ECLI:CZ:US:2006:4.US.110.06
sp. zn. IV. ÚS 110/06
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. IV. ÚS 110/06 ve věci ústavní stížnosti RNDr. J. Č. proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005 č. j. 28 Cdo 1584/2005-724, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro opožděnost, a proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2004 č. j. 16 Co 20/2004-643.o zamítnutí žaloby ohledně uzavření dohody o vydání 17/40 parcely č. p. 674/2 s domem č. p. 616 v k. ú. Karlín
I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005 č. j. 28 Cdo 1584/2005-724 se ve výrocích II. a III. zrušuje.
II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní lidská práva a svobody plynoucí z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) se domáhala žalobou podanou u soudu dne 23. 12. 1991 proti žalovanému ČSAD Technické zásobovací služby Praha, s.p. povinnosti uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání pozemků v návrhu specifikovaných, a to s veškerými průmyslovými objekty. Obecné soudy i Ústavní soud ve sporu již několikrát rozhodovaly, a to Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. 12. 1996 č. j. 12 C 355/91-272, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 1997 č. j. 35 Co 200/97-317, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 12. 1997 č. j. 35 Co 200/97-327, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23.5.2000 č. j. 28 Cdo 1191/99-390, Ústavní soud usnesením ze dne 29. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 166/98 (nepublikováno), Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 11. 2002 č. j. 7 C 26/2000-602, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2003 č. j. 23 Co 101/2003-618, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2003 č. j. 28 Cdo 1711/2003-631 a Ústavní soud usnesením ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 206/04 (nepublikováno). Posledními rozhodnutími obecných soudů ve věci vydanými je ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze a ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání věci ve znění v rozsudku specifikovaném. Napadený rozsudek obsahuje i výrok o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelky ohledně dohody o vydání 17/40 parcely č. p. 674/2 s domem č. p. 616 v k. ú. Karlín. Dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudy všech stupňů a uhradit náklady řízení státu, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali žalovaný a stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatelka napadala pouze výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí části žaloby jí podané. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo výrokem I. zamítnuto dovolání žalovaného, výrokem II. bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro opožděnost, výrokem III. nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.
5. Ve vztahu k dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 31. 12. 2004 advokátovi stěžovatelky a dovolání bylo předáno na poště dne 1. 3. 2005. Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a §57 odst. 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť dvouměsíční lhůta marně uběhla dne 28. 2. 2005.
II.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti upozorňuje na nepřiměřenou délkou soudního řízení, které trvá od podání žaloby přes 14 let. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že nesprávně odmítl dovolání jako opožděné, neboť přehlédl, že dovolání bylo podáno k poštovní přepravě v zákonné lhůtě. Stěžovatelka uvádí, že její právní zástupce chtěl odeslat zásilku s dovoláním z provozovny České pošty, s.p., Jindřišská 909/14, Praha 1 s provozní dobou do 24 hod. Právní zástupce se sice dostavil na poštu dne 28. 2. 2005 již ve 21.00 hodin, avšak v důsledku podávání řady přihlášek studentů na vysoké školy vznikly několikahodinové fronty. Z obavy před marným uplynutím lhůty bylo dovolání odesláno prostřednictvím faxu ve 23.57 hod. Přenos byl z technických důvodů na straně Obvodního soudu pro Prahu 8 přerušen. Stěžovatelka se domnívá, že ve faxovém přístroji došel papír, část podání byla přesto odeslána. Souběžně byla zásilka podána na poště v cyklu 28. 2. 2005 s tím, že na kulatém razítku na podacím lístku i na zásilce je uvedeno datum 28. 02. 05, na cenné nálepce z počítače je však již uvedeno datum 01. 03. 2005. Stěžovatelka následně argumentuje tím, že dovolání bylo podáno řádně v poslední den lhůty a na podporu svého tvrzení předložila mimo jiné list poštovní podací knihy ze dne 28. 2. 2005 (ověřená fotokopie), obálku s poštovním podacím razítkem ze dne 28. 2. 2005 (ověřená fotokopie), dopis České pošty ze dne 18. 1. 2006 a faxový ústřižek ze dne 28. 2. 2005. Vadu rozsudku městského soudu pak stěžovatelka spatřuje v porušení ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, čímž se rozhodnutí městského soudu dostalo i do rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 42/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 13) či rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 811/96.
7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 28. 6. 2006 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta, pokud nebude jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
8. Nejvyšší soud možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.
9. Vedlejší účastník, ČSAD Technické a zásobovací služby Praha, s. p. se k ústavní stížnosti vyjádřil podáním ze dne 21. 6. 2006, aniž by si však zvolil advokáta, a tak splnil požadavky kladené ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na vedlejšího účastníka ve věci. Vzhledem k této skutečnosti nemohl Ústavní soud k tomuto podání přihlížet.
10. Ústavní soud si vyžádal k údajům tvrzeným stěžovatelkou vyjádření České pošty, s. p., která ve sdělení ze dne 1. 6. 2006 uvedla, že dle čl. 8 Poštovních podmínek - Základní poštovní služby se za den podání považuje den, v němž byl podnik o příslušnou službu požádán. Jestliže příslušná osoba v prostorách pošty projevila vůli o poskytnutí služby požádat, avšak svou žádost mohla uplatnit až následující den, za den podání se považuje předchozí den. Uvedená doporučená zásilka byla podána na noční přepážce pošty Praha 1, Jindřišská 14, ve směně 28. 2. 05/1. 3. 05 v čase 01.12 hod. Po 24.00 hod dojde k aktualizaci data v počítači a zásilky přijaté po této hodině jsou již opatřeny cennou nálepkou s aktuálním datem. Pokud jsou v prostorách pošty ve 24.00 hod. přítomni klienti, které se nepodaří do půlnoci odbavit, jsou jimi podané zásilky evidovány ještě v cyklu z předchozího dne a opatřeny příslušným denním razítkem.
III.
11. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, tedy mimo jiné i to, zda byla podána včas, oprávněnou osobou a zda je přípustná.
12. Ústavní soud konstatoval splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti podle příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, §75 odst. 1] a poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí.
IV.
13. Po vyžádání spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 7 C 26/2000 a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti nepřípustná.
14. Především Ústavní soud shledal důvodnou námitku směřující proti postupu Nejvyššího soudu při hodnocení včasnosti dovolání stěžovatelky. Dovolání bylo podáno včas.
15. Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
16. Při posuzování otázky včasnosti podání stěžovatelčina dovolání se Ústavní soud nejprve zaměřil na judikaturu obecných soudů včetně Nejvyššího soudu a na judikaturu Ústavního soudu v obdobných případech, neboť ustálená, popř. publikovaná judikatura dává účastníkům možnost postupovat při hájení vlastních práv právně předvídatelným způsobem.
17. Nejvyšší soud v projednávaném případě vyšel při posuzování lhůty zcela zřejmě pouze z cenné nálepky uvedené na obálce doporučené zásilky s datem 1. 3. 2005.
18. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1994 sp. zn. 50 Cm 13/94, publikovaném v časopise Právo a podnikání, č. 11/1995, str. 31, však došel Nejvyšší soud k následujícím závěrům: "Pro posouzení toho, zda byla odvolací lhůta zachována, je v případě podání odvolání pomocí pošty rozhodující okamžik odevzdání tohoto podání poště, a není tedy např. rozhodující to, kdy pošta začne přepravu zásilky skutečně provádět. Okamžik odevzdání zásilky poště vyplývá např. z potvrzení pošty na podacím lístku, jde-li o doporučenou zásilku, nebo z potvrzení pošty v knize odeslané pošty apod. Datum uvedené poštou na obálce zásilky se obvykle shoduje s okamžikem odevzdání zásilky poště, ale není vyloučeno, že je zde uvedeno datum pozdější, zpravidla následující den po převzetí zásilky, kdy je zásilka expedována z podací pošty. Pro posouzení zachování odvolací lhůty není proto datum uvedené na obálce určující.". Nejvyšší soud tedy vyhodnotil rozpor mezi údajem na obálce a podacím lístku ve prospěch data uvedeného na podacím lístku. Skutečnost, že k opatření obálky podacím razítkem nemusí dojít ve stejný den, kdy došlo k podání zásilky, potvrdil Nejvyšší soud i ve starší judikatuře, kde uvedl, že otisk razítka na obálce není pro zjištění odeslání doporučené zásilky rozhodující (viz rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 01. 1977 sp. zn. 1 Cz 143/76, Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 34/1978).
19. Tyto názory byly následně respektovány a rozvíjeny judikaturou obecných soudů nižší instance. Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 22. 4. 1996 sp. zn. 4 Cmo 193/96, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, str. 117, uvedl: "Z hlediska včasnosti podání odevzdáním orgánu, který má povinnost je doručit (poště) ve smyslu ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř., je rozhodující, kdy bylo podání odevzdáno (podáno k poštovní přepravě); není rozhodné datum, kdy bylo podání orgánem (poštou) vypraveno. Určující je proto datum na podacím lístku, nikoliv na doporučené zásilce.". Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 1. 6. 2001 sp. zn. 16 Ca 56/2001 a 16 Ca 57/2001 uvedl: "Údaje na dokladu o doručení, poštovní doručenka, jsou považovány za pravdivé, nejsou-li vyvráceny.".
20. K uvedené problematice se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 325/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 153), ve kterém uvedl, že rozhodujícím dokladem pro posouzení zachování lhůty k podání opravného prostředku je ve smyslu poštovního řádu podací lístek, jímž pošta stvrzuje příjem zapsaných zásilek.
21. Ústavní soud v citovaném nálezu konkrétně odkázal na ustanovení §35 odst. l vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), účinné do 1. 7. 2000, které zní: "Pošta stvrzuje příjem zapsaných zásilek na podacím lístku, v seznamu poštovních poukázek B, nebo v poštovním podacím archu (dále jen podací stvrzenka). Podání obyčejných listovních zásilek pošta nestvrzuje.".
22. Ústavní soud konstatuje, že prejudikatura v projednávané věci respektovala poštovní doručenku, podací stvrzenku a záznamy z poštovních knih jako údaje směrodatné, jestliže existoval rozpor mezi jednotlivými údaji označujícími podání zásilky, zakládající pochybnosti o datu podání zásilky. Obecné soudy ani Ústavní soud nezkoumaly dění u poštovní přepážky, tedy kdy se doručovaná zásilka fakticky dostala do dispozice zaměstnanců pošty.
23. Ústavní soud však nemohl pominout, že byla přijata nová právní úprava týkající se doručování poštovních zásilek, a to zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o poštovních službách"). Ústavní soud tedy musel zhodnotit, zda jsou závěry judikatury vydávané za předchozí právní úpravy udržitelné i v současné době.
24. Pravidla podávání a doručování poštovních zásilek jsou upravena v poštovních podmínkách, jejichž vyhlášením nabízí osoba poskytující poštovní služby [dle §2 písm. c) zákona o poštovních službách - "provozovatel"] každému uzavření poštovní smlouvy podle těchto poštovních podmínek. Provozovatel je povinen uzavřít poštovní smlouvu s každým, kdo mu její uzavření v mezích poštovních podmínek a způsobem v nich stanoveným navrhne, tento postup musí poštovní podmínky obsahovat [§4 odst. 1 a 2 a §6 odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách].
25. Dle ustanovení §33 odst. 1 písm. b) zákona o poštovních službách je povinností držitele poštovní licence nabízet poštovní služby podle poštovních podmínek, s nimiž vyslovil Český telekomunikační úřad souhlas.
26. Český telekomunikační úřad vyslovil v rozhodnutí ze dne 16. 5. 2005 sp. zn. 13 838/05-608 souhlas s poštovními podmínkami předloženými držitelem poštovní licence v projednávané věci - Českou poštou, s. p. s účinností od 1. 6. 2005.
27. Dle čl. 6 schválených poštovních podmínek České pošty, s. p. (dále jen "poštovní podmínky") je smlouva o poskytnutí poštovní služby uzavřena poštovním podáním. Za den podání se považuje den, v němž byl podnik o poštovní službu požádán (čl. 8 poštovních podmínek). O poskytnutí poštovní služby lze v době k tomu určené žádat u pověřené pošty označené podnikovým logem, ale i vložením zásilky do poštovní schránky označené informačním štítkem provozovatele (čl. 6 odst. 4 poštovních podmínek). Jestliže však příslušná osoba v prostorách pošty nebo v blízkosti pověřeného pracovníka projevila vůli o poskytnutí poštovní služby požádat, z příčin na straně podniku však svou žádost mohla uplatnit až následují den, za den podání se považuje předchozí den (čl. 8 odst. 1 věta druhá poštovních podmínek).
28. Podání je osvědčováno na podací stvrzence, v níž se uvádí i den podání [čl. 8 odst. 3 písm. d) poštovních podmínek].
29. Poštovní přepravce může ještě opatřit poštovní zásilku razítkem obsahujícím údaj o dni, kdy došlo k podání (čl. 8 odst. 7 poštovních podmínek).
30. Ze shora uvedeného vyplývá, že dokladem o dni podání zásilky je podací stvrzenka, která slouží jako doklad oprávněné osoby i při dalších úkonech souvisejících s přepravou zásilky, jako je reklamace dodání (čl. 76 poštovních podmínek), žádost o změnu uzavřené poštovní smlouvy (čl. 36 poštovních podmínek) či žádost odesílatele o dodatečné stvrzení podání (čl. 37 poštovních podmínek). Údaje na zásilce, jako je nálepka, jsou pouze fakultativní a podpůrné.
31. Za podstatný považuje Ústavní soud i čl. 7 poštovních podmínek, který uvádí, že je-li poštovní zásilka vložena do poštovní schránky, za den podání se považuje den nejbližšího výběru poštovní schránky uvedeného na jejím informačním štítku; ke dni, v němž byla poštovní zásilka do poštovní schránky skutečně vložena, se nepřihlíží. Z uvedeného článku tedy vyplývá, že jestliže odesílatel učiní jeden úkon - vhodí zásilku do schránky, dojde k uzavření poštovní smlouvy, vzniku povinnosti poštovního přepravce zásilku doručit, přičemž za den podání se považuje ten den, který byl označen jako den výběru poštovní schránky. Faktické převzetí doručované zásilky poštovním přepravcem zde nehraje roli (srov. a contrario rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000 sp. zn. Jc 39/2001, 20 Cdo 1473/2000).
32. Ústavní soud vázán pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu nejprve posuzoval samotnou ústavnost zákona o poštovních službách a posléze ústavní konformitu jeho aplikace v projednávaném případu. Ústavní soud z důvodů níže vyložených neshledal v souvislostech projednávaného případu v zákoně o poštovních službách, na jehož základě jsou vydávány poštovní podmínky, protiústavnost, a má za to, že tyto normy splňují předpoklady pro ústavně konformní interpretaci a aplikaci.
33. Zákon o poštovních službách naplňuje povinnosti České republiky stanovené směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 97/67/ES ze dne 15. 12. 1997 (Úřední věstník L 015, 21/01/1998, S. 0014-0025) o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/39/ES ze dne 10. 6. 2002 (Úřední věstník L 176, 05/07/2002 S. 0021-0025), kterou se mění směrnice č. 97/67/ES s ohledem na další otevření hospodářské soutěže poštovních služeb Společenství. Účelem zákona o poštovních službách je tedy mimo jiné dosáhnout kompatibility s právem Evropských společenství, začlenit soubor poštovních služeb do prostředí tržního hospodářství a zdokonalení poskytovaných poštovních služeb (viz Důvodová zpráva k zákonu o poštovních službách, Obecná část, III. volební období Poslanecké sněmovny, 1999, tisk 248).
34. V souladu s těmito směrnicemi upravuje zákon o poštovních službách podmínky pro poskytování a provozování poštovních služeb, práva a povinnosti, které při poskytování a provozování poštovních služeb vznikají, jakož i zvláštní práva a zvláštní povinnosti těch provozovatelů poštovních služeb, kteří mají povinnost zajišťovat základní služby (§1 odst. 1 zákona o poštovních službách).
35. Dle důvodové zprávy k zákonu o poštovních službách část upravující poskytování poštovních služeb má povahu lex specialis k obecné úpravě občanského zákoníku. Poštovní služby jsou poskytovány na smluvním principu, přičemž smlouva je uzavírána zvláštním, pro tyto služby specifickým způsobem. U poštovních služeb dochází k uzavření poštovní smlouvy mezi provozovatelem a odesílatelem velmi zjednodušeným právním úkonem - podáním. U poštovních zásilek vhazovaných do poštovních schránek dochází k uzavření smlouvy dokonce bez přímého kontaktu mezi oběma účastníky těchto vztahů (Důvodová zpráva k zákonu o poštovních službách, Obecná část a Zvláštní část k §6, III. volební období Poslanecké sněmovny, 1999, tisk 248). Uzavřením poštovní smlouvy vznikají provozovateli povinnosti stanovené zákonem o poštovních službách a poštovními podmínkami, popř. stanovené dalšími ujednáními mezi odesílatelem a provozovatelem. Mezi tyto povinnosti patří povinnost provozovatele dodat poštovní zásilku příjemci (§5 odst. 1 zákona o poštovních službách).
36. Aplikací zákona o poštovních službách jsou stanoveny poštovní podmínky podléhající schválení správního orgánu, který dohlíží i nad jejich dodržováním [§37 odst. 1 písm. b) zákona o poštovních službách]. Poštovní podmínky pak určují další konkrétní pravidla pro převzetí a dodání poštovní zásilky a nahrazují funkci zrušené vyhlášky ministerstva dopravy a spojů č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů.
37. Zákon o poštovních službách a z něj vycházející poštovní podmínky ve spojení s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu tvoří právní úpravu doručování podání soudům poštou. Institut doručování je nutno považovat v této souvislosti za komunikační prostředek mezi orgány veřejné moci a subjekty, jež vůči veřejné moci uplatňují svá subjektivní veřejná práva; na druhé straně orgány veřejné moci jeho prostřednictvím seznamují subjekty práv s akty výkonu veřejné moci. Tento zásadní účel doručování nesmí být při interpretaci souvisejících norem pomíjen. Účelem právní úpravy doručování není totiž kladení překážek osobám uplatňujícím práva, nýbrž stanovení formálního postupu pro jejich uplatňování.
38. Tento princip pak vybízí obecné soudy, aby interpretovaly a aplikovaly právní normy související s doručováním s maximální dávkou racionality a s ohledem na požadavek souladnosti výkladu právních norem jednotlivých právních předpisů. Vnitřní soulad právního normativního systému je totiž podmínkou právní jistoty osob, kterou lze považovat za nezbytnou náležitost právního státu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 45).
39. Ustanovení občanského soudního řádu a zákona o poštovních službách upravující doručování tedy jsou ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stanoveným postupem, kterým je možno domáhat se u nezávislého a nestranného soudu svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že zkoumaná právní úprava je konkretizací kautel práva na soudní ochranu, zejména práva na přístup k soudu, a je způsobilá za dodržení imperativu ústavně konformní interpretace působit k ochraně základních práv a svobod, čímž nevykračuje z ústavněprávního rámce; z řečeného současně vyplývá, že přílišný formalismus spočívající v uplatňování pouhého jazykového výkladu právní normy, nerespektující účel tohoto institutu, by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a založil by porušení základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98).
40. Přílišným formalismem, zakládajícím porušení základních práv a svobod stěžovatelky, byl výklad slovního spojení "lhůta je zachována, je-li ... podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit" (§57 odst. 3 o. s. ř.), který se upnul ke skutečnosti, kdy se dostala poštovní zásilka do faktické dispozice zaměstnanců poštovního přepravce. Takovýto výklad ignoroval fakt uzavření poštovní smlouvy, jež předchází vlastnímu fyzickému předání poštovní zásilky a ze které vyplývá povinnost poštovního přepravce odevzdat zásilku příjemci, dále odporoval již ustálené a stále použitelné judikatuře obecných soudů i judikatuře Ústavního soudu, jakož i samotnému účelu doručování. Tím se dostal do rozporu s požadavkem ústavně konformní interpretace právních předpisů.
41. Je nepochybné, že soud je dle čl. 95 Ústavy vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; platí tudíž, že soud není poštovními podmínkami vázán. Avšak chce-li se od nich odchýlit, musí pečlivě vysvětlit, proč nehodlá tyto poštovní podmínky respektovat a musí své rozhodnutí řádně odůvodnit. Jestliže by považoval samotné zákonné ustanovení na jehož základě byly vydány poštovní podmínky za protiústavní, jsou mu dány prostředky k předložení této věci Ústavnímu soudu. Jakýkoliv jiný postup soudu nutno označit za nepředvídatelný a svévolný.
42. Z již uvedeného plyne, že Ústavní soud zastává názor již dříve vyslovený ve shora uvedených rozhodnutích a za průkazný doklad o dni podání poštovní zásilky považuje údaj na podací stvrzence, jež je projevem vůle poštovního přepravce směřujícím k potvrzení dne, kdy bylo uskutečněno předání doručované zásilky. Jestliže z obálky, v níž bylo doručeno dovolání, je patrný rozpor mezi datem na kulatém poštovním razítku a cennou nálepkou, nemůže se obecný soud spokojit s jedním z těchto údajů, ale je třeba, aby den podání zásilky ověřil, a to výzvou stěžovateli k předložení podací stvrzenky či dotazem na poštovního přepravce.
43. Ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl advokátovi stěžovatelky doručen dne 31. 12. 2004 a konec dvouměsíční lhůty pro podání dovolání připadl na den 28. 2. 2005. Podání bylo odevzdáno poštovnímu přepravci dne 28. 2. 2005, tedy včas. Tato skutečnost byla nesporně prokázána z podací stvrzenky, poštovního razítka na obálce a z vyjádření České pošty, s. p.
V.
44. Pochybení Nejvyššího soudu při posuzování včasnosti dovolání je o to markantnější, že zcela ignoroval faxové podání, jehož přenos byl zahájen poslední den lhůty ve 23.57 minut, a byť nebyl dokončen, v důsledku čehož nebylo podání doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 8 celé, je z něho ve smyslu §42 odst. 4 o. s. ř. patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje.
45. Podle §42 odst. 1 o. s. ř. je možno podání učinit též telefaxem. Dle ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. je podání, obsahující návrh ve věci samé učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění.
46. Písemné podání obsahující dovolání bylo podáno dle zjištění Ústavního soudu k poštovní přepravě dne 28. 2. 2005 a dle nesprávného názoru Nejvyššího soudu dne 1. 3. 2005. I kdyby však toto písemné podání dovolání skutečně bylo podáno až dne 1. 3. 2005, přesto by byla dodržena lhůta tří dnů uvedená v ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. I z tohoto pohledu tedy nebyl postup Nejvyššího soudu správný.
VI.
47. Ústavní soud již několikrát konstatoval (např. nález sp. zn. II. ÚS 68/02 nebo nález sp. zn. II. ÚS 540/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 125, a svazek 34, nález č.110), že odmítnutí dovolání soudem v důsledku nesprávného posouzení lhůty, stanovené v §57 o. s. ř. znamená zabránění v uplatňování práva a porušení principů spravedlivého procesu, zakotvených v čl. 36 Listiny.
48. Ústavní soud nemá důvodu se od tohoto stanoviska odchylovat a konstatuje, že Nejvyšší soud svým nesprávným postupem, spočívajícím v odmítnutí včas podaného dovolání, odepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu, a porušil tak její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny.
49. Zrušením napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se stěžovatelce otevírá možnost projednání věci před obecným soudem, a tím i možnost uplatnění její argumentace. Dle přesvědčení Ústavního soudu je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů. Jinak řečeno, pokud je nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 nebo nález sp. zn. I. ÚS 549/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 159, a svazek 22, nález č. 63).
50. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost zčásti důvodnou a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výroku II. dle §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Tím, že byla věc znovu vrácena Nejvyššímu soudu, se otevřela opět i otázka nákladů řízení před dovolacím soudem; z tohoto důvodu Ústavní soud též akcesorický III. výrok rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil dle téhož ustanovení zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze pak odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodů vyložených v odstavci 49.