ECLI:CZ:US:2006:4.US.240.06
sp. zn. IV. ÚS 240/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. B. a 2. E. B., obou zastoupených JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 427/19, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2229/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 19 Co 515/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 22 C 87/98, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2006 a podanou podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení ve výroku citovaných rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 Listiny. Stěžovatelé rovněž namítali, že bylo porušeno jejich právo podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 22 C 87/98, soud vyhověl návrhu žalobce P. H. a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 10, nacházejícího se ve II. nadzemním podlaží domu č. p. 112 v Praze 1, Pohořelec 24, kterou dal žalobce stěžovatelům a uložil jim povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů poté, kdy jim bude zajištěno přístřeší. Na základě odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 19 Co 515/2003, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelé podali ve věci i dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2229/2004, dovolání zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli důkazní řízení provedené obecnými soudy s tím, že byly zcela opomenuty důkazy svědčí v jejich prospěch, ostatní provedené důkazy byly hodnoceny nesprávně v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, a soudy nerozhodovaly na základě správně zjištěného skutkového stavu věci. Podle názoru stěžovatelů souhlas příslušného úřadu k užívání části bytu k jinému účelu než k bydlení dostali a pokud v době podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dne 24. 6. 1998 předmětnou část bytu již nepronajímali, neboť podnájem skončil již v roce 1997, nenaplnili výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Povinnost pronajímatele zajistit stěžovatelům přístřeší pak považují za nepřiměřeně přísnou, neboť v bytě řadu let bydleli a jinou možnost bydlení neměli, neboť nemovitost v Dolních Břežanech byla již v roce 1998 dána do pronájmu společnosti Holland Export, a to na dobu určitou do konce roku 2025.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 87/1998.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebylo shledáno nic, co by jej posouvalo do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové
porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud má za to, že výklad podaný obecnými soudy jak hmotně právních tak i procesních ustanovení není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelé tvrdí, že jejich základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé opakují námitky již uplatněné v předchozím řízení a polemizují se závěry, které soudy přijaly. Jak odvolací soud, tak i soud dovolací se s konkrétními námitkami stěžovatelů, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, zcela vypořádaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně vysvětlily, jakými úvahami se při posuzování vznesených výtek stěžovatelů řídily. Nejvyšší soud shledal správným právní názor odvolacího soudu, že výpověď daná stěžovatelům v rámci žaloby je platná a že stěžovatelé svým jednáním naplnili výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve spojení s ustanovením §719 občanského zákoníku, přičemž naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku nelze podmiňovat tím, že toto v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku; rozhodné je, že uvedený výpovědní důvod byl ke dni dání (doručení) výpovědi naplněn.
Odůvodnění rozhodnutí napadených ústavní stížností se Ústavnímu soudu jeví jako obsahově konsistentní, přezkoumatelné a nesvědčí o možné libovůli v jejich rozhodování. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem.
Pokud stěžovatelé odkazují na porušení jejich ústavně zaručených základních práv podle čl. 90 a 95 Ústavy, k tomu Ústavní soud uvádí, že tyto články obecně upravují povinnosti soudů tak, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, dále upravují vázanost soudce při rozhodování zákonem. Byť citované články s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že jsou systematicky zařazeny v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantují základní práva nebo svobody. Jejich obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu , svazek č. 8, nález č. 52).
Podle ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, v plné moci k zastupování podle ustanovení §29 a §30 odst. 1 musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Plná moc ze dne 19. 4. 2006, předložená stěžovateli, sice tuto náležitost nesplňovala, neboť byla udělena pouze k zastupování o podání ústavní stížnosti, avšak vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost byla Ústavním soudem posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění uvedené vady.
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu