ECLI:CZ:US:2007:2.US.1710.07.1
sp. zn. II. ÚS 1710/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 8. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1710/07 ve věci ústavní stížnosti V. W. proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 1 Nt 1306/2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 8 To 154/2007, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o přeřazení z věznice s ostrahou do věznice s dozorem.
Usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 1 Nt 1306/2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 8 To 154/2007 se ruší.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 1 Nt 1306/2007, z něhož zjistil následující:
Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 1 Nt 1306/2007 zamítl stěžovatelovu žádost o přeřazení z věznice s ostrahou, kde vykonává trest odnětí svobody v trvání osmi let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. 28 T 18/2000 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 4 To 29/2005, do věznice s dozorem. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 8 To 154/2007 zamítl.
Stěžovatel napadl závěry obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí se zamítavým stanoviskem obecných soudů, které je postaveno na závěru, že stěžovatel nevykonal nepřetržitě jednu třetinu uloženého trestu odnětí svobody, a tudíž nesplnil podmínku uvedenou v ustanovení §39b odst. 6 trestního zákona. Do doby jedné třetiny uložení trestu odnětí svobody má být podle názoru stěžovatele započítána i doba, kterou odsouzený strávil ve vazbě a která byla podle §38 odst. 1 trestního zákona započtena do uloženého trestu. Domnívá se, že stejná zásada platí i při aplikaci ustanovení §61 odst. 1 trestního zákona týkajícího se podmíněného propuštění odsouzeného na svobodu po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody.
Pokud v některých případech dochází k průtahům v řízení a obviněný je ve vazbě po takovou dobu, že by mohl téměř okamžitě po převedení do výkonu trestu podat návrh na přeřazení do mírnějšího typu věznice, soud může podle názoru stěžovatele pro zjištění, zda jsou splněny další podmínky pro převedení, vycházet mimo jiné též z hodnocení chování a plnění povinností odsouzeným v průběhu výkonu vazby.
Penologické hledisko, které je zřejmě základem stanoviska obecných soudů stran nezapočítávání vazby do lhůt uvedených v §39b odst. 6 trestního zákona, nemůže převážit nad ústavně zaručenými právy odsouzených. Takový postup by ve svém důsledku zakládal nerovné podmínky pro rozhodování o žádostech odsouzených, kteří ve vazbě nebyli, a těch, jejichž osobní svoboda omezena byla. Pokud z různých důvodů trestní stíhání a vazba trvají dlouho, nelze tuto skutečnost výkladem zákona přičítat k tíži odsouzených. V případech, kdy by byla podstatná část trestu odnětí svobody vykonána vazbou a zbývající doba trestu by již nedosahovala doby 6 měsíců, nezapočtení vazby by zcela znemožnilo úspěšné podání návrhu na přeřazení, což jistě nebylo smyslem zákonné úpravy.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud Brno-venkov se ve lhůtě k tomu stanovené k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřil. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech je ovšem pravomoc Ústavního soudu dána.
Petit ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud podle své ustálené judikatury vázán, navrhuje zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele o přeřazení do mírnějšího typu věznice. Stěžovatel tvrdí, že interpretací příslušného zákonného ustanovení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na spravedlivé řízení. Ústavní soud se proto nejprve zaměřil na posouzení, zda v daném případě došlo k dotčení stěžovatelových práv na soudní ochranu.
Podle ustanovení §39b odst. 6 trestního zákona na návrh odsouzeného, který ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu třetinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců, může soud rozhodnout o jeho přeřazení do věznice s mírnějším režimem.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel nastoupil výkon uloženého trestu odnětí svobody v trvání osmi let dne 20. 11. 2006. Do výkonu trestu odnětí svobody mu byla započtena vykonaná vazba za období od 8. 4. 1998 do 8. 7. 1999 a od 5. 7. 2002 do 1. 10. 2003. V rámci řízení o stěžovatelově návrhu na přeřazení do věznice s mírnějším režimem obecné soudy dospěly k závěru, že vykonaná vazba se nezapočítává do doby uvedené v ustanovení §39b odst. 6 trestního zákona, neboť výkon vazby má jiný režim než výkon trestu v určitém typu věznice.
Jádrem ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda obecné soudy interpretovaly §39b odst. 6 trestního zákona ústavně konformním způsobem. Ústavní soud se k povaze interpretace práva opakovaně vyjádřil. Za nosný názor lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97: "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si ... smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity." (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.). Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp, V., Holländer, P., a kol.: Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem.
Započítávání vazby a trestu uloženého pro týž skutek vyplývá ze zásady, že nikdo nemá být potrestán dvakrát pro totéž jednání (čl. 40 odst. 5 Listiny). Podle ustanovení §38 odst. 1 trestního zákona bylo-li proti pachateli vedeno trestní řízení ve vazbě a dojde-li v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. I když je zcela nepochybné, že vazba ve smyslu ustanovení §67 a násl. trestního řádu není trestem, dochází jejím uvalením ke zbavení osobní svobody a k výraznému omezení dalších základních práv pachatele ještě před vynesením pravomocného odsuzujícího rozsudku. Pokud vazbě odpovídá druh uloženého trestu, je započítání obligatorní. Zákon v tomto případě vylučuje volnou úvahu soudu. Do trestu odnětí svobody se přitom vazba započítá bez ohledu na to, do jakého typu věznice byl pachatel k výkonu trestu zařazen, protože zákon v tomto směru nemá žádné omezení. Na výrok o trestu odnětí svobody má tedy fakticky vykonaná vazba zásadní vliv.
Ustanovení §39b trestního zákona upravující přeřazení do věznice jiného typu bylo do trestního zákona zařazeno novelou provedenou zákonem č. 152/1995 Sb. na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 59, vyhlášen pod č. 8/1995 Sb.), jímž byla zrušena ustanovení §9 a 9a dříve platného zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a navazující ustanovení §13 a 14 dříve platné vyhlášky č. 110/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, s tím, že i přeřazování odsouzených v době výkonu trestu odnětí svobody je rozhodováním o trestu, k němuž je podle čl. 40 odst. 1 Listiny povolán soud (a nikoli ředitel věznice, jak bylo uvedeno ve zrušených ustanoveních). Při systematickém výkladu citovaného ustanovení lze dospět k závěru, že faktické omezení osobní svobody vykonanou vazbou by se mělo promítnout i při následném rozhodování o splnění podmínek pro případné přeřazení do věznice jiného typu. Shodný závěr zaujala i právní doktrína s poukazem na skutečnost, že podle zákonné dikce vazba nahrazuje výkon trestu odnětí svobody v kterémkoli typu věznice (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2004, s. 372). Stěžovateli je namístě přisvědčit, že interpretaci daného ustanovení, jak ji provedly obecné soudy, je nutno odmítnout jako protiústavní i s použitím argumentu "reductione ad absurdum". V případě, že by značná část výměry uloženého trestu odnětí svobody byla vykonána vazbou a zbývající dosud nevykonaná doba výkonu trestu by již nedosahovala doby 6 měsíců, nezapočtení vazby by aplikaci citovaného ustanovení zcela vylučovalo. Takový výklad je zjevně nerozumný a vymyká se zcela smyslu, pro nějž byla možnost rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem, předně s ohledem na dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody, do zákona zařazena (§39b odst. 2 trestního zákona).
Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad §39b odst. 6 trestního zákona provedený obecnými soudy je tak interpretací, jež vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny.
S ohledem na vše výše uvedené neměl Ústavní soud důvod se zabývat otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla dotčena jiná ústavní práva, která stěžovatel ve své stížnosti uvádí. Ústavní soud vyhověl petitu ústavní stížnosti a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí obecných soudů o návrhu stěžovatele z hlediska posouzení dalších podmínek pro jeho přeřazení do věznice jiného typu, neboť jejich zhodnocení je věcí obecných soudů.