ECLI:CZ:US:2007:3.US.1967.07.1
sp. zn. III. ÚS 1967/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 473/2007, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2006, č. j. 6 To 741/2005-369, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 9. 2005, č. j. 3 T 25/2003-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že své odsouzení pokládá za "justiční omyl", neboť obecné soudy (prvního i druhého stupně) při posuzování okolností vzniku a následků kritické dopravní nehody "zvýhodnily" spoluobžalovaného S. D. a vycházely z "účelových" a "spekulativních" závěrů znaleckých posudků. Podle stěžovatele je vyloučeno, aby S. D. v průběhu jízdy a následné nehody seděl ve vozidle vzadu a on řídil, jelikož tomu neodpovídá jeho lehké zranění a naopak těžké, pro řidiče typické, poranění S. D. Je přesvědčen, že jeho skutkovou verzi podporují i "bariérové zkoušky", úřední záznamy, byť nesplňují potřebné procesní náležitosti, jakož i znalecký posudek MUDr. M. P., CSc., k jehož provedení však odvolací soud nepřistoupil. Vzhledem k tomu, že revizní znalecký posudek připustil, že S. D. není vyloučen z řízení vozidla v čase dopravní nehody, mělo být ve vztahu k němu rozhodnuto podle zásady in dubio pro reo. Nesprávný je podle stěžovatele též závěr o jeho odpovědnosti za "zmocnění se" cizího motorového vozidla, protože to byl S. D., který jej odemkl a také řídil, a obdobné platí o právním posouzení věci "v souvislosti s krádeží", jelikož i tohoto jednání "se dopustil D.". Stěžovatel je názoru, že k neobjektivnímu přístupu soudů přispělo to, že je rómské národnosti.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 25/2003 se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona, trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. písm. d) tr. zákona, trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zákona a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného než zákonného důvodu) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, z nichž většinu adresoval již soudům obecným, které se k nim adekvátně vyjádřily a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích odůvodnily. V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.
Co do námitek proti znaleckému dokazování stojí za zaznamenání, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že znalec z oboru silniční dopravy Ing. J. D., přibraný do řízení k návrhu stěžovatele, dospěl k odlišnému závěru než znalec z oboru zdravotnictví MUDr. J. F., CSc., pročež soud nařídil znalecký posudek další, jež podal Ústav soudního inženýrství v Brně, na jehož základě, jakož i závěrech přibraného konzultanta MUDr. M. Z., soud založil rozhodná skutková zjištění.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, tedy zásadně nepřísluší hodnotit důkazní sílu znaleckých posudků ve vztahu mezi více posudky, stejně jako ve vztahu k důkazům jiným, nejde-li o situaci výše zmíněného excesu; z pohledu ústavně právního přezkumu je naopak významné, že soud prvního stupně postupoval podle relevantních ustanovení trestního řadu, jednotlivými znaleckými posudky se podrobně zabýval a hodnotil je ve vzájemných souvislostech. Závěry, k nimž pak dospěl, za nelogické či extrémní považovat zjevně nelze. Také odvolací soud se přiměřeně se stěžovatelovými námitkami, jež proti podaným posudkům vznesl, vypořádal, pročež lze uzavřít, že při hodnocení těchto důkazů k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.Uvedené lze vztáhnout i k postupu odvolacího soudu, v jehož rámci již další znalecké dokazování (stěžovatelem dovolávaným posudkem MUDr. M. P., CSc.) nepřipustil.
Ve vztahu ku znaleckému dokazování nelze v rámci ústavněprávního přezkumu efektivně vytýkat obecným soudům ani porušení zásady in dubio pro reo, neboť i kdyby odtud vyplývala v klíčové otázce (kdo byl řidičem havarovaného vozidla) pochybnost, pokládaly ji obecné soudy za rozptýlenou na základě na dalších provedených důkazů, především výpovědí svědků F. a H. a protokolu o nehodě z 9. 8. 2002, č.j.: PSV-025/DN-TČ-MM-2002, pořízeného policejním orgánem.
Neplatí dále, že porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv mohlo být založeno odsouzením za trestný čin neoprávněného užívání cizí věci a trestný čin krádeže. Ohledně prvního je rozhodné, že stěžovatel odpovídající námitky neuplatnil ani v odvolání, a vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti není namístě, aby se jí teprve nyní zabýval Ústavní soud. Druhou námitkou se dostatečně zabýval odvolací soud, a ve vztahu k tomu, jak se s ní vypořádal, nelze mít ústavněprávní výhrady; za zmínku stojí, že stěžovatel se ke spáchání uvedeného skutku doznal.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu