infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.2007, sp. zn. I. ÚS 2233/07 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.2233.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2007:1.US.2233.07.1
sp. zn. I. ÚS 2233/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Hanáčka, soudního exekutora, sídlem Na Splávku 1182, Uherské Hradiště, zast. JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem, sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.4.2007, č.j. 26 Co 550/2006-48, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). V návrhu na zahájení řízení uvedl, že usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 7.9.2005, č.j. EXNc 3249/2005, byla zastavena jím prováděná exekuce, protože průběh exekuce ukázal, že majetek povinného nepostačuje ani ke krytí nákladů exekuce. V tomto usnesení okresní soud uložil oprávněnému, by nahradil stěžovateli náklady exekuce ve výši 4 206,- Kč. Exekuce byla přitom nařízena dne 8.2.2005 a již dne 9.2.2005 byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu. Usnesení okresního soudu napadl oprávněný odvoláním a odvolací soud změnil prvostupňové rozhodnutí týkající se povinnosti oprávněného nahradit stěžovateli náklad exekuce tak, že tuto povinnost má povinný. Krajský soud svoje rozhodnutí odůvodnil tak, že oprávněnému nelze přičítat zavinění, protože exekuce byla zastavena z důvodu nezjištění u povinného postižitelného majetku, nelze oprávněnému ani v takovém případě uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce. Stěžovatel s tímto výrokem nesouhlasí a tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina), zejména tím, že právním závěr, k němuž krajský soud došel, je výsledkem takové interpretace aplikovaných zákonných norem, která jsou nejen v rozporu s interpretačními pravidly a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení, nýbrž i se samými základními principy spravedlnosti. V této souvislosti připomenul, že základním východiskem pro vydání napadeného rozhodnutí byla aplikace §271 obč. soudního řádu na problematiku ukládání náhrady nákladů exekuce prováděné soudním exekutorem, což považuje za veskrze mylné a nesprávné. Na podporu své argumentace využil závěry Ústavního soudu ohledně úplatnosti výkonu exekuční činnosti (příslušné nálezy však nedostatečně označil) a zdůraznil souvislost této zásady se zásadou nezávislosti exekutora a se zásadou oficiality výkonu exekuční činnosti. V závěru stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 9 odst. 1 Listiny, podle kterého nesmí být nikdo podroben nuceným pracím nebo službám, když za dané situace nemohl exekuci, jejímž provedením byl soudem pověřen, odmítnout a na základě napadeného rozhodnutí je de facto nucen nést veškeré náklady s prováděním exekuce; tím bylo také narušeno jeho právo zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny vlastnit majetek a článkem 37 odst. 3 Listiny o rovnosti účastníků řízení. Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení krajského soudu bylo zrušeno. Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 9 odst. 1: Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Čl. 11 odst. 1: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 3: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. II. S ohledem na obsah ústavní stížnosti a s přihlédnutím k provedeným zjištěním, nevyžadoval Ústavní soud vyjádření účastníků ani účastníků řízení před obecnými soudy, tj. oprávněného a povinného. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že okresní soud (poté, kdy jeho první usnesení ve výrocích o odměně a náhradě nákladů bylo krajským soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost), usnesením ze dne 5.4.2006, č.j. EXNc 3249/2005-32, uložil oprávněnému povinnost uhradit soudnímu exekutorovi odměnu ve výši 3 206,- Kč a současně uložil povinnému nahradit oprávněnému nálady exekučního řízení ve výši 24 804,50 Kč. Okresní soud tak rozhodl s využitím závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 372/04, z nichž akcentoval nezbytnost zajištění úplaty exekutorovi, přičemž nelze vycházet z procesního zavinění. Oprávněný toto usnesení napadl odvoláním, na jehož základě krajský soud oba výroky změnil a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS st. 23/06, zdůraznil, že na straně oprávněného nebylo shledáno procesní zavinění ve vztahu k zastavení exekuce, tudíž byly dány podmínky k tomu, aby k úhradě nákladů exekuce představovaných odměnou exekutora byl zavázán povinný (obdobnou argumentací zdůvodnil uložení povinnosti k náhradě nákladů oprávněného). III. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát a opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce, zejména v případech, kdy došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce. V této záležitosti nejprve dospěl k závěru, že nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám (srov. nález sp.zn. I. ÚS 290/05). Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. IV. Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. Při rozhodování o nákladech exekučního řízení oba soudy konstatovaly, že oprávněnému nelze vytknout žádné procesní zavinění na zastavení exekuce, krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - toto zjištění promítl i do určení subjektu povinného nahradit exekutorovu odměnu. Avšak i v důsledku výroku krajského soudu zůstalo stěžovateli zachováno majetkové právo vůči povinnému, do kterého nijak nebylo zasaženo (tento závěr nemůže ovlivnit ani zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek povinného). To ve svých důsledcích znamená, že rozhodnutím krajského soudu nemohlo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a na ochranu majetku (viz stanovisko Pl. ÚS-st. 23/06) a stěžovatel nebyl podroben nuceným pracem a službám (stěžovatel tak tvrdí pouze "de facto"). Nad rámec těchto závěrů Ústavní soud upozorňuje na závěry Nejvyššího soudu (viz bod XVI. stanoviska Cpjn 200/2005, publ. pod Rc 31/2006 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek), podle nichž by bylo přípustné využít zálohu na náklady exekuce poskytnutou oprávněným podle §90 odst. 3 exekučního řádu. Porušení čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud též neshledal, když navíc stěžovatel takové porušení pouze tvrdí, aniž by ho argumentačně podložil. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. 12. 2007 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.2233.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2233/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 8. 2007
Datum zpřístupnění 11. 1. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 120/2001 Sb., §87, §89, §90 odst.3
  • 99/1963 Sb., §268, §271
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík náklady řízení
výkon rozhodnutí
řízení/zastavení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2233-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57342
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09