ECLI:CZ:US:2007:1.US.1628.07.1
sp. zn. I. ÚS 1628/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 1628/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. O. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. 7 C 143/2005 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 12 Co 90/2007, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení nákladů právního zastoupení vynaložených v řízení o povolení obnovy řízení a v následném obnoveném řízení.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. 7 C 143/2005 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 12 Co 90/2007 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve vztahu k čl. 41 Úmluvy.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 4 Nt 203/2003 byla povolena obnova řízení v trestní věci proti zemřelému R. K., otci stěžovatelky, pro zločin porušení subordinace podle §146, §146 písm. c) a §149 trestního zákona ve znění platném v době jeho odsouzení v roce 1930 a odsuzující rozsudky byly zrušeny. Řízení bylo vedeno na základě žádosti stěžovatelky a její sestry E. B. Následným rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 3. 2004 sp. zn. 4 T 50/2004 byl R. K. zproštěn obžaloby.
Stěžovatelka a její sestra požádaly Českou republiku - Ministerstvo obrany o odškodnění za nezákonné věznění otce; mj. požadovaly náhradu nákladů obhajoby ve výši 21 392 Kč na základě faktury vyhotovené advokátem JUDr. M. Ministerstvo obrany žádost o odškodnění odmítlo s odůvodněním, že se žadatelky nestaly osobami oprávněnými k poskytnutí odškodnění podle trestního řádu. Stěžovatelka se tak následně domáhala v řízení před obecnými soudy zaplacení částky 10 696 Kč, tj. poloviny nákladů na právní zastoupení, s odůvodněním, že tuto částku vynaložila na náklady právního zastoupení v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Nt 203/2003 a 4 T 50/2004, v nichž šlo o obnovu řízení v trestní věci vedené proti jejímu otci R. K. a o nové rozhodnutí v této trestní věci.
Obvodní soud napadeným rozsudkem ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. 7 C 145/2005 žalobu zamítl. Uvedl, že R. K., otec stěžovatelky, vykonal uložený trest v trvání osmi měsíců nepodmíněně v letech 1930-1931. Nebyl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neboť rozhodným obdobím pro účely tohoto zákona je období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Stěžovatelka proto není oprávněnou osobou podle §26 tohoto zákona. Nároky z nezákonného uvěznění R. K. je prý třeba posuzovat podle §371 a násl. trestního řádu v tehdy platném znění. Podle ustanovení §373 tohoto zákona přechází právo žádat odškodnění za vazbu a trest na dědice oprávněného, pokud byli jeho vazbou nebo trestem zkráceni na výživě nebo výchově, kterou jim podle zákona byl povinen poskytovat. Protože se však stěžovatelka narodila až v roce 1940, tedy 10 let poté, kdy byl její otec nezákonně vězněn, nemohla být v souvislosti s jeho výkonem trestu zkrácena na výživě. Uplatněný nárok jí z tohoto důvodu nelze přiznat ani podle trestního řádu.
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně jako správný ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Považuje za správný právní závěr, že stěžovatelka není oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., protože její otec byl odsouzen a vězněn mimo rozhodné období v něm vymezené. Uplatněný nárok je proto potřeba posoudit podle trestního řádu [zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)] v tehdy platném znění. Ani §371 a násl. tohoto zákona však nárok stěžovatelky neumožňuje uspokojit. Stěžovatelka se nestala osobou oprávněnou požadovat odškodnění za vazbu a trest svého otce, protože na něho v době, kdy vykonával trest, nebyla odkázána výživou; narodila se až 10 let poté. Není-li tedy nositelem tohoto nároku, nemůže požadovat ani jiné nároky, konkrétně náklady vynaložené v souvislosti s obnovou řízení vedeného původně proti jejímu otci.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že v daném případě podala návrh u soudu, učinila tak úspěšně a pomocí účelně vynaložených nákladů prokázala, že její otec byl vězněn nevinně. Stěžovatelka tak památku svého otce očistila, za což má být nyní "trestána" tím, že tyto výlohy musí sama nést jen proto, že se narodila 10 let po otcově nezákonném uvěznění. Takový důsledek soudního řízení pokládá stěžovatelka za rozporný s právem na spravedlivý proces. Ani případná absence právní úpravy ji nemůže diskvalifikovat z ústavně zaručeného práva na náhradu škody, která jí prokazatelně vznikla v souvislosti s nezákonným rozhodnutím soudu v roce 1930.
Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
III.
K Ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 6, který pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Nemá za to, že by jeho rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
K ústavní stížnosti se vyjádřil též Městský soud v Praze. Uvedl, že své právní závěry zdůvodnil a nemá nic, co by k nim dodal. Není si vědom toho, že by svým postupem v řízení nebo rozhodnutím porušil práva stěžovatelky, která jí zaručuje Ústava České republiky (dále jen "Ústava"), Listina či Úmluva, a navrhl, aby její stížnosti nebylo vyhověno. Vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
K ústavní stížnosti se vyjádřilo rovněž Ministerstvo obrany (prostřednictvím Vojenského úřadu pro zastupování Ministerstva obrany). Ztotožnilo se s napadenými rozsudky obecných soudů a odvolalo se na svůj právní názor vyjádřený v písemném vyjádření ze dne 30. 6. 2005 č. j. 405-02693-04-44-20 a ve vyjádření ze dne 27. 12. 2005 č. j. 405-02693-04-77-20, která zaslal soudu prvního stupně a jsou založena v soudním spise. Napadené rozsudky považuje za věcně správné a vydané v souladu s platnou právní úpravou. Pokud se stěžovatelka dovolává porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, vedlejší účastník uvádí, že všechny podmínky spravedlivého procesu byly soudem dodrženy a soud se při svém rozhodování řídil platnými právními předpisy. Ani ve vztahu ke stěžovatelce nedošlo napadenými rozsudky k porušení jejího práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť škoda způsobená nezákonným rozhodnutím soudu nevznikla přímo jí, ale jejímu zemřelému otci. Dále je pak v čl. 36 odst. 4 stanoveno, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Jak ve svém odůvodnění rozhodnutí uvedly soudy obou stupňů, platná právní úprava neumožňuje přiznat stěžovatelce nárok na náhradu škody vzniklé při soudní rehabilitaci jejího zemřelého otce. Vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je oprávněn zasáhnout až tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Taková skutečnost dle názoru Ústavního soudu i v posuzovaném případě nastala. Proto je ústavní stížnost důvodná.
1. Podle §372 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. ve znění do 30. 6. 1969, které bylo aplikováno v dané věci, platilo, že "Kdo utrpěl majetkovou škodu tím, že na něm byl zcela nebo zčásti vykonán trest odnětí svobody, nápravného opatření, propadnutí majetku nebo věci nebo peněžitý trest, může žádat od státu přiměřené odškodnění, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo trestní stíhání zastaveno.". Podle §373 citovaného zákona potom platilo, že "Právo žádat odškodnění za vazbu a trest přechází na dědice oprávněného, jen pokud byli jeho vazbou nebo trestem zkráceni na své výživě nebo výchově, kterou jim bylo podle zákona povinen poskytovat.".
Soudy z citovaných ustanovení dovodily, že stěžovatelka v době, kdy její otec vykonával trest, nebyla zkrácena na výživě nebo výchově, kterou jim podle zákona byl povinen poskytovat, protože se narodila až 10 let poté, kdy byl její otec nezákonně vězněn. Nestala se tak osobou oprávněnou požadovat odškodnění za trest svého otce podle §373 trestního řádu v tehdy platném znění. Takovému závěru soudů lze přisvědčit; samo ustanovení §373 trestního řádu je koncipováno takovým způsobem, že skutečně neumožňuje přiznat stěžovatelce odškodnění, kterého se dožaduje.
Nicméně již prima facie lze dovodit, že toto zjištění soudů samo o sobě nemůže znamenat, že stěžovatelce není vůbec možné přiznat odškodnění podle trestního řádu v tehdy platném znění, jak argumentovaly obecné soudy (které uvedly, že není-li stěžovatelka nositelem nároku podle §373 trestního řádu v tehdy platném znění, nemůže požadovat ani jiné nároky, konkrétně náklady vynaložené v souvislosti s obnovou trestního řízení vedeného původně proti jejímu otci). Není tím totiž vyloučena možnost aplikace §372 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění, tedy že by stěžovatelce mohlo být přiznáno požadované odškodnění podle tohoto předpisu. Byť uvedené ustanovení výslovně hovoří jako o osobě oprávněné toliko o osobě, na níž byl vykonán trest odnětí svobody (výklad doslovný), s ohledem na jedno ze základních interpretačních pravidel značících, že možný je nejen výklad doslovný, ale i extenzivní (či restriktivní), nebyl v souzené věci a priori vyloučen právě takový výklad, který by pod toto ustanovení umožňoval zahrnout i stěžovatelku. To byl právě případ dané věci, jak vyplyne z následujících úvah. Soudy se však eventuální možností aplikace tohoto ustanovení na případ stěžovatelky nijak nezabývaly. Ústavní soud se tedy jal posuzovat, zda lze toto ustanovení v souzené věci použít.
2. Jako prvotní (předběžnou) otázku si Ústavní soud vytyčil posouzení toho, zda v případě, že by byl žadatelem o odškodnění sám otec stěžovatelky, tedy subjekt, na němž byl vykonán trest odnětí svobody, by mu příslušela podle §372 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění i úhrada nákladů vynaložených v souvislosti se zproštěním obžaloby či se zastavením trestního stíhání; tedy - v dané věci - i nákladů vynaložených v řízení o povolení obnovy řízení a v následném obnoveném řízení (dále též jako "předmětné náklady řízení"). Pokud by byla odpověď záporná, logickou konsekvencí by byl závěr, že ani stěžovatelce podle tohoto ustanovení náhrada nákladů řízení nepřísluší.
Podmínkou odpovědnostního vztahu podle §372 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění bylo 1. vykonání trestu zcela či zčásti, ačkoliv v pozdějším řízení došlo ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi podmínkami 1 a 2. Podmínka sub 1 byla naplněna (otec stěžovatelky vykonal trest a byl zproštěn obžaloby). Pokud jde o podmínku vzniku škody, lze uvést, že škoda je tradičně definovaná [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.)] jako majetková újma, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se tedy považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného. Již ze samotné této definice je zřejmé, že škodou mohou být také účastníkem řízení skutečně vynaložené náklady na to které řízení, neboť jimi dochází ke zmenšení existujícího majetku. V této souvislosti lze poukázat na to, že zákonodárce (již) zvolil metodu explicitního zahrnutí (zřejmě primárně z důvodu právní jistoty) nákladů řízení pod pojem škody již v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (srov. §31 odst. 1). Pokud jde o naplnění podmínky sub 3, je zřejmé, že fakt zproštění obžaloby nebo zastavení trestního stíhání v pozdějším řízení zpětně znamená, že nezákonné vykonání trestu, implikujicí i nezákonné rozhodnutí o vině a o tomto trestu (které muselo předcházet), vyvolalo ze strany původně odsouzeného procesní úkony směřující k odstranění pro něj nežádoucích právních důsledků, které by v případě neexistence uvedeného nezákonného postupu státu nebyly potřebné; tj. úkony usilující o zproštění obžaloby či o zastavení trestního stíhání. Tudíž, náklady řízení vedoucího ke zproštění obžaloby či zastavení trestního stíhání jsou v příčinné souvislosti s "vykonáním trestu" (které implikuje rozhodnutí o vině a trestu), neboť jím byly v podstatě vyvolané. Je tedy naplněna i podmínka příčinné souvislosti mezi podmínkami 1 a 2. Opačný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zavedení §372 odst. 1 do tehdy platného trestního řádu, neboť by jeden z důsledků uvedeného nezákonného postupu - vznik nákladů řízení vedoucí k jeho reparaci - nebyl napraven. Pokud se již sám zákonodárce rozhodl odškodnit osoby, na nichž byl vykonán trest, nelze mu podsouvat záměr, který by neměl žádný rozumný smysl, tj. že by vědomě hodlal připustit existenci nereparovatelné škody vzniklé těmto osobám v pozdějším řízení. Jinými slovy, stav neodškodnění těchto osob by trval dále, pouze v jiné kvantitativní podobě, což by bylo nesmyslné, jestliže se již zákonodárce rozhodl přistoupit k odškodnění těchto osob. To platí tím spíše proto, že si zákonodárce musel být vědom toho, že jednou z podmínek uplatnění nároku na odškodnění za vykonání trestu podle §372 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění bylo právě i následné zproštění obžaloby či zastavení trestního stíhání. O takové intenci zákonodárce svědčí i důvodová zpráva k zákonu č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), který zakotvoval v §299 odst. 1 téměř identické ustanovení o odškodnění za trest, jež uváděla, že "Ani nejobjektivnější rozhodování prokurátora a soudu nezabrání někdy tomu, aby nebyla vzata do vazby, popřípadě i odsouzena osoba nevinná. Aby škoda takovým mylným rozhodnutím způsobená mohla být napravena, upravuje osnova podmínky vzniku nároku na odškodnění za vazbu a trest a řízení o něm, a to v oddílu třetím (§298 až 301).". Toto ustanovení přitom následující úprava zákonem č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a zákonem č. 141/1961 Sb. v podstatě převzala, tedy včetně jeho důvodů; absentuje tu odlišení se co do důvodů přijetí vůči původní právní úpravě. (Pozn.: důvodová zpráva k zákonu č. 141/1961 Sb. kupř. pouze ve vztahu k hlavě dvacáté třetí, kde byl zakotven i institut odškodnění za trest, uváděla, že: "Osnova tu v podstatě přebírá dosavadní ustanovení, jež zajišťují odškodnění za neoprávněně nařízenou vazbu a vykonané tresty.".) Je třeba rovněž reflektovat, že náklady řízení vedoucího po vykonání trestu ke zproštění obžaloby či k zastavení trestního stíhání byly z hlediska právního státu přiměřeným a nutným krokem k dosažení spravedlnosti, a to krokem vynuceným postupem státu vůči původně odsouzenému. Došlo-li ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání, je přiměřené, aby stát chápal předmětné náklady řízení osoby neprávem odsouzené jako náklady vynaložené v zájmu právního státu samého [srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 367/99 ze dne 6. 2. 2001 (N 23/21 SbNU 207)].
Uvedený závěr nepopírá ani to, že v §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, který nabyl účinnosti dne 1. 8. 1968, bylo uvedeno, že "Ustanovení oddílu šestého o rozsahu nahrazovaných škod a způsobu jejich úhrady platí i pro odškodňování za vazbu a trest v případech, na které se tento zákon nevztahuje."; přitom v §27 (oddílu šestého) zákona č. 82/1968 Sb., které obsahovalo vymezení rozsahu škody, nebyly náklady řízení vedoucího ke zproštění obžaloby nebo zastavení trestního stíhání výslovně uvedeny. Smyslem a účelem §46 odst. 2 citovaného zákona totiž nebylo omezit rozsah škody způsobené vykonáním trestu, která měla být napravena, nýbrž jej doplnit, resp. v některých směrech rozšířit [srov. důvodovou zprávu k oddílu šestému citovaného zákona: "Oddíl šestý osnovy blíže upravuje některé otázky materiálního odškodnění. Pro případy, na něž se má zákon vztahovat, osnova v podstatě vychází z běžné odškodňovací praxe, i když rozsah náhrady škody v některých směrech rozšiřuje; přesněji doplňujíc tak trestní řád, stanoví jeho obsah (§27)."; k tomu srov. obdobně důvodovou zprávu k zákonu č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem: "... To je zatím provedeno jen v ustanoveních §371 až 374 trestního řádu, která byla doplněna - pokud jde o rozsah a způsob náhrady - ustanovením §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb."]. Jinými slovy, smyslem přijetí zákona č. 82/1968 Sb. nemělo být zhoršení dosavadního právního stavu, co se týče odškodnění za vazbu a trest. Ostatně, zákon č. 82/1968 Sb. nemohl - ani z logiky věci - podřazovat pod rozsah škody, která má být hrazena (tj. v §27), úhradu nákladů řízení vedoucího ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání ve smyslu dané věci, tj. řízení spojeného s návrhem na obnovu řízení a následujícího řízení, neboť k reparaci docházelo právě v rehabilitačním řízení podle tohoto zákona, a nikoli v řízení podle trestního řádu, které tak nepředcházelo. K tomu lze jen dodat, že rehabilitační zákon sám náhradu nákladů obhajoby v tomto rehabilitačním řízení přiznával (za podmínek §10).
Relevantní není ani eventuální argumentace poukazem na rozdílnost dikce v §372 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění ("... škodu tím, že na něm byl zcela nebo zčásti vykonán trest odnětí svobody ...") a v §6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. ("... škody způsobené rozhodnutím o trestu ..."), které nahradilo předchozí úpravu o odškodnění za trest v trestním řádu. Šlo by o eventuální argumentaci v tom směru, že právě takovou změněnou textací dává pozdější zákonodárce najevo, že až podle zákona č. 58/1969 Sb. lze nahradit jako škodu předmětné náklady řízení (zatímco podle trestního řádu v tehdy platném znění nikoli). Byť byla totiž v obou citovaných zákonech použita nikoli totožná textace, obsah - z hlediska smyslu a účelu - zůstává v podstatě stejný. O tom svědčí i úmysl zákonodárce projevený v důvodové zprávě k citovanému zákonu č. 58/1969 Sb., která k této otázce uváděla kupř.: "... Výjimku tvoří rozhodnutí o vazbě a trestu. Odpovědnost za škodu způsobenou těmito rozhodnutími (nezákonnými i zákonnými) je upravena v hlavě druhé, do níž jsou převzaty podmínky a výhody dosavadní úpravy provedené v §371 až 374 trestního řádu. ... Toto převzetí je odůvodněno také tím, že je v zájmu jednotnosti a komplexnosti úpravy, aby navržený zákon nahradil dosavadní úpravu trestního řádu." (k tomu srov. též shora citovanou důvodovou zprávu k zákonu č. 87/1950 Sb., který v podstatě převzal zákon č. 141/1961 Sb.: "... odsouzena osoba nevinná. Aby škoda takovým mylným rozhodnutím způsobená mohla být napravena ..."). Tudíž fakt, že trestní řád hovořil o škodě způsobené "tím, že na něm byl zcela nebo zčásti vykonán trest odnětí svobody ..." a nepoužíval formulaci pozdějšího zákona o škodě způsobené "rozhodnutím o trestu", není v otázce odškodnitelnosti předmětných nákladů řízení relevantní.
Především je pak namístě uvést, že opačný výklad by byl protiústavní.
Za obecné a prvotní východisko považuje Ústavní soud právní závěry, jež vyslovil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 245/98 ze dne 22. 9. 1999 (N 128/15 SbNU 221), jakož i v nálezu sp. zn. III. ÚS 124/03 ze dne 11. 12. 2003 (N 144/31 SbNU 281). V těchto rozhodnutích Ústavní soud mimo jiné uvedl, že Listina, jejíž součástí je i zmiňovaný čl. 36 odst. 3, byla do našeho právního řádu (resp. do právního řádu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky) začleněna ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky; tento zákon byl schválen dne 9. 1. 1991 a účinnosti nabyl dne 8. 2. 1991. Základním ustanovením tohoto zákona byl §1 odst. 1, podle něhož "ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou"..., a dále §6 odst. 1, jenž stanovil, že "zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou ... nejpozději do 31. 12. 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou ... nejsou v souladu". Z uvedeného pak Ústavní soud dovodil, že by bylo v rozporu s Listinou po 8. 2. 1991, kdy tato ústavní norma vstoupila v účinnost, používat při aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. výklad, který by byl v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny a v důsledku toho rovněž s principy materiálního právního státu a s chápáním spravedlnosti jako cíle, kterého má být v soudním řízení dosaženo.
Z toho vyplývá, že byť bylo nezákonné rozhodnutí vydáno před tím, než Listina nabyla účinnosti, je nutné danou otázku posuzovat především z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny, které přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí soudů, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Cílem tohoto ustanovení je tedy zjevně poskytnutí náhrady škody těm, kterým byla nezákonným či nesprávným postupem orgánů státu škoda způsobena. Toto ustanovení obecně vychází ze skutečnosti, že stát funguje i proto, aby jak své občany, tak i osoby zdržující se na jeho území, chránil, aby jim poskytoval záruky, že jejich práva budou hájena, a aby jim v případě jejich porušení umožnil domáhat se nápravy. Odstavec 4 čl. 36 Listiny potom odkazuje na (zvláštní) zákon, který podmínky i podrobnosti práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem stanoví. Tímto zvláštním zákonem byl v dané věci trestní řád ve tehdejším znění. Takový zákon však nemůže samotný nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, anulovat (negovat), byť "pouze" v jeho dílčím aspektu. Jinými slovy, zvláštní zákon podle čl. 36 odst. 4 Listiny nemůže popřít předmětné ústavně zaručené základní právo, a to nejen jako celek, ale ani jeho dílčí komponenty. Zákonu je svěřena toliko úprava podmínek a podrobností realizace již ústavně zakotveného práva, které vychází z principu ochrany práv každého, kdo byl poškozen nezákonným rozhodnutím státního orgánu či veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Za tohoto stavu je nasnadě požadavek ústavně konformního výkladu §372 odst. 1 trestního řádu v tehdejším znění, a to v tom směru, že pod toto ustanovení je třeba - v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny - zahrnout i ten z komponentů práva na náhradu škody, který spočívá v nároku na úhradu nákladů řízení vynaložených na zproštění obžaloby či zastavení trestního stíhání (které jsou v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, protože jím byly vyvolané). Opačný výklad by značil, že by v případě osob, kterým vznikla škoda spočívající "jen" v předmětných nákladech řízení, došlo k naprostému vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody způsobené jim zmíněným jednáním státu či orgánu veřejné správy. V této souvislosti lze poukázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU; 84/2007 Sb.): "Smyslem a účelem ustanovení §31 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je zajištění úhrady nákladů řízení vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu. Jinými slovy, smyslem a účelem daného zákonného ustanovení je zahrnutí do rámce pojmu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny) i úhrady nákladů řízení směřujícího k jejich zrušení, změně anebo nápravě. A contrario by totiž bylo v rozporu s principem odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, aby jeden z důsledků takového jednání orgánů veřejné moci, a to náklady řízení vedoucího k jeho reparaci, nesl poškozený sám.". Opačný výklad by byl též v rozporu s čl. 13 Úmluvy, neboť by vytvářel prostředí neodpovědnosti státu za opatření, jimiž vznikla občanům na jejich právech újma.
Tedy, ústavně konformním výkladem je namístě dospět k výkladovému závěru, že §372 odst. 1 trestního řádu v tehdejším znění zahrnuje i nárok na úhradu nákladů řízení vynaložených na zproštění obžaloby či na zastavení trestního stíhání.
3. Po kladném zodpovězení uvedené prvotní (předběžné) otázky vystala otázka, zda by mohlo být přiznáno předmětné odškodnění podle §372 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění rovněž stěžovatelce. Z jazykového výkladu, tj. z doslovného znění zákona plyne, že nikoli, neboť toto ustanovení hovoří výslovně jakožto o osobě oprávněné toliko o osobě, na níž byl vykonán trest odnětí svobody, což byl v dané věci zemřelý otec stěžovatelky.
Nicméně §372 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění je třeba interpretovat i prostřednictvím dalších ustanovení trestního řádu, a to konkrétně ustanovení §37 odst. 1 věty první, které již ke dni 1. 1. 1962 (stejně jako dnes) stanovilo, že "Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce, může mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh, jakož i zúčastněná osoba ...". Jak plyne ze závěru k výše uvedené prvotní otázce, pokud by předmětné trestní řízení (řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a následné obnovené řízení) bylo zahájeno na návrh otce stěžovatelky, příslušela by mu v rámci náhrady škody i úhrada předmětných nákladů řízení. V daném případě však otec stěžovatelky zemřel ještě před samotným podáním návrhu na povolení obnovy řízení. Jestliže potom zákon stěžovatelce umožňoval svému zemřelému otci podle §37 odst. 1 věty první trestního řádu v tehdy platném znění zvolit obhájce (což také učinila), je zcela logické, že i jí bude příslušet náhrada škody způsobená jí vynaloženými náklady řízení (která je takto v příčinné souvislosti s nezákonným vykonáním trestu - v tomto směru platí úvahy sub 2); stěžovatelka řízení směřující ke zproštění obžaloby podstupovala ve prospěch svého zemřelého otce, tedy v podstatě "místo něj", fakticky tak vystupovala v jeho postavení, a tím nesla náklady řízení de facto "za něj" [srov. §280 odst. 3 v tehdejším znění (ostatně stejně jako v dnešním znění): "Ve prospěch obviněného mohou návrh na povolení obnovy podat kromě obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání."; §247 odst. 2 v tehdejším znění (ostatně téměř stejně jako v dnešním znění): "Ve prospěch obžalovaného mohou rozsudek odvoláním napadnout kromě obžalovaného a prokurátora i příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel a druh."]. Systematickým výkladem je tak namístě dospět k rozšíření rozsahu §372 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění. O ratiu takové interpretace svědčí i to, že by bylo zjevně nespravedlivé, aby osoba, která je oprávněna podle §37 odst. 1 věty první trestního řádu zvolit zemřelému obhájce, nesla náklady vyvolané tím, že došlo k takovému nezákonnému postupu státu, který je nutno v pozdějším řízení napravovat. Náklady řízení vedoucího po vykonání trestu ke zproštění obžaloby či k zastavení trestního stíhání byly z hlediska právního státu přiměřeným a nutným krokem k dosažení spravedlnosti, a to krokem vynuceným postupem státu vůči původně odsouzenému. Došlo-li ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání, je přiměřené, aby stát chápal předmětné náklady řízení - nejen osoby neprávem odsouzené (jež navíc trest vykonala), nýbrž i osoby, která byla za tuto zemřelou osobu oprávněna zvolit jí obhájce - jako náklady vynaložené v zájmu právního státu samého.
Uvedený závěr přiklánějící se k extenzivnímu výkladu zákona přitom platí tím spíše v relaci k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, ve kterém musí mít zemřelý odsouzený obhájce, tedy jedná-li se o případ nutné obhajoby [srov. §36a odst. 2 písm. d) trestního řádu v platném znění]; stěžovatelka tak byla povinna, nejen oprávněna v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení svému zemřelému otci obhájce zvolit.
Takový rozšiřující výklad není - podle přesvědčení Ústavního soudu - v rozporu ani s §373 trestního řádu v tehdy platném znění, podle kterého platilo, že "Právo žádat odškodnění za vazbu a trest přechází na dědice oprávněného, jen pokud byli jeho vazbou nebo trestem zkráceni na své výživě nebo výchově, kterou jim byl podle zákona povinen poskytovat.". Především, toto ustanovení upravuje pouze přechod nároku na náhradu škody za trest; v posuzovaném případě však nárok na náhradu škody na stěžovatelku nepřechází, neboť škoda spočívající v předmětných nákladech řízení vznikla přímo jí, nikoli jejímu zemřelému otci. Jinými slovy, hypotéza této právní normy na posuzovaný případ přímo nedopadá. K tomu lze uvést, že citovaný extenzivní výklad §372 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění je naopak v souladu se smyslem a účelem §373 tohoto zákona, kterým zjevně bylo zajistit "odškodnění" i dalších osob (tj. osob odlišných od té, na které byl trest vykonán), kterých se nezákonné vykonání trestu negativně dotklo jak v majetkové oblasti (zkrácení na výživě), tak v oblasti sociální (zkrácení na výchově). V posuzovaném případě se přitom nezákonný postup státu dotkl stěžovatelky nepochybně v majetkové rovině, a to způsobením škody spočívající ve vynaložených předmětných nákladech řízení.
Uvedená argumentace přitom dosahuje roviny ústavněprávní, takže potřeba přijetí - již zmíněného - extenzivního výkladu zákona plyne i z imperativu ústavně konformního výkladu, konkrétně interpretace v souladu s ústavním principem rovnosti. Ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny, jakožto princip zákazu diskriminace v přiznaných základních právech a svobodách, interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře - jak vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) - z dvojího pohledu [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.) aj.]. První je dán požadavkem vyloučení libovůle při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování. Ve výše uvedeném doslovném výkladu zákona však Ústavní soud neshledal žádný v ústavní rovině akceptovatelný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám nezákonným rozhodnutím poškozených osob tak, jak jsou shora popsány (tj. samotné odsouzené osoby oproti osobám, jež jsou podle §37 odst. 1 trestního řádu oprávněny, popř. i povinny zvolit zemřelým odsouzeným obhájce). Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že doslovný výklad zákona by ve svých důsledcích vyvolával neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, kterým byla při výkonu veřejné moci způsobena škoda. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo (myšleno i v rovině aplikace práva) bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými. V daném případě je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů doslovným výkladem respektován není. Ostatně, obdobně argumentoval Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 4 Tz 87/2002-II. ve vztahu k §151 odst. 1 větě poslední trestního řádu (neboť vyslovil, že "stát ... nese náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona."); "výklad restriktivní, jenž by vztáhl dopady ustanovení §151 odst. 1 věty druhé trestního řádu toliko na osobu obviněného, a nikoli na osoby, jež jsou podle §37 odst. 1 trestního řádu oprávněny zvolit obhájce zemřelému, by vytvořil jako důsledek neodůvodněnou nerovnost.".
Doslovná interpretace zákona by přitom byla rozporná i s čl. 36 odst. 3 Listiny, ve vztahu ke kterému formuloval Ústavní soud obecná východiska již výše. Jak již bylo uvedeno, náklady řízení vedoucího ke zproštění obžaloby či k zastavení trestního stíhání jsou v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, neboť jím byly vyvolané. Pokud tento ústavní předpis zakotvuje základní právo "každého" na náhradu škody, nelze než dospět k závěru, že i stěžovatelce - jakožto "každému" - náleží právo na náhradu škody v podobě jí vynaložených předmětných nákladů řízení. Opačný výklad by rovněž značil, že by v případě osob, jež jsou podle §37 odst. 1 trestního řádu oprávněny zvolit zemřelým odsouzeným obhájce a kterým vznikla škoda spočívající "jen" v předmětných nákladech řízení, došlo k naprostému vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody způsobené jim zmíněným jednáním státu či orgánu veřejné správy. Doslovný výklad by byl - jak již bylo uvedeno - též v rozporu s čl. 13 Úmluvy, neboť by vytvářel prostředí neodpovědnosti státu za opatření, jimiž vznikla občanům újma na jejich právech.
V.
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že nárok stěžovatelky bylo třeba podřadit pod §372 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění. Pokud tak obecné soudy neučinily a interpretovaly a aplikovaly podústavní právo jinak, došlo tím k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jakož i k porušení jejího základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze zrušil.
Poněvadž Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něho se souhlasem účastníků upuštěno (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).