladených stěžovateli za vinu; s tím však stěžovatel nijak nepolemizuje. Úkolem Ústavního soudu totiž není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již stěžovateli tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou v oblasti jednoduchého práva, ale posoudit samotné řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, kdy již nezbývá než vyslovit, že došlo i k porušení jejich základních práv nebo svobod. O takový případ se podle přesvědčení Ústavního soudu zjevně nejedná. Každý jiný postup by nad rámec stanovený Ústavou a zákonem o Ústavním soudu nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku činil z tohoto soudu další soudní instanci. Ústavní soud by de facto nahrazoval činnost příslušných orgánů veřejné moci, pokud by - jako v daném případě - měl vstupovat i do úvah ve věci kompetentního příslušného orgánu veřejné moci o tom, v jakém typu či dokonce ve které konkrétní věznici má odsouzený trest vykonat a závazně tyto otázky řešit. Ústavní soud byl v tomto směru tedy rovněž veden principem minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, který ve své činnosti důsledně dodržuje. Aby bylo možno uvažovat o ingerenci Ústavního soudu, muselo by dojít ke zcela zřejmé svévoli v postupu obecného soudu (a to navíc svévoli mimořádné intenzity), nebo by naopak příslušné orgány veřejné moci musely být nečinné (odmítaly by se věcí zabývat). Potom by věc mohla být způsobilá překročit sféru jednoduchého práva a dosáhnout znaku zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. To však Ústavní soud neshledal. V daném ohledu se Ústavní soud tedy nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly soud k výroku jeho rozhodnutí. Přezkum soudcovského uvážení o splnění příslušných podmínek pro zařazení určitého odsouzeného do některého z typů věznic, pokud se toto uvážení, resp. úsudek směřující k podřazení pod příslušný normativní rámec pohybuje v limitech vymezených zákonným předpisem a je opřen o racionální logickou argumentaci, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu, který není další odvolací instancí v systému obecných soudů, zjevně vymyká. Zvolení typu věznice je tedy zásadně na úvaze příslušného obecného soudu, který je oprávněn a povinen zařadit odsouzeného s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci do takového typu věznice, aby byla nejlépe vyjádřena a dodržena zásada individualizace trestu. Tyto závěry nejsou navíc neměnné; během výkonu trestu může soud rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu, přičemž o přeřazení do věznice s mírnějším režimem rozhodne tehdy, jestliže chování odsouzeného a způsob jakým plní své povinnosti odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu. Navíc lze poznamenat, že v demokratickém právním státě neexistuje diferenciace mezi typy věznic pokud jde o nutnost dodržování základních práv odsouzených, což je pro Ústavní soud stěžejní. Veškerá základní práva a oprávněné potřeby odsouzených jsou tedy zabezpečeny a musí být respektovány, ať již se jedná o jakýkoli typ věznice. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2006 František Duchoň v.r. předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:1.US.733.04.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 733/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2006
Datum vyhlášení  
Datum podání 16. 11. 2004
Datum zpřístupnění 21. 8. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §320 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík trest/výkon
odsouzený
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-733-04_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 103338
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-08-26