ECLI:CZ:US:2006:3.US.693.06
sp. zn. III. ÚS 693/06
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 7. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 ve věci ústavní stížnosti R. H. proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 17. 8. 2006 č. j. ZT 560/2006-148, jímž státní zástupce zrušil stěžovatelem napadené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a sám zahájil trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou a nakládání s nebezpečnými odpady.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v jehož rámci se každý může domáhat práva u nezávislého a nestranného soudu.
Proti stěžovateli (v trestní věci "obviněný") bylo usnesením komisaře Policie České republiky, SSČK, SKPV Ústí nad Labem, pracoviště Louny, ČTS: PSV-183/HK-An-2006 ze dne 1. 8. 2006 podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řád") zahájeno trestní stíhání pro trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona a nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst. 1 a 2 trestního zákona. Skutek trestných činů má spočívat (zkráceně řečeno) v nelegálním dovozu asi 4 000 tun nebezpečného odpadu ze Spolkové republiky Německo do České republiky (do obcí Libčeves a Praha 5-Lahovičky).
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech napadené rozhodnutí policejního orgánu zrušil a podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu sám zahájil trestní stíhání stěžovatele pro uvedené trestné činy. V odůvodnění svého usnesení, napadeného projednávanou ústavní stížností, státní zástupce konstatoval, že skutečnosti, které byly zjištěny šetřením podle §158 odst. 3 tr. řádu, odůvodňují zahájení trestního stíhání stěžovatele na základě stejné právní kvalifikace, avšak rozhodnutí policejního orgánu je třeba zrušit, neboť nesplňuje požadavky ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu (výrok napadeného rozhodnutí byl příliš obecný, bez podrobnějšího popisu jednání obviněného ve vztahu ke způsobu spáchání trestných činů a zavinění; výrok neobsahoval ani pohnutku jednání obviněného, ani následek, který nastal atd.). Tyto vady státní zástupce zhojil ve svém vlastním rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 8. 2006 sp. zn. 0 Nt 139/2006 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. řádu.
II.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru státní zástupce nechtěl dopustit, aby byl stěžovatel po zrušení vadného usnesení policejního orgánu propuštěn z vazby. Z tohoto důvodu podle názoru stěžovatele státní zástupce neaplikoval kasační princip, ale s odkazem na §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu opětovně rozhodl o trestním stíhání stěžovatele, přičemž zcela zásadně pozměnil popis skutku, odkazy na blanketní normy atd. Podle názoru stěžovatele tak státní zástupce rozhodl zcela jako orgán prvního stupně, přičemž však stěžovatel vzhledem k odkazu na ustanovení §141 odst. 2 věty druhé tr. řádu nemá možnost podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek. Stěžovatel v tomto postupu státního zastupitelství spatřuje porušení svého "práva na přístup k vyšší instanci a práva na tzv. fair proces".
Stěžovatel uvádí obsáhlé námitky proti postupu státního zástupce, jehož rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu mělo mít dle názoru stěžovatele kasační charakter. Stěžovatel má za to, že apelace u stížnosti je přípustná jen u méně závažných rozhodnutí, jinak je třeba se řídit principy kasace. Stěžovatel uvádí, že současné české trestní stížnostní i odvolací řízení je založeno na principu kasace s prvky apelace. Pokud však v rámci své přezkumné činnosti vyšší orgán dospěje k závěru, že způsob, jakým orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí zhodnotil podstatné skutečnosti, je zásadně vadný, nemůže rozhodnout jinak, než po zrušení rozhodnutí orgánu prvního stupně věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele orgán rozhodující o opravném prostředku v takovém případě obecně není oprávněn podstatným způsobem měnit skutkový stav věci zjištěný orgánem prvního stupně, a to ani v případě výrazného doplnění dokazování, neboť by tak nepřípustně nahrazoval jeho činnost.
Stěžovatel dále podává obsáhlý výklad o charakteru a přípustnosti opravných prostředků v českém trestním řízení a uplatnění kasačního, resp. apelačního principu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení.
K argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že ta vychází především z nesprávného chápání úlohy státního zástupce a jeho rozhodování o stížnostech proti rozhodnutí policejního orgánu v přípravném řízení trestním. V českém trestním procesu vystupuje státní zástupce v předsoudním stadiu jako dominus litis a osud trestního stíhání je v této fázi řízení zcela v jeho dispozici. Tento princip se uplatňuje mimo jiné i prostřednictvím dozoru státního zástupce nad rozhodovací činností policejního orgánu. Vztah mezi státním zastupitelstvím a policejním orgánem je v mezích zákonů a dalších navazujících předpisů vztahem nadřízenosti a podřízenosti orgánů moci výkonné (viz zařazení čl. 80 v hlavě třetí Ústavy České republiky), kvalitativně odlišným např. od vztahu soudů jednotlivých stupňů. Z charakteru tohoto vztahu vyplývají i šíře a určitá volnost při uplatňování oprávnění státního zástupce vůči rozhodnutím učiněným policejním orgánem podle §160 odst. 1 tr. řádu.
Podle §174 odst. 1 tr. řádu vykonává státní zástupce dozor nad zákonností v přípravném řízení, přičemž pod pojem porušení zákonnosti lze zahrnout i všechny nedostatky, pro něž se postup orgánů činných v trestním řízení může dostat do rozporu s jeho základními zásadami podle §2 tr. řádu. Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím policejního orgánu v přípravném řízení a v rámci toho i možnost tato rozhodnutí nahrazovat rozhodnutími vlastními je jedním ze způsobů, jímž se dozor státního zástupce nad zákonností v přípravném řízení realizuje. Oprávnění nahradit nezákonné nebo neodůvodněné rozhodnutí policejního orgánu vlastním rozhodnutím na podkladě stížnosti oprávněné osoby proti usnesení policejního orgánu výslovně plyne z příslušného ustanovení tr. řádu [§174 odst. 2 písm. e) třetí věta za středníkem]. Nové rozhodnutí státního zástupce se přitom z povahy věci nutně bude odlišovat od původního rozhodnutí policejního orgánu, ať už co do výroku nebo v části odůvodnění. Z citovaného zákonného ustanovení a contrario dále plyne i nepřípustnost stížnosti proti takovému rozhodnutí [§174 odst. 2 písm. e) in fine], přičemž pro úplnost Ústavní soud připomíná, že principy spravedlivého procesu vyjádřené v Listině a Úmluvě ochraně lidských práv a základních svobod nezahrnují obecně právo na dvojinstančnost řízení. Zásada dvoustupňového přezkumného řízení, zakotvená v článku 2 odst. 1 dodatkového Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, se týká pouze výroku o vině a trestu obsaženého v odsuzujícím rozsudku, nikoli však usnesení o zahájení trestního stíhání.
Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže státní zástupce využije svého oprávnění podle §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu a na podkladě stížnosti obviněného zruší předchozí usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a nahradí je vlastním rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, proti němuž stížnost není přípustná.
V projednávaném případě navíc Ústavní soud shledal postup státního zástupce plně v souladu se zásadou legality (§2 odst. 3 tr. řádu) a dále zejména se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení podle §2 odst. 4 tr. řádu.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.