ECLI:CZ:US:2007:3.US.1660.07.1
sp. zn. III. ÚS 1660/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J.D., Holasická 2, zastoupeného Mgr. Tomášem Střílkou, advokátem se sídlem v Opavě, Holasická 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 6 To 226/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 2. 2007, č.j. 19T 33/2006-166, byla stěžovateli přiznána částka 46.570,- Kč jako odměna a náhrada hotových výdajů za obhajobu M. H., kterému byl ustanoven jako obhájce, a ohledně částky 5.949,- Kč byl stěžovatelův návrh zamítnut. Toto usnesení bylo stěžovateli doručováno dne 19. 2. 2007, protože však nebyl zastižen, byla téhož dne zásilka uložena na poště, kde si ji vyzvedl dne 5. 3. 2007.
Dne 8. 3. 2007 podal stěžovatel prostřednictvím okresního soudu proti výše uvedenému usnesení stížnost, která byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako opožděná).
Usnesením ze dne 31. 5. 2007, č.j. 19 T 33/2006-187, okresní soud zamítl stěžovatelovo další podání ze dne 19. 2. 2007 (doplnění původního návrhu, ve kterém nově vyúčtoval odměnu za obhajobu obviněného H.) s odůvodněním, že o jeho nároku již bylo rozhodnuto.
Stěžovatelovu stížnost proti posledně uvedenému usnesení krajský soud usnesením ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 6 To 370/2007, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
K porušení stěžovatelových práv mělo dojít tím, že krajský soud v napadeném usnesení považoval jeho stížnost za opožděnou, ačkoliv podle jeho názoru k aplikaci ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyly splněny podmínky. Jelikož mu rozhodnutí soudu prvního stupně bylo doručováno v době, kdy se podroboval lázeňské péči mimo sídlo své kanceláře, byla zásilka uložena na poště; výzva k jejímu vyzvednutí, jež byla zanechána v jeho poštovní schránce, neobsahovala informaci, o jakou zásilku se jedná; bylo v ní uvedeno, že úložní doba činí 15 dní, tedy do dne 6. 3. 2007. Z toho stěžovatel dovozuje, že okamžik doručení se podle §64 odst. 2 tr. řádu se identifikuje se dnem 5. 3. 2007, kdy si zásilku vyzvedl na poště, pročež je toho názoru, že stížnost podal včas.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení (ať už občanskoprávním či trestním), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními relevantního procesního řádu, respektují ustanovení upravující základní procesní zásady, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakotvuje pro stěžovatele povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není však splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně takové řízení poskytuje. Její součástí je logicky i povinnost uplatnit - posléze v ústavní stížnosti vyjádřené - námitky již v řízení před obecnými soudy, aby Ústavní soud mohl, z rozhodných hledisek ústavnosti, hodnotit ta řešení (postupy), jež obecné soudy ve vztahu k nim řízení přijaly (odůvodnily). Z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu tedy také plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší se vyjadřovat k té kritice, již stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti poprvé, aniž dal příležitost se s ní vypořádat již soudům obecným.
Právě to se týká stěžovatelovy námitky, že se mu ve výzvě k vyzvednutí zásilky nedostalo dostatečného poučení (viz ustanovení §50c odst. 2, 4 o.s.ř., pro trestní řízení subsidiárně použitelného na základě ustanovení §63 odst. 1 tr. řádu). Bylo totiž na stěžovateli, aby v podané stížnosti námitku absence odpovídajícího poučení vznesl a své tvrzení adekvátně doložil tak, aby již stížnostní soud se jí mohl zabývat. Dokazování o čem byl, resp. nebyl stěžovatel poučen ve výzvě k vyzvednutí zásilky (vhozené do jeho poštovní schránky) náleží soudům obecným, a to v tom rozsahu v jakém bylo toto tvrzení v řízení před nimi uplatněno (zásada dispoziční). Dokazování před Ústavním soudem (viz §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), je omezeno ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, zatímco k dokazování pro potřeby rozhodnutí v samotné soudní věci je použít nelze (srov. Filip J., Hollander P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, C.H.Beck, 1.vydání 2001, Komentář, str. 177).
Stěžovateli - advokátu - mělo být známo, že okolnost, že se nezdržoval v době doručování na adrese svého sídla, není z hlediska zásad doručování jakkoliv významná (§48 odst. 3 ve vztahu k §50a odst. 2 o.s.ř.), a to, o jakou písemnost se jedná, zjistil nepochybně při jejím vyzvednutí na poště dne 5. 3. 2007. Tehdy mu, jako osobě práva znalé, již muselo být zcela zřejmé, že tzv. fikce doručení nastane desátý den od data uložení zásilky (§64 odst. 2 tr. řádu), tj. dne 5. 3. 2007. Pokud by tedy dospěl k závěru, že již nemá dostatek času pro vypracování stížnosti a její včasné podání u příslušného soudu, mohl (a měl) tuto skutečnost použít k návrhu na navrácení lhůty podle ustanovení §61 odst. 1 tr. řádu. Stěžovateli je přiléhavé připomenout, že překážka, již tvrdil v podobě absolvované lázeňské péče, odpadla již 27. 2. 2007.
K obsahově obdobné námitce se Ústavní soud již vyjádřil např. v usneseních ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 81/06, a ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. III. ÚS 213/06, v nichž dospěl k shodným závěrům.
Odkazuje-li stěžovatel na poučení o "úložní době" (z nějž měl získat podporu pro názor, že běh lhůty ku stížnosti počíná ode dne faktického převzetí zásilky) stojí za zaznamenání, že zde nepřípustně ztotožňuje lhůtu deseti dnů, po jejímž uplynutí se považuje písemnost dle §64 odst. 2 tr. řádu za doručenou, se lhůtou patnácti dní, po kterou byla ve smyslu §50b odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném v době doručování) písemnost uložena v provozovně provozovatele poštovních služeb.
Další námitkou, směřující proti usnesení o odmítnutí doplnění jeho podání (č.j. 19 T 33/2006-187), resp. proti usnesení o zamítnutí jeho stížnosti proti tomuto rozhodnutí (sp. zn. 6 To 370/2007), se Ústavní soud nemohl zabývat, protože ji stěžovatel relevantně neuplatnil; z ústavní stížnosti (z jejího obsahu ani ze stížnostního návrhu) se totiž nepodává, že by navrhoval zrušení kritizovaných usnesení, což ostatně v případě zamítavého usnesení stížnostního soudu ani nemohl, jestliže, jak tvrdí, mu toto rozhodnutí v době podání ústavní stížnosti nebylo známo. V této části se proto nabízí odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou [§43 dost. 1 písm. e) tr. řádu].
Z předchozího je přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou. O vybočení ze sdílených judikatorních principů, resp. o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zjevně nejde. Výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou a stěžovateli se tím existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a), [resp. nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e)] zákona o Ústavním soudu, který senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu