ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.17.06.1
sp. zn. Pl. ÚS 17/06
Usnesení
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická rozhodlo ve věci návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu ČR JUDr. Ivy Brožové na zahájení řízení o kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem ve věci přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a návrhu na zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006, čj. 57/2006-PERS-SO/6, spojených s návrhem na přednostní projednání věci a na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti ministra spravedlnosti, takto:
Místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová není vyloučena z projednání a rozhodování věci Pl. ÚS 17/06.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 9. 3. 2006, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2006, se předsedkyně Nejvyššího soudu (dále jen „navrhovatelka“) domáhala toho, aby Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006, čj. 57/2000-PERS-SO/6, vyžadovalo ke své platnosti její souhlas, případně, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil. Současně navrhla, aby věc byla projednána přednostně ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a aby vykonatelnost napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti a rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu byla odložena.
Na poradě pléna konané 12. prosince 2006 předestřela místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová plénu k řešení otázku svého případného vyloučení z projednání a rozhodování věci. Uvedla, že sama se podjatá být necítí, nicméně existují objektivní okolnosti, pro které lze mít ve smyslu §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pochybnosti o její nepodjatosti. Tyto okolnosti spočívají v tom, že JUDr. Ivu Brožovou navrhovala tehdejšímu prezidentu republiky do funkce předsedkyně Nejvyššího soudu a že se soustavně a konstantně ke koncepci zákona o soudech a soudcích kriticky vyjadřuje nejen v soukromí, ale i na veřejnosti. Zdůraznila, že s Ivou Brožovou od jejího jmenování do funkce předsedkyně Nejvyššího soudu osobní kontakt neměla.
Podle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Podle §37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může soudce prohlásit, že se ve věci cítí být podjatý; toto prohlášení musí odůvodnit.
Podle §38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jde-li o rozhodování v plénu, rozhoduje o vyloučení soudce plénum; soudce, jehož se rozhodování o vyloučení týká, nehlasuje.
Plénum Ústavního soudu poznamenává, že procedura vyloučení soudce z projednání a rozhodování je jednou z procesních záruk nestrannosti soudu. Ta má přitom dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo, musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, §30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, §42 – 44 a nález Ústavního soudu III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005). V tomto světle nelze ustanovení §37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu interpretovat tak, že rozhodovat o vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci může plénum pouze na takový návrh soudce, v němž prohlásí, že se subjektivně cítí být podjatý. Za ústavně konformní výklad tohoto ustanovení je třeba považovat výklad, že plénum může rozhodnout o vyloučení, resp. nevyloučení, soudce z projednání a rozhodování věci i v případě, že soudce, jehož se to týká, takový návrh vznese s odůvodněním, že se sice subjektivně podjatým být necítí, existují však objektivní okolnosti týkající se jeho poměru k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, pro které lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Předestření této otázky plénu Ústavního soudu složenému v tomto případě z deseti až čtrnácti soudců umožní základ těchto pochybností objektivizovat směrem k jejich potvrzení nebo vyvrácení.
Plénum Ústavního soudu v prvé řadě konstatuje, že místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová neprohlásila, že se cítí být ve věci podjatá. Prohlásila naopak, že se podjatá být necítí, přesto ale plénu předestřela návrh, aby o této otázce usnesením rozhodlo. Plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová není z důvodů, které uvedla, vyloučena z projednání a rozhodování věci Pl. ÚS 17/06. Podpora kandidatury stěžovatelky na funkci předsedkyně Nejvyššího soudu nijak nesouvisí s projednávanou věcí, jež je navrhovatelkou označována za kompetenční spor mezi státními orgány navzájem. Odborný právní názor soudce Ústavního soudu na koncepci podústavního právního předpisu, byť veřejně vyslovený, nemůže být důvodem zavdávajícím pochybnost o nepodjatosti soudce pro poměr k věci, neboť je na straně jedné povinností soudce zaujímat právní stanoviska v rozhodnutích, jimiž promlouvá, na straně druhé jeho právem plynoucím ze svobody projevu a vědeckého bádání a z principu demokratického právního státu účastnit se diskuse o věcech veřejných, samozřejmě za předpokladu, že tak činí způsobem a formou nesnižující důvěru v soudnictví a důstojnost soudcovské funkce.
Ústavní soud připomíná, že již v nálezu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, vyslovil názor, že „princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci, a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, č. 98, str. 17). To, co Ústavní soud dovodil ve vztahu k soudcům obecných soudů, platí beze zbytku i ve vztahu k soudcům Ústavního soudu.
V souzené věci, která je návrhem vymezována jako kompetenční spor, nelze některé aspekty podjatosti, např. podjatost ve vztahu k účastníkům řízení, vnímat obdobně jako ve většině případů podjatosti soudce v občanském soudním řízení. Nelze přehlédnout, že účastníky v této věci nejsou ony konkrétní fyzické osoby, jež zastávaly příslušné funkce v okamžiku, kdy došlo k vydání napadeného aktu, ale osoby, které funkce zastávají právě v době, kdy probíhá toto řízení. Obrazně řečeno, nejde zde o spor funkcionářů, ale funkcí reprezentovaných aktuálními funkcionáři. Pokud jde o stanoviska ke koncepci podústavního předpisu, nabízí se zde analogická úvaha jako v případě aplikace ustanovení §36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na uvedené skutečnosti plénum Ústavního soudu řízení provedeném podle §38 odst. 1 věta první zákona o Ústavním soudu rozhodlo tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. prosince 2006
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu