infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2006, sp. zn. II. ÚS 93/06 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:2.US.93.06

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2006:2.US.93.06
sp. zn. II. ÚS 93/06 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. E. S. a JUDr. A. P., obou zastoupených JUDr. Miladou Luisoniovou, advokátkou v Praze, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 12 C 217/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 19 Co 472/2005, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelé napadli v záhlaví označené rozsudky obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo nepřípustně zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně Městský soud v Praze jako soud odvolací měl dle názoru stěžovatelů porušit princip právní jistoty, srozumitelnosti a předvídatelnosti důsledků interpretace právního předpisu a princip proporcionality ve vztahu k ústavně chráněným zájmům. Stěžovatelé je proto navrhují nálezem zrušit. Z obsahu napadených rozhodnutí a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2004, č. j. 33 Odo 9/2004-254, která stěžovatelé ke svému podání připojili, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatele ve sporném řízení, z něhož napadené rozsudky vzešly, žaloval pan F. M. E., státní příslušník Spolkové republiky Německo (dále jen "vedlejší účastník"), o zaplacení částky 102.258 EUR. Soud prvého stupně napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a zavázal každého ze stěžovatelů k plnění jedné poloviny požadované částky s příslušenstvím. Odvolací soud rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozhodnutí obecného soudu potvrdil. O téže věci oba soudy již v minulosti rozhodovaly, žalobu vedlejšího účastníka tehdy zamítly. Nejvyšší soud ČR však v rámci dovolacího řízení rozsudkem výše zmíněným tato jejich rozhodnutí zrušil. Vázány právním názorem dovolacího soudu proto soud prvého stupně a soud odvolací změnily původní hodnocení uplatněného nároku a žalobě vyhověly. Vedlejší účastník opíral svůj nárok o tvrzení, že v roce 1994 založil spolu s další společnicí společnost s ručením omezeným. Jako jednatel založené společnosti uzavřel se stěžovateli smlouvu o smlouvě budoucí na koupi domu s pozemkem v Praze, v katastrálním území Staré Město. Vlastní kupní smlouva měla být uzavřena do 10 dnů po zápisu založené společnosti do obchodního rejstříku. Každý ze stěžovatelů obdržel jako zálohu 100.000 DEM, jež měla propadnout ve prospěch stěžovatelů v případě neuzavření kupní smlouvy z důvodů na straně kupující společnosti. K zápisu společnosti do obchodního rejstříku nikdy nedošlo. Po podpisu smlouvy o smlouvě budoucí požádal vedlejší účastník stěžovatele o vrácení poskytnutého plnění, neboť smlouvu považoval za neplatnou pro omyl a neexistenci kupujícího jako subjektu v době podpisu smlouvy, když ustanovení obchodního zákoníku o přechodu závazků zakládané společnosti se neuplatní, neboť zakladatel je devizovým cizozemcem. Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze nejprve vycházely z platnosti smlouvy o smlouvě budoucí s tím, že dle §64 obchodního zákoníku jsou úkony zakladatelů platné bez ohledu na to, zda obchodní společnost později skutečně vznikne či nikoliv. Státní příslušnost vedlejšího účastníka považovaly za nerozhodnou. Nepřisvědčily ani námitce neplatnosti pro omyl. V rámci dovolacího řízení ovšem Nejvyšší soud ČR poté, co dovodil, že jde o otázku zásadního právního významu, právní závěry soudu prvého i druhého stupně korigoval. Uvedl, že jedná-li zakladatel obchodní společnosti za společnost v době od založená do jejího vzniku, je z takového jednání zavázán on sám, popřípadě solidárně s ostatními zakladateli. Přechod závazku na společnost je podmíněn jejím vznikem a tím, že společnost závazek ve stanovené lhůtě po svém vzniku neodmítne. Platnost závazku je tedy v okamžiku jeho vzniku nutno posuzovat pouze k osobě zakladatele obchodní společnosti. Vedlejší účastník se jako devizový cizozemec zavázal ke koupi nemovitosti na území České republiky. Plnění závazku odporovalo zákonu (§25 zákona č. 528/1990 Sb., devizového zákona, v příslušném znění), a bylo proto právně nemožné. V následném řízení Obvodní soud pro Prahu 1, a poté i Městský soud v Praze, s ohledem na závazný právní názor soudu dovolacího vyhodnotily smlouvu o smlouvě budoucí jako absolutně neplatný právní úkon a uložily stěžovatelům přijatou zálohu vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Stěžovatelé namítají, že rozhodnutí je pro ně překvapivé. Odvolací soud dle jejich názoru vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť dostatečně nevyložil, proč změnil původně zaujatý právní názor. Nesměřovali prý k tomu, aby devizový cizozemec nabyl nemovitost, uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní devizový zákon nebránil. Výklad podaný v dané věci Nejvyšším soudem ČR je dle názoru stěžovatelů v rozporu se závazky České republiky vůči OECD, jež jí ukládají odstranit omezení pohybu kapitálu, a dohodami o ochraně investic, uzavřených mimo jiné též se Spolkovou republikou Německo. Stěžovatelé se domnívají, že soudy aplikovaly na soukromoprávní ujednání svévolně normu veřejného práva. Ústavní soud se poté, co konstatoval splnění formálních náležitostí podání ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zabýval vlastním obsahem ústavní stížnosti. Z níže uvedených důvodů dospěl k závěru, že je nutno ji odmítnout. Stěžovatelé v podání zmiňují bez bližšího upřesnění zásah do práv zaručených čl. 36 Listiny. Podle tohoto ustanovení se každý může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (odst. 1), za stanovených podmínek se lze domáhat ochrany práv ve správním soudnictví (odst. 2), a je garantován nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným postupem orgánu veřejné moci (odst. 3). Z listin připojených k ústavní stížnosti, ale ani ze stížnosti samotné nelze dovodit, že by obecné soudy tyto ústavní kautely nerespektovaly. Stěžovatelům byl v řízení před soudy poskytnut dostatečný prostor, aby mohli svá práva účinně hájit. To, že soudy nakonec rozhodly na základě výkladu zákona, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, neústavnost rozhodnutí nezakládá. Podání stěžovatelů je ve své podstatě pouhou polemikou s hodnocením stěžejní právní otázky - povahou právního úkonu společníka založené společnosti s ručením omezeným v době před jejím vznikem - podaným Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatelé tedy nesouhlasí s výkladem obyčejného, podústavního práva. Takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny, a článku 1 Ústavy (srov. např. rozhodnutí II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 151, rozhodnutí č. II. ÚS 294/95, tamtéž, svazek 5, nález č. 63, nepublikované usnesení č. II. ÚS 356/04, aj.). Protože Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala některou z uvedených vad, rozhodl jak je uvedeno ve výroku. Budiž ještě doplněno, že Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí, jeho úkolem je pouze zjistit, zda rozhodnutí nezasahuje do práv či svobod základních. I kdyby tedy Ústavní soud nesouhlasil s tím, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy a jaké právní závěry k tomu přijaly, nemohl by ještě bez dalšího do procesu vstoupit. V předmětné věci však Ústavní soud považuje právní hodnocení výše zmíněné stěžejní otázky za správné a přiléhavé, a to pokud jde o závěr, že platnost závazku bylo v daném případě nutno posuzovat ve vztahu k osobě zakladatele společnosti, tak i ohledně závěru o neplatnosti tohoto závazku pro rozpor se zákonem. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na čl. 11 odst. 2 Listiny, podle něhož "... zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice". Čl. 11 odst. 2 Listiny je tudíž speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva, přičemž aplikované ustanovení dnes již zrušeného devizového zákona je příkladem promítnutí této speciální úpravy do právního řádu. Jde o standardní a zcela legitimní zakotvení meze vlastnického práva v celospolečenském zájmu, nikoliv o svévolné omezování soukromoprávních vztahů normami veřejnoprávními, jak se domnívají stěžovatelé. Dle názoru Ústavního soudu tedy nebylo porušeno ani nějaké jiné než stěžovateli v návrhu označené základní právo. Ústavní soud stížnost proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:2.US.93.06
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 93/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2006
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 2. 2006
Datum zpřístupnění 14. 11. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §39
  • 513/1991 Sb., §64
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík smlouva
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-93-06
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 53008
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-13