infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.11.2007, sp. zn. II. ÚS 623/05 [ nález / LASTOVECKÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 199/47 SbNU 585 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:2.US.623.05.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Opomenutý důkaz v trestním řízení

Právní věta K porušení práva na spravedlivý proces dojde i tehdy, jestliže soud, jenž rozhoduje o vině a trestu, odmítne provést stěžovatelem navržený relevantní důkaz a tento svůj postup nijak neodůvodní, přestože by stěžovatelem navržený důkaz mohl zpochybnit tu část skutkového děje, jejíž právní kvalifikace odůvodňuje v předmětném trestním řízení uložení podstatně přísnějšího trestu než právní kvalifikace zbývajících skutkových zjištění.

ECLI:CZ:US:2007:2.US.623.05.1
sp. zn. II. ÚS 623/05 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D. proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. června 2004 ve věci sp. zn. 20 T 51/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2005 ve věci sp. zn. 4 To 26/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005 ve věci sp. zn. 5 Tdo 953/2005, jimiž byl stěžovatel uznán vinným z trestných činů krádeže, poškozování cizí věci, vydírání, výtržnictví a pomoci k trestnému činu zpronevěry. I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. 4 To 26/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005 sp. zn. 5 Tdo 953/2005 se ruší. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění: Stěžovatel svým návrhem brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Rubrikovaným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále též "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestných činů krádeže, poškozování cizí věci, zpronevěry, vydírání, útoku na veřejného činitele a výtržnictví podle §247 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 2, §257 odst. 1, §248 odst. 1 a 2, §235 odst. 2, §155 odst. 1 písm. b) a §202 odst. 1 trestního zákona; za to mu byl vyměřen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce čtyř let, přičemž byl k výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") byl rozsudek okresního soudu částečně zrušen a odvolací soud v dané části sám rozhodl rozsudkem tak, že překvalifikoval trestný čin zpronevěry na pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestný čin útoku na veřejného činitele na výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Výši trestu i zařazení do typu věznice stanovil odvolací soud stejně jako soud nalézací. Dovolání stěžovatele bylo poté Nejvyšším soudem odmítnuto. Ústavní stížnost podává stěžovatel výslovně pouze proti výroku o spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 2 trestního zákona a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 2 trestního zákona. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud dostatečně nezohlednil zásadní změnu důkazní situace, k níž v rámci řízení před krajským soudem došlo. Odvolacímu soudu stěžovatel zvláště vytýká, že během veřejného zasedání nebyla vyslechnuta jím navrhovaná svědkyně M. V., která mohla jako očitá svědkyně události prokázat nevinu stěžovatele co do skutku, který byl soudy obou stupňů kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 2 trestního zákona. Podle názoru stěžovatele tak krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť odmítl provést navrhované relevantní důkazy, které by mohly prokázat jeho nevinu. Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že v rozporu s ústavními principy odmítl jeho dovolání. Okresní soud v Novém Jičíně ve svém vyjádření pouze vyjádřil přesvědčení, že v daném trestním řízení nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v souvislosti se sporným skutkem se opíral o svědecké výpovědi L. Ž., M. M. a A. N. Odvolací soud postupoval ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž dospěl k závěru, že o zjištěném skutkovém stavu věci nemá důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření v trestněprávní rovině pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v rovině ústavněprávní potom odmítl tvrzení stěžovatele, že by v jeho případě porušil právo na spravedlivý proces. Dle Nejvyššího soudu z ústavní stížnosti nevyplývá, které ústavní principy měl svým usnesením porušit. Okresní státní zastupitelství se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě nevyjádřilo. Nejvyšší státní zastupitelství se výslovně vzdalo postavení vedlejšího účastníka a pouze odkázalo na své dřívější vyjádření k dovolání stěžovatele. Krajské státní zastupitelství v Ostravě navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti, přičemž zdůraznilo, že z neprovedení výslechu svědkyně M. V. není možno dovozovat porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Úkolem Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) zásadně není dozorovat nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím obecných soudů zasaženo některé stěžovatelovo základní právo či svoboda. K porušení základních práv a svobod dojde dle ustálené judikatury Ústavního soudu také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, která se projevuje i takovým postupem soudu, jenž bývá označován jako opomenutí důkazu. Ústavní soud konstantně zastává názor, že zásadu spravedlivého procesu je třeba vykládat v tom smyslu, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005 (N 34/36 SbNU 379)]. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 530/06 ze dne 11. 1. 2007 (N 6/44 SbNU 63)]. Neakceptování důkazního návrhu obviněného či obžalovaného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu co do věcného obsahu odůvodnění ústavně konformním způsobem podložit toliko třemi důvody. První představuje argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací hodnotou, a třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)] . V posuzované věci Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem navrhl výslech M. V., jejíž svědecká výpověď měla podle jeho tvrzení osvětlit skutečný důvod vyhrožování stěžovatele L. Ž., kterýžto skutek byl soudy obou instancí kvalifikován jako vydírání podle §235 odst. 2 písm. e) trestního zákona. Krajský soud odmítl tento důkaz provést, avšak své rozhodnutí nikterak neodůvodnil. O návrhu stěžovatele na doplnění dokazování měl rozhodnout senát v rámci své závěrečné porady (č. l. 567); po ní však následovalo přímo vyhlášení rozsudku krajského soudu (č. l. 570), přičemž písemné odůvodnění rozsudku žádné výslovné vypořádání se s návrhem na doplnění dokazování neobsahuje. Ústavní soud proto musel posoudit, zda uvedené pochybení soudu mělo samo o sobě za následek porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, přičemž musel brát v potaz následující fakt. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že krajský soud považoval stěžovatelem navrhovaný výslech svědkyně V. za nadbytečný, neboť se v souvislosti se skutky, k nimž měla svědkyně vypovídat, plně ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, a výpověď svědkyně V. proto nemohla dle názoru odvolacího soudu na těchto skutkových zjištěních nic podstatného změnit. Akceptace toliko nepřímého či implicitního odůvodnění zamítnutí stěžovatelova návrhu by byla možná pouze za situace, pokud by se jednalo o případ jednoho ze shora uvedených důvodů, kdy nemůže k ústavněprávně relevantnímu opomenutí důkazu dojít, jelikož stěžovatelem navržený důkaz je z výše předestřených důvodů ve vztahu k prokazované skutečnosti (části skutkového děje) zcela irelevantní. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť jistou relevanci stěžovatelem navrženému důkazu dle názoru Ústavního soudu není možné upřít. Stěžovatelem navrhovaný výslech svědkyně V. měl totiž vyvrátit (nebo alespoň podstatně zpochybnit) skutkové zjištění nalézacího soudu, že opakovaně vyhrožoval L. Ž. z důvodu jeho svědectví o trestné činnosti stěžovatele, a naopak měla potvrdit verzi, podle níž bylo důvodem výhružek šíření se svědka o milostném životě stěžovatele. Odvolací soud přitom - ať již vědomě či nevědomě - přehlédl důležité skutečnosti, jejichž kumulativní působení posouvá daný opomenutý důkaz do ústavněprávně relevantní roviny. Stěžovatel v líčení své verze důvodů výhružek zůstal konzistentní od přípravného řízení až po řízení před odvolacím soudem (viz č. l. 13 a 543). Po změně svědecké výpovědi spoluobžalovaného M. (č. l. 566) usvědčovala stěžovatele ze spáchání trestného činu vydírání již fakticky pouze svědecká výpověď L. Ž. (jejíž věrohodnost stěžovatel v odvolacím řízení bezvýsledně napadal), jelikož zbývající výpověď svědkyně N. ztratila svou váhu, neboť obsah její svědecké výpovědi byl úzce vázán na tvrzení jejího syna - spoluobžalovaného M. Odvolací soud se tak v době vynesení rozsudku ve skutkových zjištěních u skutku, jehož spáchání odůvodňovalo vynesení výrazně přísnějšího trestu než u zbývajících prokázaných skutků stěžovatele, opíral de facto o jedinou (nadto hypoteticky nevěrohodnou) svědeckou výpověď. Přestože se tedy odvolací soud z hlediska skutku, jehož právní kvalifikace spadá na rozdíl od zbývajících prokázaných skutků stěžovatele pod kvalifikovanou skutkovou podstatu a počítá pro pachatele s výrazně přísnějším trestem, opíral toliko o jedinou svědeckou výpověď, kterou mohla výpověď stěžovatelem navržené svědkyně minimálně zpochybnit, odvolací soud nejenže návrh stěžovatele na doplnění dokazování zamítl, ale toto své rozhodnutí opomněl jakkoli odůvodnit, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Jelikož Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Ostravě shledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, nezabýval se již věcně námitkami směřujícími proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť po zrušení rozsudku krajského soudu muselo následovat i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, které by v opačném případě bez návaznosti na předchozí (zrušené) rozhodnutí zůstalo osamoceno, což by odporovalo principu právní jistoty [srov. nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Ústavní soud na druhé straně nevyhověl návrhu stěžovatele na zrušení rubrikovaného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně. Stěžovatel sice v petitu svého podání rozsudek okresního soudu napadl, ústavní stížnost nicméně žádnou výtku směřující proti rozsudku nalézacího soudu neobsahuje a ani Ústavní soud po přezkoumání věci nedospěl k závěru, že by měl toto soudní rozhodnutí svým nálezem (a to ani z důvodu procesní ekonomie) zrušit. Ústavní soud musí závěrem konstatovat, že není součástí obecné justice a jeho nález proto nemůže v žádném případě, a to ani toliko nepřímo, představovat rozhodnutí o vině či nevině stěžovatele. Za situace, kdy Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, bude věcí dalšího řízení, aby v rámci soustavy obecných soudů při šetření stěžovatelových ústavně zaručených základních práv bylo rozhodnuto o jeho vině a případném trestu ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto na tomto místě ani nikterak nepředjímá, jak bude odvolací soud v řízení dále postupovat. Ústavní soud není povolán k tomu, aby se k uvedeným otázkám jakkoliv závazně vyjadřoval, neboť jeho posláním je výlučně ochrana ústavnosti. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti částečně vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. 4 To 26/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005 sp. zn. 5 Tdo 953/2005.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:2.US.623.05.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 623/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 199/47 SbNU 585
Populární název Opomenutý důkaz v trestním řízení
Datum rozhodnutí 21. 11. 2007
Datum vyhlášení 6. 12. 2007
Datum podání 9. 11. 2005
Datum zpřístupnění 18. 12. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Nový Jičín
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §235 odst.2 písm.e
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6, §2 odst.5, §97
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-623-05_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57188
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09