ECLI:CZ:US:2006:3.US.710.06
sp. zn. III. ÚS 710/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem v Praze 1, U sv. Ducha 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. července 2005, čj. 31 E 2540/2001-91, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2006, čj. 22 Co 84/2006-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. ledna 2002, ve věci vedené pod sp. zn. 31 E 2540/2001, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením stěžovatelova bytu, přičemž výkon rozhodnutí byl proveden 28. května 2002. Usnesením ze dne 15. května 2003 uložil tentýž soud stěžovateli zaplatit na nákladech výkonu rozhodnutí částku 47 601,50 Kč. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil, načež Ústavní soud svým nálezem sp. zn. IV. ÚS 528/03 ze dne 26. března 2004 obě uvedená rozhodnutí zrušil. Obvodní soud pro Prahu 10 následně touto ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. července 2005 opětovně rozhodl tak, že uložil stěžovateli, aby zaplatil České republice na nákladech výkonu rozhodnutí částku 47 601,50 Kč. Městský soud k odvolání stěžovatele změnil napadené rozhodnutí svým usnesením (rovněž touto ústavní stížností napadeným) ze dne 31. března 2006 tak, že výši nákladů snížil na částku 39 117,80 Kč, zatímco náklady ve výši 8 483,- Kč České republice nepřiznal.
Ústavní stížnost odeslaná dne 11. září 2006 argumentuje, že oba soudy vycházely z nevěrohodné faktury a svými rozhodnutími se dostaly do konfliktu se závazným právním názorem Ústavního soudu vysloveným v této věci nálezem sp. zn. IV. ÚS 528/03.
Ústavní soud nejprve zjistil, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno stěžovateli po téměř čtyřech měsících ode dne, kdy bylo rozhodnutí učiněno, pročež ústavní stížnost byla podána včas. Ústavní soud ovšem nato dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. Podstatou ústavní stížnosti je argument, že obecné soudy nerespektovaly závazný právní názor Ústavního soudu vyslovený nálezem sp. zn. IV. ÚS 528/03 ze dne 26. března 2004 ve věci stěžovatele a opět rozhodly v jeho věci svévolně.
Princip vyjádřený v čl. 89 odst. 2 Ústavy nařizuje, že nález Ústavního soudu je v téže věci "závazný i pro samotný Ústavní soud, a v důsledku toho pro jakékoliv další řízení před ním ...představuje nepominutelnou procesní překážku..., která přirozeně brání jakémukoliv dalšímu meritornímu přezkumu věci". Rozhodnutí obecného soudu, které nerespektuje závazný právní názor vyslovený Ústavním soudem v téže věci, proto bude bez dalšího zrušeno pro porušení čl. 89 odst. 2 (viz nález sp. zn. III. ÚS 425/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 10, str. 285). I ze závaznosti jako vlastnosti právní moci nálezu Ústavního soudu existují ovšem výjimky založené dalším procesním vývojem v téže věci, v důsledku čehož se původní právní názor stane neaplikovatelným, protože právní podstata věci se posune (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 425/97).
V cit. nálezu sp. zn. IV. ÚS 528/03 vyslovil ve stěžovatelově věci Ústavní soud tento závazný právní názor:
... rozhodování obou obecných soudů o nákladech výkonu rozhodnutí bylo poznamenáno principiálně nepřijatelnou libovůlí. Lze sice porozumět subjektivně determinovanému přístupu vycházejícímu z faktu, že primární příčinou soudního sporu, následného výkonu rozhodnutí a v neposlední řadě řízení před Ústavním soudem bylo zcela jednoznačně protiprávní jednání povinného, zároveň je však třeba mít na paměti, že výkon rozhodnutí není trestem svého druhu a že nesporná práva, která jsou soudy povinny bez rozdílu hájit, má i povinný, jako jeden z rovných si účastníků řízení. ... Povinnost řádného odůvodnění, jako nutná náležitost vylučující při soudním jednání libovůli, představuje součást práva na řádný a spravedlivý proces. Z odůvodnění usnesení obou soudů však je zřejmé jen prosté konstatování vzniku následně vyfakturovaných nákladů, s dovětkem soudu odvolacího, že z obsahu faktur nelze dovodit nesprávnost vyúčtování. Ústavní soud zastává názor, že zejména v odvolacím řízení se, v konkrétním případě zvláště, s takto neurčitě formulovaným odůvodněním výroku spokojit nelze.
Je nesporné, že rozhodnutí soudu prvého stupně se s tímto závazným právním názorem dostalo do rozporu, protože Obvodní soud pro Prahu 10 opětovně neučinil nic jiného, než že pouze mechanicky reprodukoval obsah dotčených faktur. Bylo ovšem povinností Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, tuto protiústavnost odstranit. Městský soud v Praze tak, podle názoru Ústavního soudu, učinil. Městský soud v Praze se ve svém usnesení detailně na téměř třech stranách zabýval, v souladu s právním názorem Ústavního soudu, všemi spornými momenty fakturovaných nákladů řízení. V souladu s názorem Ústavního soudu zejména považoval za nadsazený počet sedmi zaměstnanců, kteří se podíleli na vyklizení bytu o velikosti 1+kk v situaci, kdy standardem je nasazování takového počtu zaměstnanců pro vyklizování bytů o velikosti 3+1. Městský soud v Praze se stejně tak ústavněprávně konformně vypořádal s kalkulací ceny za skladování věcí stěžovatele, kteréžto skutkové otázky se ve svém nálezu Ústavní soud rovněž dotknul.
Stěžovatel z nálezu sp. zn. IV. ÚS 528/03 nesprávně vyvozuje, že Ústavní soud tímto nálezem jednoznačně předurčil celkový výsledek řízení. Nic obdobného však z tohoto nálezu vyčíst nelze. Pokud Městský soud v Praze rozhodoval při respektování kautel daných mu nálezem sp. zn. IV. ÚS 528/03, neporušil a porušit nemohl žádné základní právo stěžovatele, a to ani tehdy ne, rozhodl-li opět v převážné většině částky odpovídající nákladům řízení v neprospěch stěžovatele. Svévoli (resp. libovůli) totiž tomuto rozhodnutí v žádném případě, na rozdíl od rozhodnutí původního, přičítat nelze.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006