ECLI:CZ:US:2006:3.US.612.06
sp. zn. III. ÚS 612/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 30. listopadu 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 ve věci ústavní stížnosti M. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2006 sp. zn. 5 To 283/2006, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2006 sp. zn. 1 T 137/2005, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2006 sp. zn. 5 To 283/2006 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí blíže označeného v záhlaví tohoto rozhodnutí, a to pro porušení práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 odst. 1, 2 al. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "tr. řád") stížnost stěžovatele (v trestní věci "obžalovaný") proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2006 sp. zn. 1 T 137/2005, kterým byla podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel byl vzat do vazby 20. 5. 2004 z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) tr. řádu poté, co mu bylo sděleno obvinění z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. zákon") ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a §43 tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Předmětem trestního stíhání je odcizení osobních automobilů, čímž měl stěžovatel se spolupachateli způsobit škodu nejméně za 3 152 000 Kč. Dále je proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro trestný čin zločinného spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona. V následujících více než dvou letech byl stěžovatel na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vždy znovu ponechán ve vazbě, přičemž stěžovatel proti takovým rozhodnutím brojil opravnými prostředky a sám zcela pravidelně podával žádosti ve smyslu §72 odst. 2 tr. řádu, avšak bez úspěchu. Ve svých podáních vyslovoval nesouhlas s důvody vazby, nepřipouštěl účast na zločinném spolčení a dále namítal, že se trestné činnosti kladené mu za vinu v takovém rozsahu nezúčastnil a tuto nepáchal, rovněž zmiňoval svoji duševní nemoc a zdravotní stav, odmítal nedostatek finančních prostředků a drogovou závislost, která je orgány činnými v trestním řízení tvrzena. Rovněž namítal nedodržení pořádkových lhůt podle §73b odst. 3 tr. řádu. V řízení proti stěžovateli postupně odpadaly jednotlivé vazební důvody, avšak důvod podle §67 písm. c) tr. řádu je orgány činnými v trestním řízení uplatňován i nadále. Naposledy podával stěžovatel žádost o propuštění z vazby na svobodu dne 25. 5. 2006. Žádost byla zamítnuta výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 1 T 137/2005. Stížnost proti tomuto usnesení, podanou stěžovatelem, zamítnul Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. 5 To 283/2006.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje podstatu ústavněprávní ochrany osobní svobody a charakter podmínek, za nichž může dojít k jejímu omezení. Dále argumentuje účelem trestního řízení (§1 al. 1 tr. řádu), jímž není jen spravedlivé potrestání pachatele, ale také spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), k jehož principům patří povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Pro trestní řízení ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu ukládá soudu povinnost v odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmým způsobem vyložit, z jakých důkazů a jakých prokázaných skutečností rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách při jejich hodnocení spočívá; stěžovatel přitom odkazuje na judikaturu Ústavního soudu.
S uvedenými zásadami nejsou dle názoru stěžovatele v souladu odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel především nesouhlasí s odůvodněním vazebních důvodů podle §67 písm. c) tr. řádu. Odmítá konstatování soudu prvního stupně, že by pokračoval v trestné činnosti. Negativní poznatek vycházející z vazebního stíhání trvajícího přes dva roky je mu podle jeho tvrzení dostatečným ponaučením, aby se vyvaroval jakékoliv trestné činnosti v budoucnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti prohlašuje, že se s ohledem na svůj zdravotní stav bude zdržovat na adrese svých rodičů. Dále připomíná, že se trestné činnosti v takovém rozsahu, tak jak je mu kladena za vinu, nedopustil. Dle jeho názoru dosavadní zjištění v rámci přípravného řízení nepotvrzují obžalobu. Rovněž má stěžovatel výhrady ke stanovení výše zjišťované škody, která dle jeho názoru nebyla přesně stanovena a není zcela jasné, kdo a v jaké výši ji způsobil. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že až na jednu výjimku byli všichni jeho spoluobžalovaní již z vazby propuštěni, byť by se u nich dle jeho mínění měly uplatnit tytéž vazební důvody. Stěžovatel zmiňuje podporu a finanční pomoc, kterou jsou mu s to poskytovat jeho rodiče, a dále upozorňuje na výrazně negativní dopady vazby na jeho psychiku.
Vzhledem k tomu, že je již přes dva roky vazebně stíhán, považuje stěžovatel za nelogická tvrzení obecných soudů, které stále trvají na stanovisku, že stěžovatel bude i nadále páchat trestnou činnost. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl a není drogově závislý. Před vazebním stíháním bral drogy jen sporadicky, spíše experimentoval, a to jen s marihuanou. Stěžovatel odkazuje, že zjištění soudu prvního stupně o jeho drogové závislosti jsou v rozporu s konstatováním znalců v původních znaleckých posudcích, navíc abstinence po dobu dosavadního vazebního stíhání může být jistou zárukou k odvyknutí drogám, pokud by i byl drogově závislý.
Stěžovatel se vyjadřuje k délce trvání vazby a vyjadřuje své přesvědčení, že vazba v časovém rozsahu přes dva roky ztrácí význam zajištění jeho osoby, ale stává se trestem, což je v rozporu s charakterem vazebního stíhání. Dále stěžovatel uvádí povinnosti orgánů činných v trestním řízení podle §71 odst. 1 a §72 odst. 1 a 2 tr. řádu. Upozorňuje, že pokud mu nebude prokázán trestný čin zločinného spolčení a následně uváděná výše škody, může být vazební stíhání jeho osoby v rozporu s ustanovením §71 odst. 8 písm. b) tr. řádu. V souvislosti s délkou trestního řízení stěžovatel zdůrazňuje, že není jeho vinou, že soudní řízení a vazba trvá nepřiměřeně dlouhou dobu a nedostatky v tomto směru stěžovatel spatřuje především v nedostatečné organizaci řízení před soudem prvního stupně. K tomuto závěru ho vede přehled dosud nařízených a plánovaných hlavních líčení, která mají velký časový odstup a nerespektují zásadu rychlého projednání věci, kde jsou obžalovaní vazebně stíháni. Závěru o zdlouhavosti nasvědčuje i ta skutečnost, že samotní obžalovaní využívají možnosti své nepřítomnosti při jednání ve smyslu §202 odst. 5 tr. řádu.
Stěžovatel dále ohledně napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně namítá, že se tento soud v odůvodnění usnesení vůbec nezabývá argumentací uvedenou stěžovatelem v jeho stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je odůvodněno příliš obecně a bez bližšího rozboru věci.
Konečně stěžovatel uvádí, že považuje rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vzhledem k vadám jejich odůvodnění za nepřezkoumatelná, pročež není dána přípustná výjimka z ústavní ochrany osobní svobody.
III.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a k ní přiloženého usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 1 T 137/2005, navazujícího napadeného usnesení krajského soudu, dále usnesení Policie České republiky, Správy Severočeského kraje SKPV Ústí nad Labem, o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu ČTS PSV-104/OK-2004 ze dne 29. 6. 2004 a konečně s obsahem podání stěžovatele ze dne 25. 5. 2006 a 5. 6. 2006, jimiž se domáhal propuštění z vazby na svobodu a posléze stížností brojil proti zamítnutí této žádosti. Ústavní soud si dále vyžádal kopii obžaloby Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem sp. zn. 2 ZT 382/2004 z trestního spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem vedeného pod sp. zn. 1 T 137/2005 a rovněž kopii revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie ze stejného trestního spisu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení o ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ve vyjádření ze dne 7. 9. 2006 uvedla, že námitky stěžovatele v podané ústavní stížnosti krajský soud nepovažuje za důvodné, a odkázala na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí. Předseda senátu Okresního soudu v Ústí nad Labem ve vyjádření ze dne 20. 9. 2006 uvedl, že trestní spis, vzhledem ke značnému rozsahu, je nyní stávajícím předsedou senátu přezkoumáván ve smyslu §181 tr. řádu. O přezkumu odůvodněnosti dalšího trvání vazby bude rozhodnuto dle příslušných lhůt ve smyslu §71 odst. 4, 6 tr. řádu. Hlavní líčení je pak - vzhledem k rozsahu věci - plánováno na listopad 2006. To, zda dojde v dohledné době k rozhodnutí ve věci samé, záleží prý na tom, zda strany budou souhlasit s postupem dle §219 odst. 3 tr. řádu věty druhé za středníkem. I tak však zbývá provést naprostou většinu navrhovaných důkazů. K dotazu Ústavního soudu na důvody dosavadní délky řízení (s ohledem na zásady vyjádřené v §71 odst. 1 tr. řádu, podle něhož je povinností orgánů činných v trestním řízení vyřizovat vazební věci přednostně a s nejvyšším urychlením), předseda senátu okresního soudu vedle složitosti případu a rozsahu dokazování upozornil na dlouhodobě neřešenou a ve svých důsledcích kritickou personální situaci okresního soudu, připustil však, že z hlediska práva na spravedlivý proces je taková okolnost irelevantní.
Jak Ústavní soud zjistil, obžaloba byla na stěžovatele a jeho spoluobviněné u okresního soudu podána dne 5. 5. 2005, avšak dosud o ní nebylo rozhodnuto.
K obsahu výše uvedených podání stěžovatele lze uvést, že se jejich argumentace z větší části kryje s námitkami uvedenými v projednávané ústavní stížnosti. Ve své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem stěžovatel mimo jiné upozorňoval na svůj současný zdravotní stav a na skutečnost, že byl revizním znaleckým posudkem z psychiatrie a klinické psychologie učiněn závěr, že netrpí žádnou závažnou duševní poruchou - chorobou, ale že trpí duševní poruchou vycházející ze zneužívání drog se syndromem závislosti na více návykových látkách. Stěžovatel tyto závěry znalců zpochybňuje a tvrdí, že drogově závislý není a nikdy nebyl, před vazebním stíháním je bral jen sporadicky, spíše experimentoval. Upozorňoval na průtahy v řízení a především odmítal tvrzení, že by na svobodě pokračoval v trestné činnosti, což opíral o výše uvedenou argumentaci. Dále zpochybňoval svou trestnou činnost v takovém rozsahu, jak je mu kladena za vinu.
Obecné soudy na výzvu Ústavního soudu ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako účastníci řízení souhlasily s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel byl prostřednictvím svého právního zástupce rovněž vyzván ve smyslu citovaného ustanovení, na výzvu k výslovnému vyjádření však ve stanovené lhůtě nereagoval, a proto Ústavní soud v souvislosti s ustanovením §101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho souhlas s upuštěním od ústního jednání předpokládal.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a že není povolán k přezkumu správnosti rozhodnutí podle jednoduchého práva (čl. 83 Ústavy České republiky). Může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základních práv či svobod, jež vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Aplikace právní normy nerespektující ústavní omezení stanovená za účelem ochrany základních práv a svobod pak znamená porušení základního práva či svobody.
Vyplývá ze zásady presumpce neviny [čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), §2 odst. 2 tr. řádu], že během trestního řízení smí být do práv obviněných zasahováno jen v nezbytné míře (tzv. zásada přiměřenosti, viz §2 odst. 4 tr. řádu věta druhá za středníkem). Na prvním místě se tato zásada uplatní v případech vazebního stíhání, přípustného jen v mezích čl. 8 odst. 5 Listiny. Vazba představuje v rámci trestního procesu nejzávažnější zajišťovací opatření, které má na obviněného i jeho blízké osoby velmi citelný dopad. Orgány činné v trestním řízení musejí proto při rozhodování o vazbě obviněného postupovat s maximální obezřetností a velmi důkladně zkoumat důvodnost vazby, popř. jejího dalšího trvání. Přitom je vždy třeba mít na paměti fakultativní charakter vazebního stíhání a jeho nepřípustnost, je-li účelu vazby možno dosáhnout mírnějšími zajišťovacími prostředky (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 130).
Znovu a znovu zdůrazňuje Ústavní soud ve svých nálezech požadavky, které Úmluvou a Listinou chráněný demokratický řád lidských práv klade na rozhodování soudů o vazbě obviněného (viz např. nálezy ve věci sp. zn. I. ÚS 303/01, I. ÚS 371/02 a IV. ÚS 689/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 156, svazek 28, nález č. 130, a svazek 39, nález č. 225). Z odůvodnění rozhodnutí, kterým soud podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítá žádost obviněného o propuštění na svobodu, musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi argumenty a námitkami, které obviněný ve své žádosti uvedl. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí soud výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) tr. řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení. Soud musí tedy zároveň výslovně uvést, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak (srov. i §71 odst. 2 věta první, odst. 4 in fine tr. řádu a dále např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 161/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 74, a judikaturu tam uvedenou). Ústavní soud se proto při kontrole ústavnosti napadených rozhodnutí nemůže spokojit s jen povšechným odůvodněním, z něhož neplyne, že soud existenci vazebních důvodů zkoumal pečlivě a ve všech souvislostech daného případu.
Ústavní soud zůstává i v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody věren principu sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci obecných soudů. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. I přesto, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Obecný soud přitom musí zkoumat, zda vazba v konkrétním případě skutečně plní svůj zákonem předpokládaný účel.
Ústavní soud se otázkou důvodů vazby obecně zabýval např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 62/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 74). V případě vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu je smyslem vazebního stíhání zajistit osobu obviněného, u něhož je za podmínek dovětku citovaného ustanovení dána důvodná obava, vyplývající z konkrétních skutečností, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Tento vazební důvod se do určité míry odlišuje od zbylých dvou a je založen na předpokladu, že účelem trestního řízení je i předcházení trestné činnosti. Mezi konkrétní skutečnosti, o něž se v citovaném ustanovení uvedená obava může opírat, patří např. určitá dlouhodobá tendence obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je v projednávaném případě stíhán. Vedle snadno zjistitelných skutečností (např. obviněný byl již opakovaně během delšího časového úseku za uvedenou trestnou činnost postihován, nacházel-li se např. v době, kdy měl trestnou činnost páchat, ve zkušební době podmíněného propuštění, a že tedy způsob života nemění ani pod hrozbou trestu apod., srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 605/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, usnesení č. 55), musí soud vyhodnotit též současnou aktuální situaci obviněného. Existence tohoto vazebního důvodu bude závislá na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Tyto aspekty, jejichž přiměřené zhodnocení musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, nesporně mohou podléhat v čase změnám, což musí soud při rozhodování zkoumat i vzhledem k §72 odst. 1 tr. řádu.
Ústavní soud znovu připomíná, že zákonné důvody, pro něž může být obviněný omezen na osobní svobodě, je nutné vykládat restriktivně (viz např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 317/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 124).
V projednávané věci soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jako jediné argumenty odůvodňující předstižnou vazbu podle §67 písm. c) tr. řádu uvedl fakt, že stěžovatel v minulosti zneužíval drogy, a je proto zřejmé, že si trestnou činností obstarával prostředky k jejich nákupu, a dále fakt, že je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažné trestné činy krádeže a účasti na zločinném spolčení, kterých se měl dopouštět po dobu zhruba asi jednoho roku. Takové odůvodnění předstižné vazby není vzhledem k výše uvedeným zásadám dostatečné. Obecný soud se při svém rozhodování vůbec nezabýval otázkou, zda během více než dvou let, které stěžovatel strávil ve vazbě, nedošlo ohledně osoby stěžovatele a jeho okolí k takovým změnám, které činí jeho návrat k páchání trestné činnosti nepravděpodobným. Sama souvislost mezi zneužíváním drog a trestnou činností není v odůvodnění rozhodnutí blíže doložena, tím spíše soud neřešil klíčovou otázku trvající drogové závislosti stěžovatele v současnosti, z níž by snad bylo lze riziko páchání majetkové trestné činnosti po propuštění z vazby za jistých podmínek odvodit. Podle obžaloby (str. 28) činnost zločinného spolčení, na jehož činnosti se stěžovatel měl podílet, trvala do 19. 4. 2004, kdy se podařilo většinu členů zločinného spolčení zadržet. Obecný soud se při rozhodování o trvání důvodů předstižné vazby nezabýval otázkou, do jaké míry trvá důvodná obava z opakování trestné činnosti stěžovatelem za situace, kdy již činnost organizované skupiny byla odhalena a její členové jsou trestně stíháni, a to i vzhledem ke skutečnosti, že z obžaloby neplyne, že by stěžovatel před vznikem této skupiny v roce 2003 páchal obdobnou či jakoukoli majetkovou trestnou činnost.
Soud prvního stupně se ani v dalších bodech - byť stručně - nevyrovnal s argumentací podání stěžovatele. Rozhodnutí prvé instance se vzhledem k uvedenému nachází v rozporu se zásadami, jež Ústavní soud ve svých nálezech již mnohokrát vyjádřil (viz např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 781/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 227). Z odůvodnění rozhodnutí není patrno, zda soud náležitě zvážil, zda pokračování vazebního stíhání stěžovatele je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
Soud stížnostní v napadeném rozhodnutí pochybil, potvrdil-li závěry soudu prvního stupně a své vlastní rozhodnutí zatížil obdobnými vadami, jakými trpělo rozhodnutí prvoinstanční. Z ústavně garantovaného práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 Úmluvy a dále §2 odst. 13 tr. řádu) vyplývá mimo jiné právo obviněného podávat proti jednotlivým rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení opravné prostředky tam, kde to zákon připouští (viz §33 odst. 1, §141 odst. 2, §245 odst. 1 a další ustanovení tr. řádu). Nemá-li toto právo zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby orgán, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obviněného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Zejména u rozhodnutí, jež mají zásadní dopad na základní práva obviněného, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy soud v odůvodnění rozhodnutí pouze zopakuje námitky uvedené v podání obviněného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost.
V projednávaném případě stížnostní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice přehledně rekapituloval námitky stěžovatele, opominul se však s těmito argumenty náležitě vyrovnat a vyvrátit je. Aniž by přihlédl k dosavadní délce vazebního stíhání, které trvá již přes dva roky a po podání obžaloby více než rok, spokojil se stížnostní soud s popisem trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán a zdůrazněním její závažnosti. Ústavní soud se při kontrole ústavnosti nemůže s takovým odůvodněním existence vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu spokojit. Z tvrzení obžaloby, že se stěžovatel měl od druhé poloviny roku 2003 do května 2004 podílet v rámci činnosti zločinného spolčení na krádežích aut přece sama o sobě neplyne důvodná obava, že stěžovatel bude obdobnou trestnou činnost páchat nanovo po případném propuštění z vazby v polovině roku 2006.
Ústavní soud dále konstatuje, že v případě stěžovatele byla nutnost náležitého odůvodnění zamítavého usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu značně posílena právě délkou dosavadního vazebního stíhání obviněného. Trvá-li vazba již mnoho měsíců nebo dokonce několik let, jsou orgány činné v trestním řízení povinny při rozhodování o dalším setrvání obviněného ve vazbě postupovat s největší možnou pečlivostí. Tato povinnost se vztahuje i na rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu a na přezkoumávání tohoto rozhodnutí v druhé instanci.
Ústavní soud zde bere ohled na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž přiměřenost délky zásahu do osobní svobody musí být určena podle specifických rysů každého případu. To, zda je přiměřené, aby obviněný zůstal ve vazbě, musí být v každé věci posuzováno podle její konkrétní povahy. Pokračování vazby může být v daném případě ospravedlněno pouze tehdy, jestliže zjevně existuje veřejný zájem, který - nehledě na presumpci neviny - převáží nad právem na osobní svobodu. (Rozsudek Punzelt v. Česká republika z 25. 4. 2000 č. 31315/96, odst. 73).
Evropský soud pro lidská práva jako jeden z faktorů pro posouzení přípustnosti dalšího trvání vazby bere v úvahu složitost věci či zvláštní charakter vyšetřování. Opakovaně však vyslovil zásadu, že po určité době je podmínkou vazebního stíhání zvýšená pozornost, "obzvláštní aktivita", se kterou se příslušné orgány mají věnovat zkoumání důvodnosti setrvání obviněného ve vazbě (viz Rozsudek Scott v. Španělsko z 18. 12. 1996 č. 21335/93, odst. 74). Tento soud mimo jiné uvedl, že trvání přiměřeného podezření, že zatčená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non pro právoplatnost trvajícího zadržení, ale po jisté době již nestačí; Evropský soud pro lidská práva pak musí stanovit, zda důvody uvedené soudními orgány i nadále ospravedlňují zbavení svobody. Když tyto důvody byly shledány "významné" a "dostatečné", Evropský soud pro lidská práva zkoumá, zda kompetentní národní orgány při vedení soudního řízení prokázaly "zvláštní péči" (rozsudek Český v. Česká republika ze dne 6. 6. 2000 č. 33644/96, odst. 76, srov. i Barfuss v. Česká republika z 31. 7. 2000 č. 35848/97, odst. 65, 66 , a dále viz výše citovaný rozsudek Scott v. Španělsko, odst. 74 a 83, a další judikaturu tam uvedenou).
Napadené rozhodnutí krajského soudu ve světle uvedených zásad neobstojí. Pro nedostatek náležitého odůvodnění není s to být zákonným podkladem dalšího trvání vazby, jejíž přílišná délka je v daném případě zjevně neúměrná. Napadeným rozhodnutím byl porušen článek 8 odst. 1 a 5 Listiny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrhu stěžovatele vyhovět a napadené usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.