infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.10.2006, sp. zn. II. ÚS 363/06 [ nález / NYKODÝM / výz-2 ], paralelní citace: N 188/43 SbNU 153 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:2.US.363.06.0

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání)

Právní věta Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž zopakoval dokazování, zejména změnil právní náhled na věc. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení vyjádřit se k provedeným důkazům.

ECLI:CZ:US:2006:2.US.363.06.0
sp. zn. II. ÚS 363/06 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 17. října 2006 sp. zn. II. ÚS 363/06 ve věci ústavní stížnosti L. M. a E. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2006 č. j. 12 Co 755/2005-183 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2001 č. j. 16 C 130/94-137, jimiž byla v řízení o vydání živého a mrtvého inventáře zamítnuta žaloba právního předchůdce stěžovatelek proti Zemědělskému družstvu Senice na Hané na zaplacení 445 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2006 č. j. 12 Co 755/2005-183 se zrušuje. Odůvodnění: I. Stěžovatelky se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. října 2001 č. j. 16 C 130/94-137 poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci byla kvůli procesním vadám (nebyly splněny procesní podmínky pro vydání rozhodnutí - řádný návrh na zahájení řízení, okruh účastníků řízení, způsobilý žalobní petit) opakovaně zrušena odvolacím soudem, zamítl žalobu žalobce (procesního předchůdce stěžovatelek) proti žalovanému (Zemědělské družstvo Senice na Hané) v řízení o vydání živého a mrtvého inventáře ve znění, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 445 000 Kč s 15% úrokem z prodlení do zaplacení. Dále stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce požádal včas a ve lhůtě o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář a dospěl k závěru, že je i osobou oprávněnou podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), když k odnětí živého a mrtvého inventáře došlo v rozhodném období. Současně dovodil, že žalovaný je osobou povinnou. Soud prvního stupně však žalobu zamítl s odůvodněním, že "žalobce" (pozn. správně má být "žalovaný") splnil svoji povinnost na vydání živého a mrtvého inventáře (s ohledem na §21 zákona o půdě), když nárok za živý a mrtvý inventář vydal v souladu s §20 odst. 3 zákona o půdě bratrovi žalobce, jenž podle vnosové listiny ze dne 28. března 1956 vnesl do zemědělského družstva svoje věci i věci za rodiče. K odvolání procesních nástupkyň žalobce (stěžovatelek) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2006 č. j. 12 Co 755/2005-183 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se sice neztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce, že poskytnutím náhrady bratrovi žalobce žalovaný splnil svoji povinnost na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář, avšak jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce resp. jeho procesní nástupkyně nejsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku podle §20 odst. 1 zákona o půdě, protože vnosová listina z 28. března 1956, kterou vlastnoručně podepsal bratr žalobce, který mrtvý a živý inventář vydal, svědčí o tom, že původní žalobce tento inventář do zemědělského družstva nevnesl. Toto zjištění nemůže vést podle odvolacího soudu k jinému závěru, než že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, a není tedy ani oprávněnou osobou k uplatnění tohoto nároku. Ze znění §20 odst. 1 zákona o půdě jednoznačně vyplývá, že se jedná o nárok, který má vlastník, pokud věci do družstva vnesl. Žalobce ani jednu z uvedených podmínek nesplňoval. II. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pochybení obecných soudů spatřují ve dvou zásadních bodech. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě zcela odlišného právního názoru než soud prvního stupně. Tím, že účastníky řízení neseznámil se svým právním názorem, porušil dle názoru stěžovatelek zásadu dvojinstančnosti řízení. Podle §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odvolací soud potvrdí rozhodnutí, je-li věcně správné. V dané věci však odvolací soud právní posouzení soudu prvního stupně správným neshledal a rozsudek potvrdil na základě zcela odlišného právního názoru. Přitom soud prvního stupně stavěl svůj závěr na oprávněnosti původního žalobce opakovaně (i ve svých předchozích rozhodnutích dovodil splněné podmínky na straně původního žalobce). Odvolací soud tímto postupem porušil právo stěžovatelek na spravedlivý proces. Druhé pochybení spatřují stěžovatelky v tom, že odvolací soud nepostavil vůbec najisto, zda nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně shledává v nesprávném hodnocení důkazů nebo v nesprávném právním posouzení. Odvolací soud nepostupoval v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., když rozsudek soudu prvního stupně řádně neodůvodnil tak, aby z něj vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Odvolací soud svůj závěr opřel o jediný důkaz, a to vnosovou listinu z 28. března 1956, aniž by se vypořádal se všemi ostatním důkazy ve věci provedenými. Tato listina přitom není důkazem o vlastnictví k živému a mrtvému inventáři. Naopak z ostatních důkazů ve věci vyplývá, že vlastníky věcí v době vnosu byli rodiče původního žalobce. Pokud vlastníky věcí vnesených do družstva byli rodiče původního žalobce a bratr žalobce tyto věci do družstva pouze odvedl a podepsal předávací listinu, pak se dle názoru stěžovatelek jedná o případ, kdy věci původního vlastníka byly v rozhodném období na družstvo jinak bezúplatně převedeny. Právní výklad odvolacího soudu, který jen formálně vychází z existence vnosové listiny, je nesprávný a neodpovídá smyslu existence restitučních zákonů. III. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal příslušný spis a od účastníků řízení vyjádření k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že argumentace stěžovatelek nemá ústavněprávní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Okresní soud v Olomouci vyslovil přesvědčení, že rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek a plně odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek zakotvených v čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny. Postup odvolacího soudu považuje za správný. Podle §219 o. s. ř. odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, je-li věcně správné, přičemž jeho potvrzení není vyloučeno ani tehdy, pokud odvolací soud na základě přípustného opakování či doplnění dokazování dospěje k odlišným skutkovým zjištěním nebo k odlišnému právnímu posouzení věci za předpokladu, že tyto změny ve skutkových a právních závěrech nemají vliv na výrok rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru vedlejšího účastníka odvolací soud neporušil zásadu dvojinstančnosti řízení ani právo stěžovatelek na spravedlivý proces. Skutečnost, že živý a mrtvý inventář vnesl do družstva bratr původního žalobce, byla v řízení dostatečně prokázána. Vzhledem k tomu, že původní žalobce ani jeho otec živý a mrtvý inventář do zemědělského družstva nevnesl a ani jim nebyl odňat či jinak bezúplatně převeden, nemá právo na jeho náhradu, a není aktivně věcně legitimovaný k podání žaloby. Navíc pokud původní žalobce změnil petit na peněžité plnění, učinil tak v rozporu s §20 odst. 3 zákona o půdě. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, jak správně podotýkají stěžovatelky i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly stěžovatelky účastnicemi, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Ústavnímu soudu, jako soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, tedy nepřísluší hodnotit zhodnocení důkazů provedených v té které věci obecnými soudy, a nemůže proto ani v této věci zaujímat stanovisko ke zhodnocení provedeného dokazování, tedy ke skutkovým závěrům učiněných soudy obecnými. Tím více však Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti musí dbát na dodržování procesních zásad zajišťujících právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 a násl. Listiny. Stěžovatelky v ústavní stížnosti zpochybňují rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž kromě nesprávného právního posouzení především vytýkají, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž je sám zopakoval, dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Již ve svých dřívějších nálezech (např. sp. zn. III. ÚS 765/02 a III. ÚS 4/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 65, a svazek 20, nález č. 164) Ústavní soud s odkazem na funkci a smysl Ústavy České republiky, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, zdůraznil nezbytnou povinnost státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. Také v posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. V označených nálezech dal také Ústavní soud najevo, že změna právního náhledu, jež změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. V dané věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, avšak ke svému závěru dospěl na základě odlišně zjištěného skutkového stavu oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce (procesní předchůdce stěžovatelek) byl osobou oprávněnou k podání žaloby, avšak žalobu zamítl, protože nárok žalobce byl uspokojen tím, že žalovaný splnil svoji povinnost na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář bratrovi žalobce, dospěl odvolací soud naproti tomu ke skutkovému zjištění, že žalobce vůbec není osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby. Svůj závěr opřel odvolací soud přitom o to, že vnosová listina z 28. března 1956, která byla podepsána bratrem žalobce, nemůže vést k jinému posouzení, než že žalobce aktivně legitimován k podání žaloby vůbec nebyl. Z vyžádaného spisu se podává, že uvedený závěr o neoprávněnosti žalobce k podání žaloby odvolací soud učinil, aniž by uvedený důkaz sám zopakoval a zejména, což je pro danou věc ještě zásadnější, aniž by provedl a vypořádal se s dalšími důkazy, které vedly soud prvního stupně k závěru právě opačnému, a sice že žalobce je osobou oprávněnou a je tedy aktivně legitimován k podání žaloby. V posuzované věci je tedy z rozhodnutí odvolacího soudu patrno, že tento soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování zopakoval, zejména však změnil právní náhled na věc. Jak ustálená judikatura, tak i doktrína v občanském soudním řízení interpretují přitom ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit. Pokud tedy odvolací soud bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to po změně právního náhledu vycházejícího z odlišného posouzení skutkových zjištění, ale nezakládajícího důvod změny rozhodnutí soudu prvního stupně podle §220 o. s. ř., aniž by důkazy, které jej vedly ke změně právního náhledu na věc, sám provedl nebo zopakoval, pak nejednal v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelkám reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud závěrem podotýká, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá výsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Je zcela věcí odvolacího soudu, jak provedené důkazy posoudí a vyhodnotí. Ústavní soud neposuzoval námitky stěžovatelek směřující proti rozhodnutí okresního soudu (jehož zrušení rovněž navrhovaly), neboť neměly žádnou ústavněprávní relevanci a týkaly se výlučně výkladu podústavního práva, který přísluší toliko obecnému soudu, a dále proto, že jakékoliv, byť procesně formální rozhodnutí, by mohlo znamenat zaujetí právního názoru k takovému výkladu, což Ústavnímu soudu s ohledem na další řízení před obecnými soudy nepřísluší. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelek vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:2.US.363.06.0
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 363/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 188/43 SbNU 153
Populární název Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání)
Datum rozhodnutí 17. 10. 2006
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 6. 2006
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §20
  • 99/1963 Sb., §132, §157 odst.2, §213 odst.1, §220
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
rozhodnutí meritorní
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-363-06_0
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 54850
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-11