ECLI:CZ:US:2006:2.US.691.06
sp. zn. II. ÚS 691/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. P., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 6. 2006, č. j. 2 T 159/98-142, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 To 393/2006-151, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 10. 2006 a i v ostatním splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 2 T 159/98, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 10. 1998, č. j. 2 T 159/98-64, byl stěžovatel (tehdy A. S.) uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Stěžovatel i státní zástupce se vzdali práva odvolání a rozsudek tak nabyl právní moci vyhlášením. Trest vyhoštění byl realizován dne 9. 11. 1998.
Dne 30. 9. 2004 stěžovatel požádal o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Svou žádost odůvodnil tím, že po vyhlášení odsuzujícího rozsudku mu byl povolen na území ČR pobyt na základě dlouhodobého víza, je zaměstnán a žije se svou družkou, s níž vychovává syna. Družka má zdravotní problémy, v důsledku nichž nemůže sama o dítě pečovat. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 5. 2005, č. j. 2 T 159/98-124, ve spojením s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2006, č. j. 3 To 41/2006-132, byla jeho žádost zamítnuta.
Dne 21. 6. 2006 podal stěžovatel další žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění s tím, že mu byl dne 22. 5. 2006 povolen dlouhodobý pobyt, je pracujícím členem družstva Permat a spolu s družkou vychovávají syna D. Okresní soud Brno-venkov jeho žádost usnesením ze dne 26. 6. 2006, č. j. 2 T 259/98-142, zamítl, když dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro vyhovění žádosti.
O stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 To 393/2006-151, jímž tuto stížnost zamítl. Konstatoval, že stěžovatel opakuje důvody své první žádosti, o níž bylo již rozhodnuto. Odkázal proto na stanovisko, vyslovené stížnostním soudem v této předcházející věci. Především zdůraznil, že stěžovatel přicestoval v rozporu s uloženým trestem vyhoštění a na základě tohoto stavu si nemohl dále vytvářet zákonné podmínky pro pobyt na území České republiky.
Stěžovatel napadl posledně citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Opakuje v ní svá tvrzení uplatněná ve stížnosti proti usnesení o zamítnutí jeho žádosti a namítá, že závěry soudů nemají oporu v zákoně, konkrétně v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) trestního zákona. Dle něj je rozhodující, že mu byl povolen dlouhodobý pobyt, a nehraje přitom žádnou roli, že mu byl povolen z důvodu jeho trestního stíhání. Stejně tak je pro posouzení věci rozhodující, že má na území ČR pracovní a rodinné zázemí a není důležité, že si je vytvořil až poté, kdy navzdory pravomocnému trestu vyhoštění přicestoval zpět do ČR. Úvahy soudu prvního stupně stran obcházení zákona označuje za nepřezkoumatelné, nesmyslné a nemající oporu v zákoně. V závěru ústavní stížnosti zdůrazňuje, že skutečnost, že měl do ČR přicestovat, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění, nemůže mít žádný vliv na upuštění od výkonu trestu vyhoštění.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, neuvádějí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Stejně tak tvrzený čl. 90 Ústavy negarantuje základní práva či svobody, ale zásadní principy činnosti soudní moci. Těchto ustanovení se lze proto domáhat pouze v návaznosti na konkrétní ústavně zaručené základní práva a svobody (srov. Pl. ÚS 12/94). Ústavní soud ovšem podotýká, že není v rozporu s jeho posláním, když napadená rozhodnutí přezkoumá i z jiných hledisek. Vzhledem k námitkám stěžovatele se zabýval tím, zda postupem soudů nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Obecné soudy na danou věc aplikovaly ustanovení §350h trestního řádu, které stanoví, že od výkonu trestu vyhoštění lze upustit, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit upuštění od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku v případech, kdy až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nastaly skutečnosti, které by jinak uložení tohoto trestu bránily. Takové skutečnosti jsou vyjmenovány v ustanovení §57 odst. 1, 3 trestního zákona. V případě stěžovatele bylo aplikováno písm. c) tohoto ustanovení, které vyžaduje kumulativní splnění podmínky povolení k dlouhodobému pobytu, pracovního a sociálního zázemí a splnění předpokladu, že uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojení rodiny.
V projednávané věci nelze přehlédnout zjištění, vyplývající z obsahu spisu, z něhož také obecné soudy vycházely, že vyhoštění stěžovatele (pod původním jménem A. S.) bylo orgány cizinecké policie realizováno dne 9. 11. 1998. Stěžovatel následně v rozporu s pravomocně uloženým trestem vyhoštění znovu přicestoval do České republiky. Pokud pak dosáhl možnosti "legálního" pobytu v ČR, stalo se tak pouze pro účely řízení o azyl ( to bylo ukončeno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2005, jímž byla kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně o odmítnutí návrhu na přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž nebyl stěžovateli azyl udělen, odmítnuta) a pro účely trestních řízení vedených proti němu (v době rozhodování soudů pobýval stěžovatel v ČR na základě rozhodnutí PČR ze dne 22. 5. 2006, jímž mu byl povolen dlouhodobý pobyt za účelem strpění pobytu do 20. 11. 2006). Jestliže si v této době založil rodinu, on i jeho družka si museli být vědomi toho, že na území České republiky stěžovatel pobývat nemůže a že si tento stav zavinil sám. Lze tedy předpokládat, že byli oba srozuměni s tím, že svůj rodinný život povedou jinde. Za tohoto stavu nelze hodnotit napadená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění za rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti, byť se Ústavní soud neztotožňuje s ne příliš šťastně formulovanou argumentací soudu prvního stupně o tom, že se "obchází zákon". Za relevantní skutečnost je třeba v daném případě považovat to, že stěžovatel se odvolává na porušení svých ústavně zaručených práv v pozici, kterou musel v důsledku svého předcházejícího protiprávního jednání předpokládat. Ústavní stížnosti, dovolávající se ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který stěžovatel sám svým jednáním přivodil a v důsledku něho jej musel očekávat, tak není možno vyhovět (srov. IV. ÚS 108/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, nález č. 28; II. ÚS 214/05).
Ústavní soud tedy neshledal v postupu obecných soudů porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
S t a n i s l a v B a l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková