ECLI:CZ:US:2006:3.US.438.05
sp. zn. III. ÚS 438/05
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Kůrky - ze dne 13. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 438/05 ve věci ústavní stížnosti E. V. proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2005 sp. zn. 37 Co 107/2005, jimiž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 23 P 16/2004-821 ze dne 14. října 2004 o zákazu styku stěžovatele s jeho nezletilým synem pro dobu po rozvodu manželství a o zamítnutí stěžovatelova návrhu na výkon rozhodnutí o styku se synem.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 26. srpna 2005 se stěžovatel domáhal zrušení výroků II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") ze dne 31. května 2005 sp. zn. 37 Co 107/2005, jimiž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") č. j. 23 P 16/2004-821 ze dne 14. října 2004 o zákazu styku stěžovatele s jeho nezletilým synem pro dobu po rozvodu manželství a o zamítnutí jeho návrhu na výkon rozhodnutí o styku se synem. Napadené rozhodnutí krajského soudu bylo podle stěžovatele vydáno na základě zcela nedostatečných důkazů, bez provedení znaleckého posudku, rozhodnutí je nesprávné a zasahuje do jeho práva na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Navrhl, aby Ústavní soud výroky II. a III. citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně zrušil.
Stěžovatel konkrétně uvedl, že s právem rodiče pečovat a vychovávat své dítě je imanentně spjato právo s dítětem se stýkat, přísluší oběma rodičům a zůstává zachováno, i když rodiče dítěte žijí odděleně. Rozhodnutí soudu o zákazu styku rodiče s dítětem je rozhodnutím ve své podstatě vylučujícím možnost rodiče pečovat o dítě a vychovávat je, a představuje tedy zásadní zásah do tohoto práva rodiče. Soud by podle stěžovatele mohl styk rodiče s dítětem omezit, výjimečně zcela vyloučit, pokud shledá, že rodič je k výchově dítěte nezpůsobilý nebo by jeho působení dítěti způsobovalo závažnou a neodstranitelnou újmu, a není proto v jeho zájmu se s rodičem stýkat.
Stěžovatel připustil, že vztah jeho syna k němu je velmi komplikovaný, příčinu vidí primárně v tzv. syndromu zavrženého rodiče, který se u syna vytvořil v důsledku negativního působení na syna a jeho ovlivňování matkou. Městský soud v Brně však styk stěžovatele s jeho synem zakázal, přestože jediným relevantním důkazem, na základě něhož by bylo možno dospět k nezpochybnitelnému závěru o vhodnosti styku syna s otcem, mohl být znalecký posudek zpracovaný odborníky v oblasti dětské psychologie a psychiatrie a se specializací na diagnostiku a léčbu syndromu zavrženého rodiče; soud však tento důkaz neprovedl, přestože jeho provedení stěžovatel navrhoval. Výrok o zákazu styku založil pouze na zprávě Mgr. S., pracovníka střediska sociální pomoci, které mělo odborně dohlížet na průběh styku se synem, zprávách kolizního opatrovníka a výslechu syna stěžovatele. Soud však nevzal v úvahu, že obsah výpovědi jeho syna je deformován syndromem zavrženého rodiče. Ke zprávám kolizního opatrovníka uvedl, že se nikdy kontaktů otce se synem neúčastnil a o jejich průběhu je informován toliko zprostředkovaně. K osobě svědka Mgr. S. uvedl, že není k posouzení komplikovaného problému, jakým je vztah otce se synem zatíženým syndromem zavrženého rodiče, kompetentní a profesionálně selhal; návrh na jeho výslech, který měl míru jeho kvalifikace objasnit, však krajský soud neprovedl.
II.
Po zahájení řízení o ústavní stížnosti podal stěžovatel k Nejvyššímu soudu dovolání proti napadenému rozsudku krajského soudu. Ústavní soud proto nejprve vyčkával, jak o dovolání Nejvyšší soud rozhodne, neboť výsledek tohoto řízení by mohl mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu, poté řízení o ústavní stížnosti usnesením č. j. III. ÚS 438/05-43 ze dne 16. března 2006 formálně přerušil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením č. j. 30 Cdo 759/2006-909 ze dne 9. května 2006 odmítl a stěžovatel podáním došlým 30. srpna 2006 navrhl pokračovat v řízení o ústavní stížnosti, aniž by přitom ústavní stížnost rozšířil o návrh na zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Proto Ústavní soud rozhodl usnesením č. j. III. ÚS 438/05-49 ze dne 12. září 2006 o pokračování v řízení.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil 27. září 2005 Krajský soud v Brně tak, že odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 27. října 2005 uvedl, že stěžovatelovu argumentaci shledává zcela lichou, a odkázal na odůvodnění svého rozsudku, na protokoly o jednání na č. l. 782-784, 812-817 a na důkazy obsažené ve spise. Konstatoval, že dokazování bylo provedeno šířeji, než stěžovatel uvádí: podkladem pro rozhodnutí byly také četné zprávy opatrovníka, výslech svědka Mgr. S., opakované zprávy Centra sociální pomoci dětem, zprávy školy. Poukázal na to, že stěžovatel jednání soudu 14. října 2004 po svém výslechu ze své vůle opustil, aniž by byl zastoupen, a připravil se tak sám o možnost vyjadřovat se k prováděným důkazům včetně výslechu svědka Mgr. S. a o možnost činit další návrhy. Městský soud vyjádřil přesvědčení, že i bez provedení znaleckého posudku dospěl na základě podrobného a obsáhlého dokazování ke správným závěrům.
Statutární město Brno, městská část Brno-Řečkovice a Mokrá Hora (dále jen "statutární město Brno") ve svém vyjádření ze dne 24. října 2005 konstatovalo, že v řízení vykonávalo funkci opatrovníka. Jako opatrovník navrhovalo styk otce s nezletilým zakázat, přičemž podkladem pro tento návrh bylo několikaleté sledování vývoje nezletilého, vývoj jeho vztahu k otci, opakované osobní oddělené pohovory s nezletilým, zprávy o průběhu styků ze střediska sociální pomoci dětem, kde se uskutečňoval styk nezletilého L. s otcem za odborného dohledu. Původně se opatrovník snažil, aby styk nezletilého s otcem probíhal. Poté, co bylo v roce 1997 zjištěno, že matka odmítá syna otci ke styku dát, kontaktoval opatrovník psycholožku, která radila vyloučit dítě z řešení manželských sporů. Nezletilý L. se odmítal s otcem stýkat; opatrovník se snažil styk neúspěšně zprostředkovat, jednou dokonce za přítomnosti starosty městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora. Rodiče se posléze dohodli na nutné psychologické přípravě i na podmínkách styku za přítomnosti sociální pracovnice, nezletilý se však styku fyzicky bránil. Rodiče se dohodli na konzultaci u psychologa. Ani další pokusy o kontakt nebyly úspěšné, buď se v bydlišti dítěte nikoho nepodařilo zastihnout, nebo nezletilý odmítal s otcem komunikovat. Podle zprávy psychologa z roku 2002 nebyl nezletilý natolik v pořádku, aby se mohl stýkat s otcem. V roce 2003 Krajský soud v Brně rozhodl o styku za účasti odborníka; podle zpráv odborného pracoviště však byl nezletilý L. při setkáních vystaven opakované výrazné psychické zátěži, opakovaně žádal přítomného pracovníka o ukončení setkání, takže odborné pracoviště nedoporučilo pokračovat v těchto setkáních. Z těchto důvodů se opatrovník nakonec ztotožnil se závěry psychologa ze střediska sociální pomoci dětem, že styk s otcem vystavuje L. výrazné psychické zátěži a není v souladu s jeho zdárným vývojem.
Vedlejší účastnice J. V. se k ústavní stížnosti nevyjádřila, trvá však na svém postavení vedlejší účastnice.
Stěžovatel v replice na obdržená vyjádření k ústavní stížnosti navrhl provést důkaz výslechem JUDr. L. M. a JUDr. L. D., soudkyň projednávajících jeho věc v řízení před obecnými soudy, výslechem B. T., která zpracovala vyjádření statutárního města Brna (opatrovníka) k ústavní stížnosti, výslechem Mgr. S., psychologa Střediska sociální pomoci dětem v Brně, a výslechem starosty městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora. Skutečnosti vyplývající z vyjádření Městského soudu v Brně označil za zkreslené a neúplné, zejména pokud jde o soudem tvrzené svévolné opuštění jednací síně ze strany stěžovatele. Za zkreslené označil i vyjádření statutárního města Brna. Podle svého přesvědčení lze tato zkreslení a nepřesnosti kvalifikovaně odstranit jen výslechem navrhovaných svědků.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za důležité předeslat, že Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví; v rámci ochrany práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny zásadně nepřehodnocuje závěry obecných soudů. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje "jenom" právo na to, aby soud o právu či povinnosti rozhodl stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle ostatních ustanovení hlavy páté Listiny. Smyslem čl. 36 odst. 1 Listiny naopak není, aby se Ústavní soud stal pravidelnou přezkumnou instancí pro rozhodnutí obecných soudů. Bylo by popřením smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud by si Ústavní soud vyhradil pravomoc přezkoumávat výsledek řízení před obecným soudem z hlediska zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výkladu jiného než ústavního práva či jeho aplikace. Meritorní přezkum rozhodnutí obecného soudu je namístě zpravidla jen tehdy, když je vedle porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tvrzeno i porušení jiného základního práva zaručeného ústavním pořádkem.
Stěžovatel sice označil jiné základní právo, které mělo být porušeno, tj. právo na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, neuvedl však, v čem porušení jeho základních práv mělo spočívat. Nepochybně lze stěžovateli přisvědčit, že rozhodnutím o zákazu styku s jeho nezletilým synem bylo do jeho základních práv významně zasaženo. To však není totéž: zásah do práva je jedna věc a porušení základního práva je věc jiná; ne každý zásah do základního práva je současně jeho porušením. V případě soudního rozhodování o omezení nebo dokonce zákazu styku jde vždy o zásah do základních práv podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, protiústavním porušením těchto základních práv se však soudní rozhodnutí stane jen tehdy, jestliže k němu dospěje soud nespravedlivým procesem, tj. porušením procesních předpisů a principů vyplývajících z hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy, nebo do těchto základních práv zasáhne z jiných důvodů, než kterými lze zásah ospravedlnit (srov. čl. 8 odst. 2 Úmluvy), anebo nepřiměřeně, aniž by vzal v úvahu nabízející se méně omezující alternativy.
Nic takového Ústavní soud nezjistil. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přezkoumání skutkových závěrů, k nimž dospěl nalézací soud, doplnění dokazování a jiného hodnocení takto zjištěného skutkového stavu, než jaké provedl soud nalézací. Totéž požadoval neúspěšně ve svém odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Ústavní soud zdůrazňuje, že zjištění skutkového stavu je primárním úkolem soudu nalézacího, popřípadě odvolacího, rozhodně ne soudu ústavního. Ústavní soud může do skutkového základu věci vstoupit jen zcela výjimečně; ve své judikatuře tyto výjimečné situace vymezil jako případy svévole při dokazování nebo případy tzv. opomenutých důkazů. V dané věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy ke svým zjištěním dospěly svévolně nebo že by opomenuly provést důkazy, které stěžovatel navrhoval. Se všemi jeho důkazními návrhy se oba soudy řádně v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, vysvětlily zejména, proč návrhům na provedení důkazů ze strany stěžovatele nevyhověly.
Zásah do základního práva stěžovatele podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, tj. vyslovení soudního zákazu styku se synem, sledoval legitimní cíl, jímž je ochrana zdraví a práv a svobod (čl. 8 odst. 2 Úmluvy) jeho nezletilého syna, neboť soudy dokazováním dospěly k závěru, že na pokračování v pokusech navazovat styk mezi otcem a synem v daném okamžiku nelze trvat, protože tyto pokusy pro nezletilého představují výraznou stresovou zátěž ohrožující jeho psychickou integritu.
Ústavní soud na tomto místě poznamenává, že není jeho úkolem zjišťovat, zda aktuálně naprosto odmítavý postoj syna ke styku s otcem je nebo není determinován tzv. syndromem zavrženého rodiče vyvolaným jednáním matky; toto zjištění je úkolem soudů nalézacích, které k tomu mají, vzhledem k přímosti a bezprostřednosti soudního řízení, nepochybně lepší předpoklady. V každém případě Ústavní soud konstatuje, že bez ohledu na toto zjištění je zcela namístě dnes již téměř šestnáctiletého mladého muže v dané věci vyslechnout a jeho názor vzít v úvahu, a to tím více, čím více se blíží k prahu dospělosti.
Ústavní soud konečně zkoumal, zda zásah do základního práva stěžovatele obstojí v testu proporcionality (přiměřenosti). Poznamenává, že z pozitivního závazku státu na poli ústavní garance a ochrany rodičovství a rodiny, resp. rodinného a soukromého života (srov. čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy) v kontextu projednávaného případu vyplývá, že soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené. Bez ohledu na to, kdo rozvrat vztahů mezi otcem a synem způsobil a kdo na něm má větší či menší vinu, však je iluzorní představovat si, že právo, resp. soud může svou autoritou lidským citům poručit. V daném případě soudy k zákazu styku sáhly až poté, co se otci nepodařilo vztah k synovi navázat ani v prostředí specializovaného pracoviště, tj. po vyčerpání méně omezujících alternativ. Závěr obecných soudů, že další trvání na úpravě styku otce se synem za daných okolností ke sledovanému cíli, tj. k navázání vztahu mezi nimi, nepovede, resp. že by vynucování tohoto styku bylo dokonce kontraproduktivní, se opíral o dostatečná skutková zjištění a jejich vyhodnocení. Ústavní soud proto neshledal, že by šlo o nepřiměřený zásah do základního práva stěžovatele.
Lze jistě polemizovat o tom, nakolik se na tomto neúspěchu pro všechny zúčastněné podílely i soudy a státní orgány. Nedostatečná síť speciálních odborných pracovišť, vybavených dostatečnými kompetencemi na zvládání konfliktních situací při řešení rozvrácených rodinných vztahů, které by se soudy spolupracovaly, resp. doplňovaly je v tom, co v taláru a od soudní katedry činit nemohou, spolu s délkou řízení mohou mít na neúspěchu v tomto i jiných obdobných případech svůj podíl. Tato skutečnost však nemůže mít vliv na řešení aktuální situace, zda jsou či nejsou dány důvody pro omezení styku rodiče s dítětem nebo dokonce pro jeho zákaz. Jediným kritériem je aktuální nezbytnost takového opatření a zájem dítěte, z něhož tato nezbytnost vyplývá. To také znamená, že rozhodnutí soudu o zákazu styku nelze pojímat jako konečné odklizení nepříjemného sporu. Intenzita zásahu do základního práva podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, jakou představuje právě zákaz styku rodiče s dítětem, velí, aby soudy a státní orgány nečekaly pasivně, až dítě dosáhne formální zletilosti a předmět řízení odpadne, popř. až se samovolně či jinak změní poměry a jedna ze zúčastněných stran se na soud znovu obrátí s formálně procesním návrhem na úpravu styku. Z logiky této věci vyplývá, že zákaz styku rodiče s dítětem autoritativně vyslovený soudem, zejména nezneužil-li rodič své rodičovské zodpovědnosti, je opatřením časově omezeným, i když zákon jeho účinnost výslovně stanovením nějaké lhůty neomezuje [srov. např. ustanovení §191a a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Orgány sociálně právní ochrany a soudy, každý ve své působnosti, proto musí aktivně zkoumat, zda důvody tohoto opatření trvají, jinými slovy, zda se toto opatření postupem času a změnou okolností nestalo nepřiměřeným. Ústavní soud připomíná, že řízení ve věci péče o nezletilé není řízením návrhovým (lze je zahájit i bez návrhu, §81 odst. 1 o. s. ř.), je naopak řízením ovládaným zásadou vyhledávací (soud je povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než jaké byly účastníky navrhovány, §120 odst. 2 o. s. ř.), v němž je navíc procesním předpisem zdůrazněna aktivní role, kterou má soud v zájmu dítěte zastávat (§178 o. s. ř.). Rozhodnutí o zákazu styku tedy musí soudy spolu s orgány sociálně právní ochrany dětí využít jako prostor pro vytváření podmínek k tomu, aby styk mezi rodičem a dítětem mohl být obnoven, pro přehodnocení dosavadní strategie a volbu dalších, aktuálně vhodných opatření.
Jakkoli si je Ústavní soud vědom, že v nyní projednávaném případě je vzhledem k délce řízení a věku dítěte, které již dítětem vlastně není a brzy se, alespoň formálně, stane dospělým, méně nadějné, že se podaří dosáhnout nějakého zlepšení, považoval za nutné tyto principiální úvahy vyslovit i s ohledem na jiné, typově obdobné případy, s nimiž justice je a bude konfrontována.
Vzhledem ke stěžovateli a ochraně jeho rodičovských práv Ústavní soud připomíná ustanovení §163 o. s. ř. (clausula rebus sic stantibus); podle tohoto ustanovení má samozřejmě stěžovatel sám právo kdykoli podat návrh na zahájení nového řízení o úpravě styku se svým dítětem, změní-li se poměry. Může tak kdykoli svým návrhem zahájit nalézací řízení, v němž má k dispozici celou plejádu procesních prostředků na ochranu svých práv; nalézací soud pak bude moci zhodnotit aktuální situaci, na rozdíl od Ústavního soudu, který se na základě ústavní stížnosti zabývá soudním rozhodnutím vydaným v určitém okamžiku v čase minulém, ex post, bez možnosti přihlédnout k následnému vývoji situace, nadto se může zabývat pouze okolnostmi ústavněprávní relevance.
Ústavní soud proto uzavírá, že v daném případě k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy spočívajícího v aktuálním zákazu styku s jeho nezletilým synem zjevně nedošlo, proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez ústního jednání a bez přítomnosti účastníků (§43 odst. 1 věta první zákona o Ústavním soudu), odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Spolu s tím jsou z povahy věci odmítnuty i procesní návrhy stěžovatele na provedení důkazů, které nemají vzhledem ke kompetenci Ústavního soudu, jak byla vyložena výše, žádné opodstatnění.