infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.12.2007, sp. zn. I. ÚS 3108/07 [ usnesení / WAGNEROVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.3108.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2007:1.US.3108.07.1
sp. zn. I. ÚS 3108/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 27. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. O., zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem AK Barák, Bedroš a spol., Pekárenská 12, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 50 C 39/99, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 396/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podanou dne 6. 12. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků obecných soudů. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované D. M. na vyklizení blíže specifikovaného bytu a rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo rozhodnutí nalézacího soudu potvrzeno. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, obecné soudy dospěly k závěru, že dohoda o převodu členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu, uzavřená dne 7. 10. 1996 mezi žalovanou a jejím manželem na straně jedné a manžely W. na straně druhé, je absolutně neplatná. To z důvodu, že žalovaná měla v době podpisu smlouvy trpět závažnou duševní poruchou, v jejímž důsledku měla snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti. Podle stěžovatele tento závěr plynoucí ze znaleckého posudku, zpracovaného deset let po podpisu smlouvy, zcela opomíjel objektivní zdravotní stav žalované zjištěný z lékařských zpráv vyhotovených v inkriminovaném období. Navíc závěr tohoto posudku byl formulován jako domněnka znalkyně o možném duševním stavu. Stěžovatel je proto názoru, že pouhá domněnka o duševním stavu žalované v době před více než deseti lety, která je v přímém rozporu s výsledky vyšetření lékařů z příslušné doby, nemůže vytvořit jednoznačný a nezvratný závěr o právní způsobilosti žalované. Stěžovatel namítl, že postupem obecných soudů a napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na rovné postavení v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Rozhodnutí pak podle něj představují zcela nežádoucí průlom do ochrany vlastnictví, která je zaručena čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť vlastnictví stěžovatele již bylo konstituováno a stěžovatel byl ohledně něho v dobré víře. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozsudku krajského soudu podal rovněž dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. II. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti. Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§236 a násl.) výslovně vyloučena. Za řádnost dovolání si ručí dovolatel (povinně právně zastoupený) a Ústavní soud by vykonával nepřípustný zásah do svobodné vůle dovolatele, pokud by "jaksi v předstihu" posuzoval, zda vůle stěžovatele byla uplatněna formálně řádně a vyvozoval ze svých posouzení důsledky promítající se do řízení o ústavní stížnosti. Jak uvedeno shora, stěžovatel podal proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání k Nejvyššímu soudu. Je tedy zřejmé, že sám stěžovatel svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. S ohledem všechny shora uvedené skutečnosti posoudil soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji odmítl. Za této situace pak nebyly splněny ani podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení, jak stěžovatel v ústavní stížnosti požadoval, neboť jejich přiznání je odvislé od výsledku řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). III. Ačkoliv se Ústavní soud prozatím ústavní stížností stěžovatele nemohl meritorně zabývat, postup obecných soudů v předchozích řízení vedl soudce zpravodaje k tomu, aby k věci připojil alespoň komentář ve formě obiter dicta. Pokud obecné soudy posoudily příslušnou smlouvu po více než deseti letech od jejího uzavření za neplatnou pouze na základě znaleckého posudku, který se po takto dlouhé době vyjadřoval k psychickému stavu účastníka řízení, a to zvláště, pokud v řízení byly - jak tvrdil stěžovatel - provedeny důkazy lékařskými zprávami vyhotovenými v době uzavření smlouvy, z nichž měl vyplývat naprostý opak, lze závěry obecných soudů považovat za porušení principu právní jistoty, dobré víry stěžovatele, který ani nebyl účastníkem posuzované smlouvy, a v konečném důsledku i porušení vlastnického práva. Takový závěr vyvolává značnou právní nejistotu v postavení subjektů práva, neboť v podstatě znamená, že žádný účastník smlouvy si nemůže být jist tím, zda druhá strana právního úkonu, byť to běžnému pozorovateli nemusí být zřejmé, nečiní úkon v psychické poruše, která může být takto "znalecky potvrzena" po řadě let. Takový závěr mimo jiné klade empiricky nepodložené nároky na kognitivní a hodnotící schopnosti účastníka právního úkonu, což Ústavní soud již kritizoval například v nálezu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. prosince 2007 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.3108.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 3108/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 12. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 12. 2007
Datum zpřístupnění 9. 1. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1993 Sb., §236
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
znalecký posudek
právní úkon/neplatný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3108-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57285
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09