ECLI:CZ:US:2006:2.US.291.06.2
sp. zn. II. ÚS 291/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. února 2006, č. j. 32 Odo 1686/2005-115, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č. j. 15 Co 225/2005-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se dvěma samostatnými ústavními stížnostmi, jejichž projednání Ústavní soud spojil ke společnému řízení, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. března 2005, č. j. 17 C 154/2004-57, kterým byla žalované (stěžovatelce) uložena výrokem I. povinnost zaplatit žalobkyni (Zdravotnická záchranná služba Olomouckého kraje, příspěvková organizace) částku 598.274 Kč, spolu s 2% úrokem z prodlení ročně od 16. února 2004 do zaplacení. Výrokem II. zamítnul vzájemný návrh žalované, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 3,394.586,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně od 9. ledna 2004 do zaplacení; zároveň změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že předchůdkyně žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 29. června 2001 platnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče. V dodatku č. 1 ke smlouvě z 29. června 2001 účastnice mimo jiné v souladu s §17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění platném v rozhodném období, dohodly způsob stanovení úhrady za poskytnutou zdravotní péči paušální sazbou. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že sjednaná smluvní paušální úhrada zdravotní péče není v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období, neboť zákon reguluje maximální cenu jednoho bodu za zdravotní výkon, přičemž při paušální úhradě je platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období. Žalovaná tedy neoprávněně na základě přepočtu paušální úhrady na výkonovou strhla z plateb ve prospěch žalobkyně částky jí stanovené za poskytování zdravotní péče, tudíž se žalobkyně důvodně domáhala vrácení těchto částek. Odvolací soud uzavřel, že jakékoli následné přepočítávání dohodnuté paušální úhrady za poskytnutou zdravotní péči na bodové ohodnocení zdravotní péče a krácení úhrady z tohoto titulu je nepřípustné, jestliže zákon sjednání paušální úhradou jako jeden ze dvou možných způsobů úhrady připouštěl. Přepočítávání smluvního ohodnocení na bodové ohodnocení zdravotních výkonů by ve svých důsledcích bylo proti smyslu právní úpravy způsobu úhrady zdravotní péče a sjednání paušálního způsobu úhrady za poskytnuté výkony by bylo bezpředmětné. Odvolací soud odmítl právní názor žalované, že uzavřené smlouvy jsou relativně neplatné podle §40a občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") pro rozpor s cenovým předpisem ve smyslu §589 obč. zák. Konstatoval, že i kdyby předmětná smlouva byla relativně neplatná pro rozpor s cenovým předpisem, nemůže se neplatnosti dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, přičemž ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná žalobkyni sama navrhla způsob úhrady zdravotní péče paušální sazbou, proto by se nemohla dovolávat relativní neplatnosti ve smyslu §40a obč. zák.
Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 16. února 2006, č. j. 32 Odo 1686/2005-115, zamítl. Nepřisvědčil sice odvolacímu soudu v názoru, že důsledky cenové regulace podle zákona č. 526/1990 Sb. se v posuzovaných souvislostech neuplatní, ztotožnil se však s ním v závěru, že relativní neplatnost účastníky uzavřené smlouvy způsobila sama stěžovatelka, a proto se jí nemůže dovolávat. Dovolací soud ve shodě se soudem odvolacím nepodřadil závazkový vztah mezi účastníky řízení pod režim obchodního zákoníku. Rovněž neuznal stěžovatelčinu námitku, že jí navrhovaná ujednání o paušální úhradě zdravotní péče byla zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Pokud zdravotní pojišťovna navrhla způsob úhrady, který byl sice povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči, ale volbou tohoto způsobu úhrady došlo k překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, byla tím žalovanou zdravotní pojišťovnou porušena cenová regulace, avšak s ohledem na §40a obč. zák. se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, tedy žalovaná zdravotní pojišťovna.
Stěžovatelka v ústavních stížnostech namítá, že napadenými soudními rozhodnutími byla porušena její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jmenovitě právo na rovné postavení v právech (čl. 1 Listiny), na uplatnění stejných zákonných omezení na všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a konečně i právo na rovné postavení v soudním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). V ústavních stížnostech stěžovatelka podrobně odůvodňuje právní názory, jež předestřela v řízení před soudy všech stupňů, a jimiž jejich závěrům oponuje. Poukazuje přitom zejména na nejednotnost rozhodovací soudní praxe, jakož i samotného soudu dovolacího, včetně otázky určení právního režimu (obchodního, resp. občanského zákoníku), jemuž má (měl) být dotčený právní vztah podroben (s důsledky pro závěry o relativní nebo absolutní neplatnosti). V rozsáhlé části své argumentace stěžovatelka zpochybňuje závěr, že neplatnost smlouvy sama způsobila; podrobným popisem procesů směřujících k určení hodnoty bodu dovozuje, že na něj neměla rozhodující vliv ("prakticky pouze doplňovala do právními předpisy definované rovnice hodnoty, které sama nestanovovala"), byť "je nutné připustit", že je to ona, kdo "zdravotnickým zařízením zpravidla zasílá či předkládá návrh cenového dodatku ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče". Výklad ustanovení §40a obč. zák., který uplatnily obecné soudy, proto pokládá - za této situace - za necitlivý a restriktivní.
Ústavní soud předně podotýká, že ústavní stížností s prakticky totožným obsahem a řešící shodnou problematiku se zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. III. ÚS 312/2006, a ani v této věci nemá důvod se od závěrů obsažených v citovaném usnesení odchylovat a tyto závěry je možné zopakovat i pro stávající ústavní stížnost. Ústavní stížností otevřený spor o právní posouzení dané věci se odbývá výlučně v mezích podústavního práva a jeho výkladu [posouzení otázky vztahu cenové regulace v rovině nepřekročitelného určení bodového ohodnocení zdravotních výkonů a zákonem rovněž předjímané možnosti sjednat paušál za poskytnuté služby; posouzení otázky podmínek uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) za okolností předznačených zvláštními procesy podle §17 odst. 5, 8 a 9 zákona č. 48/1997 Sb., v rozhodném znění (§40a, věta druhá, obč. zák.); posouzení otázky podřazení daného závazkového vztahu režimu občanského zákoníku] a ústavněprávní roviny nedosahuje. V důsledku toho je ani z ústavněprávního hlediska hodnotit nelze.
Poukazy na (výše označené) články Listiny základních práv a svobod jsou nepřípadné, v nich zakotvená práva dotčena zjevně nebyla a ani objektivně být nemohla. Stěžovatelka nepřípadně očekává, že se Ústavní soud v její věci chopí role další (běžné) přezkumné instance. Ústavnímu soudu příslušelo se omezit na zjištění, že se stěžovatelce dostalo korektního procesu, s její argumentací (opětovně předestřenou v ústavních stížnostech) se soudy v úplnosti a adekvátně vypořádaly a svá rozhodnutí též náležitě (logicky a srozumitelně) odůvodnily. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní pouze v případě, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Tyto podmínky v dané věci splněny nebyly.
Stěžovatelka poukazuje na nejednotnost soudní praxe, pročež nelze mluvit ani o stabilizovaných výkladových standardech ani o vybočení z nich, a tím je vyloučeno uvažovat o ojedinělém excesu, resp. o založení nepřípustně odlišného (excesivního) výsledku v jejím sporu. Stěžovatelka se v podstatě dožaduje, aby Ústavní soud (nikoli soud Nejvyšší) stávající rozhodovací praxi obecných soudů usměrnil, resp. sjednotil, a to podáním té verze výkladu, již má za správnou a kterou marně prosazovala v řízení před obecnými soudy. Přisuzuje tak Ústavnímu soudu postavení, které mu z jeho ústavního zakotvení nepřísluší; k výkladu obecného práva jsou povolány soudy, a to aniž by samy byly vyvázány z respektu k principům ústavněprávního kontextu (čl. 4 Ústavy České republiky), přičemž k sjednocování výkladové a aplikační praxe obecných soudů je povolán Nejvyšší soud ČR, jemuž zákon k tomu svěřuje i odpovídající instrumenty (§14 odst. 1, 3, §21 a §24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Skutečnost, že existuje nejednotnost v rozhodování Nejvyššího soudu sice nemá příliš pozitivní vliv na právní jistotu, ale sama o sobě nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová