infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.12.2007, sp. zn. I. ÚS 318/06 [ nález / JANŮ / výz-2 ], paralelní citace: N 221/47 SbNU 911 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.318.06.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K povinnosti Ministerstva financí rozhodnout o náhradě za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1...

Právní věta Interpretace dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, se řídí odlišnými kritérii v případě posuzování existence hmotněprávního nároku na náhradu za znárodněný majetek podle tohoto dekretu a v případě posuzování existence povinnosti správního orgánu (Ministerstva financí) rozhodnout o žádosti o tuto náhradu. Z hlediska principu právní jistoty platí pro interpretaci a aplikaci ustanovení právních předpisů pro účely zjištění působnosti (v nejširším smyslu, tj. jak pravomoci, tak i věcné či místní příslušnosti) orgánů veřejné moci zvláštní právněmetodologická pravidla. Zatímco při věcném řešení má soudce k dispozici zásadně celé právněmetodologické instrumentárium, jedná-li se o zjištění působnosti orgánu veřejné moci, je nutné obzvláště zohlednit princip právní jistoty. Právě tento princip v tomto zvláštním případě vylučuje existenci tzv. teleologických (nepravých) mezer v zákoně. Při nalézání pravidel pro stanovení působnosti orgánů veřejné moci proto nemohou být teleologické argumenty důvodem pro aplikaci práva, která nemá oporu ve výslovné dikci právního předpisu. Z tohoto důvodu je v těchto případech vyloučena analogie jako aplikace práva přesahující nejširší možný jazykový význam ustanovení právních předpisů. Výjimečně může být přípustná jen analogie k uzavření tzv. pravé (logické či technické) mezery v zákoně. Tato mezera je dána tehdy, pokud právní řád upravuje určité řízení, avšak vůbec nestanoví, který orgán je k jeho vedení příslušný; o tento problém se však v daném případě nejedná. Princip právní jistoty vylučuje nejen existenci otevřených teleologických mezer v zákoně, k jejichž uzavření slouží analogie, nýbrž i tzv. zakryté teleologické mezery v zákoně. O takovou mezeru se jedná tehdy, pokud dikce právní úpravy je širší, než vyžadují právní principy, hodnoty a účely, ze kterých tato právní úprava vychází. Právní předpis tedy postrádá pravidlo, které by v souladu s teleologií příslušné právní úpravy stanovilo výjimku z příliš široce pojatého pravidla. Nástrojem uzavření této zakryté teleologické mezery je odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel (teleologická redukce). Mezní případ představuje prohlášení určité právní úpravy z teleologických důvodů za obsoletní, a tím vyloučení její aplikace vůbec. I tento postup je tak pro účely určení působnosti orgánu veřejné moci nepřípustný. Má-li tedy podle dikce příslušného ustanovení právního předpisu určitý orgán veřejné moci rozhodnout o podaném návrhu, nelze se povinnosti rozhodnout zprostit teleologickou argumentací. Pro tuto argumentaci je prostor až v rámci meritorního rozhodnutí; výklad uvedeného dekretu prezidenta republiky může být v důsledku těchto argumentů odlišný při řešení otázky, jak má být o žádosti rozhodnuto. Tento přístup k aplikaci práva je zárukou ochrany právní jistoty účastníka řízení před orgánem veřejné moci a též mu zaručí dostatečnou ochranu jeho práv tím, že může dále iniciovat řízení, ve kterých lze často právně složitou teleologickou argumentaci obsaženou v meritorním rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumat. Aplikace dekretu č. 100/1945 Sb. na základě teleologických argumentů v rozporu s jeho dikcí (contra verba legis) je sice v zásadě obecně přípustným způsobem aplikace práva, avšak je nepřípustnou pro účely zkoumání působnosti orgánů veřejné moci. Ministerstvo financí je proto povinno rozhodnout o žádosti o náhradu za znárodněný majetek podle uvedeného dekretu prezidenta republiky.

ECLI:CZ:US:2007:1.US.318.06.1
sp. zn. I. ÚS 318/06 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 318/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. J., J. P., Mgr. J. P., K. R. P. a J. P. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006 č. j. 5 Ans 8/2005-63, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na nečinnost Ministerstva financí, u něhož uplatnili žádost o náhradu za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006 č. j. 5 Ans 8/2005-63 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006 č. j. 5 Ans 8/2005-63 se zrušuje. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006 č. j. 5 Ans 8/2005-63 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu"), kterým byla zamítnuta jejich kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005 č. j. 7 Ca 282/2003-208 (dále jen "rozsudek městského soudu"). V ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulují předchozí řízení tak, že se návrhem ze dne 18. 6. 2003 domáhali, aby Ministerstvo financí postupem podle tehdy platného správního řádu ve spojení s dekretem prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, (dále též jen "dekret prezidenta republiky") rozhodlo o náhradě za znárodněný majetek. Ministerstvo financí o tomto návrhu odmítlo jakkoliv rozhodnout a ve věci bylo nečinné. Proto se stěžovatelé obrátili s žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu na Městský soud v Praze, který však byl toho názoru, že předmětný dekret má specifický charakter, je jednorázový, jako normativní akt již splnil svůj účel a dnes již nezakládá právní vztahy, resp. nemá již konstitutivní charakter. Jelikož v daném případě chybí hmotněprávní předpis, na základě kterého by bylo možné vydat rozhodnutí o náhradě, není dána pravomoc Ministerstva financí k vydání rozhodnutí, a nelze proto učinit ani závěr, že je jako správní orgán nečinné. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelé bránili kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. 2. Stěžovatelé napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu vytýkají, že se nevypořádal se všemi námitkami, které byly uplatněny v kasační stížnosti. Některé závěry Nejvyššího správního soudu naopak považují stěžovatelé pro projednávanou věc za naprosto irelevantní. Tak tomu je, činí-li soud závěr, že vzhledem ke skutečnosti, že dekret prezidenta republiky neobsahoval jako podmínku nabytí vlastnictví intabulaci, není pro okamžik přechodu vlastnického práva rozhodné, kdy došlo k zápisu do pozemkové knihy. Stěžovatelům není jasné, jak tento závěr s projednávanou věcí souvisí. Stěžovatelé konečně polemizují s názorem Nejvyššího správního soudu, že uvedený dekret prezidenta již splnil svůj účel, nezakládá právní vztahy a nemá již konstitutivní charakter, a že proto není Ministerstvo financí zjevně oprávněno podle tohoto dekretu postupovat, a že tedy bylo zcela namístě, jestliže se návrhem stěžovatelů odmítlo zabývat. 3. Stěžovatelé konečně tvrdí, že dekret prezidenta republiky je platným a účinným předpisem se silou zákona [zde poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 28/94 ze dne 26. 3. 1996 (N 22/5 SbNU 177), podle něhož dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, nebyl zrušen a platí i nadále]. Podle dekretu prezidenta republiky jednoznačně platí, že pro řízení o náhradě platí předpisy o správním řízení, právo na náhradu za znárodněný majetek je dáno přímo tímto dekretem a není vázáno na vydání dalších předpisů. Poukazují též na jiný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004 sp. zn. 8 Ca 282/2003, kterým bylo v obsahově obdobné věci žalobě vyhověno. Namítají, že nepřiznání náhrady za znárodněný majetek je protiprávní a porušuje obecně uznávaná lidská práva a svobody, není proto možné, aby obyčejný zákon možnost přiznání náhrady vylučoval. 4. Stěžovatelé se domnívají, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo k nezákonnému zásahu do jejich ústavních práv a svobod zaručených jim čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Proto navrhují, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil. 5. Znění dotčených ustanovení je následující: Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod zní: "(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.". II. 6. Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vzal za prokázané, že stěžovatelé se 18. 6. 2003 návrhem "na zahájení správního řízení - náhrada za znárodněný majetek - ustanovení §7 a násl. zákon č. 100/1945 Sb. ve znění pozdějších předpisů" domáhali na Ministerstvu financí vydání náhrady za znárodněný majetek, kterým byla slévárna železa a kovů, strojírna v Růženině huti a Kvasinách a speciální továrna na stroje pro domácnost zapsaná v podnikovém rejstříku Krajského soudu v Hradci Králové pod obchodní firmou "J. P.". 7. Na tento návrh reagovalo Ministerstvo financí přípisem ze dne 24. 7. 2003, ve kterém uvedlo, že nemůže v současné době rozhodnout o poskytnutí náhrady podle uvedeného dekretu, neboť nejsou splněny další zákonné podmínky dané touto platnou právní normou. Právo na vydání správního rozhodnutí by vzniklo, pokud by byly vydány příslušné prováděcí předpisy, jak tento dekret předpokládal. Vhledem k jejich absenci nelze na daný případ aplikovat správní řád. Z tohoto důvodu nepovažovalo Ministerstvo financí toto podání za návrh na zahájení správního řízení. 8. Žalobou na nečinnost podanou k Městskému soudu v Praze se stěžovatelé domáhali vydání rozsudku, ve kterém by soud Ministerstvu financí uložil povinnost o jejich návrhu do 30 dnů rozhodnout. Tuto žalobu městský soud shora uvedeným rozsudkem zamítl, což zdůvodnil tím, že povinnost rozhodnout o žádosti o poskytnutí náhrady vyplývá jak z procesních, tak i hmotněprávních předpisů. Ve vztahu k hmotněprávní úpravě obsažené v dekretu prezidenta republiky soud konstatoval, že tento dekret je svou povahou jednorázový, že nejde o právní normu, jejímž záměrem by bylo upravovat normativním způsobem blíže neurčený okruh právních vztahů dále do budoucna. Podle uvedeného dekretu měla být poskytnuta náhrada v plnění obdobném dávkám z národního pojištění. Po politických změnách v únoru 1948 však stát neučinil žádné kroky k tomu, aby vytvořil právní rámec pro to, aby náhrady za znárodněný majetek realizoval, resp. učinil kroky k tomu, aby náhradu neposkytoval, když zrušil právní úpravu o subjektu, který měl náhradu poskytovat. K odčinění těchto a podobných křivd nastolil demokratický stát, který byl nastolen po listopadu 1989, restituční zákonodárství, které však bylo postaveno na principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, když úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné provést. Podle městského soudu bylo zákonodárcem i Ústavním soudem jednoznačně deklarováno, že křivdy "z minulosti" budou zmírňovány prostřednictvím tzv. restitučních zákonů. Úprava zmírnění následku křivd z minulosti, uvedená v restitučních předpisech, je co do rozsahu komplexní a pouze křivdy, které lze pod ten který restituční předpis podřadit, mohou být dodatečně alespoň zmírněny. Dekret prezidenta republiky splnil svůj účel a nadále již nezakládá právní vztahy. Podle městského soudu tedy absentuje hmotněprávní úprava, přičemž existence toliko procesní úpravy k zahájení řízení a závěru o povinnosti správního orgánu vydat rozhodnutí nepostačuje. Pokud neexistuje příslušná hmotněprávní úprava, nelze správní řízení vůbec zahájit. Právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je zachováno právě tím, že zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "s. ř. s.") upravuje institut žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kdy je otázka, zda lze správní řízení zahájit či nikoli, předložena nezávislému soudu, který k ní zaujme stanovisko v "řádném" soudním rozhodnutí. Práva stěžovatelů nebyla v tomto ohledu zkrácena. 9. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud se přiklonil k argumentaci tohoto soudu, když uvedl, že dekret prezidenta republiky splnil již svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy a nemá již nadále konstitutivní charakter. Ministerstvo financí proto v současné době není zjevně oprávněno podle tohoto dekretu postupovat, a tak ani nemůže rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek podle §7 a násl., nehledě na absenci prováděcího předpisu ve smyslu §9 odst. 2 tohoto dekretu a neexistenci Fondu národního hospodářství podle jeho §10. Náhrada byla v daném případě poskytnuta podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a proto je zcela namístě, jestliže se návrhem stěžovatelů Ministerstvo financí odmítlo zabývat, neboť jej v současné době nelze považovat za orgán moci výkonné, který by měl povinnost vydat rozhodnutí o náhradě za znárodněný majetek ve smyslu dekretu č. 100/1945 Sb. III. 10. Ústavní soud vyzval Nejvyšší správní soud jako účastníka řízení a také Ministerstvo financí jako vedlejšího účastníka (podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), aby se k projednávané věci vyjádřily. 11. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření konstatoval, že podstata kasační stížnosti směřovala k aplikovatelnosti prezidentského dekretu č. 100/1945 Sb., a proto se soud zabýval právě touto otázkou. V podrobnostech pak odkázal na obsah ústavní stížností napadeného rozsudku. 12. Podle Ministerstva financí je názor zastávaný rozsudkem Nejvyššího správního soudu správný. Poukazuje na to, že znárodněné nemovitosti byly stěžovatelům nebo jejich právním předchůdcům vydány nebo jim byla poskytnuta finanční náhrada podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Proto jim již nemůže příslušet náhrada podle znárodňovacích předpisů, neboť by jinak došlo ke dvojímu plnění ze strany státu. Restituční předpis má proto ve vztahu k předpisu znárodňovacímu povahu lex specialis. V ostatním se Ministerstvo financí odvolává na svá předchozí vyjádření v daném sporu. 13. Vzhledem k tomu, že podaná vyjádření pouze opakují či shrnují argumenty, které jsou již účastníkům známy z předchozích řízení, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovatelům k replice. 14. Jelikož všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud dospěl k závěru, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo ve věci rozhodnuto bez jednání. IV. 15. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 16. Žalobou ve správním soudnictví stěžovatelé brojili proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Předmětem zkoumání Ústavního soudu je tedy jen otázka, zda byl vedlejší účastník povinen rozhodnout, nikoli již však otázka, jak měl rozhodnout. Z tohoto důvodu se Ústavní soud hmotněprávními námitkami stěžovatelů nezabýval. 17. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007 č. j. 2 Ans 4/2006-91, ve kterém se tento senát Nejvyššího správního soudu podrobně věnoval právě otázce, která je jádrem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a též i ústavní stížnosti stěžovatelů. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zde dospěl k závěru, že návrh, který je opřený o platný právní předpis a který není podán zjevně mimo možnou pravomoc a působnost orgánu, jemuž je adresován, je návrhem způsobilým zahájit správní řízení. Tuto možnou pravomoc a působnost je třeba dovodit z dekretu a dalších právních předpisů, zejména zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Založil-li tedy dekret pravomoc některého z orgánů státní správy rozhodovat o nárocích z něho plynoucích ve správním řízení, nemohla tato pravomoc zaniknout v důsledku určité neaktuálnosti dekretu. Za situace, kdy nemožnost vyhovění návrhu vyžadovala obsáhlé právní argumentace, nelze dospět k závěru, že se jednalo o podání, které účinky zahájení správního řízení nemá. Obecně, bez ohledu na to, že se žádost vztahovala k náhradám za znárodnění, je třeba poukázat na skutečnost, že ten, kdo se s návrhem obrátí na správní orgán, má nárok na určitý procesní postup, který mu umožňuje bránit svou právní pozici. Z procesních předpisů musí plynout jistota o předvídatelném a nepřekvapivém postupu správního orgánu. Pokud se takovým návrhem nikdo nezabývá, ztěžuje tím možnost uplatnění tvrzených práv a v návaznosti dále znemožňuje soudní ochranu podle §65 a násl. s. ř. s. Za dané situace byl tedy žalovaný povinen vydat správní rozhodnutí, a to bez ohledu na jeho možný obsah. Nejedná se o případ nepříslušného správního orgánu, u něhož podáním návrhu řízení zahájeno není (k tomu srov. komentář ke správnímu řádu, Vopálka, Šimůnková, Šolín, C. H. Beck 1999, str. 56). Ostatně i v případě podání návrhu k orgánu nepříslušnému je třeba zachovat žadateli nárok na odpovídající procesní postup spočívající v postoupení věci orgánu příslušnému. Jen procesním předpisům odpovídající postupy naplňují základní zásadu správního řádu vyjádřenou v §3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., podle níž jsou správní orgány povinny svědomitě a odpovědně se zabývat každou věcí, která je předmětem řízení, vyřídit ji včas a bez zbytečných průtahů a použít nejvhodnějších prostředků, které vedou ke správnému vyřízení věci. Proto rozšířený senát rozhodl ve výroku tak, že Ministerstvo financí je povinno rozhodnout o návrhu na poskytnutí náhrady za majetek znárodněný podle dekretu prezidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků č. 100/1945 Sb. 18. Ústavní soud v dané věci sdílí názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Podle §179 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je na daný případ nutné aplikovat dosavadní právní předpisy, tedy zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Povinnost vydat správní rozhodnutí je podle tohoto zákona závislá na tom, zda bylo zahájeno správní řízení. Podle jeho §18 odst. 2 je řízení (o návrhu) zahájeno dnem, kdy podání účastníka řízení došlo správnímu orgánu příslušnému ve věci rozhodnout. To znamená, že musí existovat právní norma, která obecně zakotvuje nárok na plnění (rozhodnutí), kterého se účastník ve správním řízení domáhá, a že o tomto nároku má rozhodnout právě orgán, kterému účastník řízení svůj návrh adresoval. 19. Podle dekretu prezidenta republiky je příslušný rozhodnout o náhradách ministr financí. Ministr financí však není správním orgánem, nýbrž, jak správně též uvádí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, osobou stojící v čele správního orgánu, totiž Ministerstva financí. Správní orgán, který tedy má podle tohoto dekretu rozhodovat, je tedy stále součástí soustavy správních úřadů v České republice. 20. Problematická je však otázka, zda uvedený dekret zakotvuje nárok na náhradu za znárodněný majetek. Řešení této otázky může být různé podle toho, zda jde o její vlastní řešení, nebo zda je nutné pro účely zjištění působnosti Ministerstva financí. Z hlediska principu právní jistoty platí pro interpretaci a aplikaci ustanovení právních předpisů pro účely zjištění působnosti (v nejširším smyslu, tj. jak pravomoci, tak i věcné či místní příslušnosti) orgánů veřejné moci zvláštní právněmetodologická pravidla. Zatímco při věcném řešení má soudce k dispozici zásadně celé právněmetodologické instrumentárium, jedná-li se o zjištění působnosti orgánu veřejné moci, je nutné obzvláště zohlednit princip právní jistoty. Právě tento princip v tomto zvláštním případě vylučuje existenci tzv. teleologických (nepravých) mezer v zákoně. Při nalézání pravidel pro stanovení působnosti orgánů veřejné moci nemohou být proto teleologické argumenty důvodem pro aplikaci práva, která nemá oporu ve výslovné dikci právního předpisu. Z tohoto důvodu je v těchto případech vyloučena analogie jako aplikace práva přesahující nejširší možný jazykový význam ustanovení právních předpisů. Výjimečně může být přípustná jen analogie k uzavření tzv. pravé (logické či technické) mezery v zákoně. Tato mezera je dána tehdy, pokud právní řád upravuje určité řízení, avšak vůbec nestanoví, který orgán je k jeho vedení příslušný; o tento problém se však v daném případě nejedná. 21. Princip právní jistoty vylučuje nejen existenci otevřených teleologických mezer v zákoně, k jejichž uzavření slouží analogie, nýbrž i tzv. zakryté teleologické mezery v zákoně. O takovou mezeru se jedná tehdy, pokud dikce právní úpravy je širší, než vyžadují právní principy, hodnoty a účely, ze kterých tato právní úprava vychází. Právní předpis tedy postrádá pravidlo, které by v souladu s teleologií příslušné právní úpravy stanovilo výjimku z příliš široce pojatého pravidla. Nástrojem uzavření této zakryté teleologické mezery je odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel (teleologická redukce). Mezní případ představuje prohlášení určité právní úpravy z teleologických důvodů za obsoletní, a tím vyloučení její aplikace vůbec. I tento postup je tak pro účely určení působnosti orgánu veřejné moci nepřípustný. Má-li tedy podle dikce příslušného ustanovení právního předpisu určitý orgán veřejné moci rozhodnout o podaném návrhu, nelze se povinnosti rozhodnout zprostit teleologickou argumentací. Pro tuto argumentaci je prostor až v rámci meritorního rozhodnutí. Tento přístup k aplikaci práva je zárukou ochrany právní jistoty účastníka řízení před orgánem veřejné moci a též mu zaručí dostatečnou ochranu jeho práv tím, že může dále iniciovat řízení, ve kterých lze často právně složitou teleologickou argumentaci obsaženou v meritorním rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumat. 22. V dané věci jde o interpretaci a aplikaci právních předpisů za účelem zjištění působnosti Ministerstva financí rozhodnout ve věci návrhu stěžovatelů. Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 ze dne 8. 3. 1995 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.)., podle kterého "exilové zákonodárství, jakož i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného československého státu, představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země. Normativní akty z této doby splnily tak svůj účel ve zmíněné bezprostředně poválečné době, z hlediska současnosti jsou již vesměs bez aktuálního významu a postrádají již nadále konstitutivní charakter". Důsledkem aplikace této teleologické argumentace na dekret č. 100/1945 Sb. je závěr, že nárok na náhradu za znárodněný majetek v něm již není zakotven, z čehož Nejvyšší správní soud pro účely zjištění působnosti Ministerstva financí dovozuje, že o návrhu rozhodnout nemohlo. Obecné soudy tedy aplikovaly dekret č. 100/1945 Sb. na základě teleologických argumentů v rozporu s jeho dikcí (contra verba legis). Tento postup je, jak bylo uvedeno shora, sice v zásadě obecně přípustným způsobem aplikace práva, avšak je nepřípustný pro účely zkoumání působnosti orgánů veřejné moci. 23. Pokud tedy podle své dikce uvedený dekret prezidenta republiky zakotvuje právo na náhradu, vzniká účastníkům procesní právo, aby o jejich žádosti bylo procesně rozhodnuto. Toto procesní řešení však nic nevypovídá o konečném řešení hmotněprávním, při kterém mohou hrát významnou roli i teleologické argumenty výše citovaného nálezu Ústavního soudu. 24. Odepření vydání rozhodnutí Ministerstvem financí proto z výše uvedených důvodů představuje zásah do práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 25. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.318.06.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 318/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 221/47 SbNU 911
Populární název K povinnosti Ministerstva financí rozhodnout o náhradě za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.
Datum rozhodnutí 13. 12. 2007
Datum vyhlášení 6. 2. 2008
Datum podání 23. 5. 2006
Datum zpřístupnění 14. 2. 2008
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NSS
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 100/1945 Sb., §7, §9, §10
  • 150/2002 Sb., §79
  • 71/1967 Sb., §18 odst.2, §3 odst.4
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík náhrada
správní soudnictví
vlastnické právo/přechod/převod
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-318-06_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57712
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08