infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2007, sp. zn. III. ÚS 2937/07 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:3.US.2937.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2007:3.US.2937.07.1
sp. zn. III. ÚS 2937/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. C., právně zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou AK se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 6, 370 01 České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 6 Azs 58/2007-131, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 2. 2007 č. j. 58 Az 14/2006 - 90, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 11. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. 11. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 6 Azs 58/2007-131, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 2. 2007 č. j. 58 Az 14/2006 - 90, a to pro porušení článku 4, článku 90, článku 95 a článku 96 Ústavy ČR, článku 37 odst. 2 a odst. 3 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 29. 9. 2003 č. j. OAM-427/VL-07-ZA04-2000 nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"). Současně správní orgán rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Uvedené rozhodnutí správního orgánu napadl stěžovatel žalobou ve správním soudnictví. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 11. 2004 č. j. 58 Az 485/2003-39 napadené rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, neboť krajský soud považoval za důvodnou námitku stěžovatele směřující k rozhodnutí správního orgánu o nevyslovení překážky vycestování. Proti tomuto zrušujícímu rozsudku krajského soudu podali žalovaný správní orgán i stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Azs 88/2005-77 napadený rozsudek krajského soudu zrušil, když dospěl k závěru, že kasační stížnost žalovaného správního orgánu je důvodná; dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že jak žalovaný správní orgán, tak i soud dospěly ke správnému závěru o nesplnění podmínek ust. §12 zákona o azylu, když dovodily, že není dán žádný z důvodů pro udělení azylu. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci - vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v jeho zrušovacím rozhodnutí - vydal následně nové rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007 č. j. 58 Az 14/2006 - 90, kterým žalobu stěžovatele zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadl stěžovatel kasační stížností. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 6 Azs 58/2007-131 byla kasační stížnost stěžovatele podle ust. §104a zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") odmítnuta pro nepřijatelnost. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Azs 88/2005-77, kterým zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, poukázal na to, že stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. K tomu stěžovatel uvádí, že od počátku vyšetřování trval na tom, že trestnou činnost, která mu je kladena za vinu, nespáchal a že je nevinen. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel dovolání, stížnost pro porušení zákona, ústavní stížnost, stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, přičemž o posledních dvou opravných prostředcích dosud nebylo rozhodnuto. Ve světle těchto skutečností se stěžovateli rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Azs 88/2005-77, který se opírá zejména o odsouzení stěžovatele, jeví jako nesprávný a předčasný, a stejně tak není podle stěžovatele správný ani kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 2. 2007 č. j. 58 Az 14/2006-90. Z těchto důvodů není podle stěžovatele správné a spravedlivé ani usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 6 Azs 58/2007-131. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se obává, že po návratu do vlasti bude vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestu ze strany tureckých úřadů. Stěžovatel je přesvědčen, že mu měl být udělen azyl a že jsou též u něho dány důvody, aby u něho byla shledána a uznána překážka vycestování. Stěžovatel se domnívá, že soudy obou stupňů měly rozhodnout o udělení azylu; dle stěžovatele v předcházejícím řízení došlo k nesprávnému posouzení právní otázky soudem, rozhodnutí nese vady spočívající v nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí a dále v jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Tuto vadu spatřuje stěžovatel v tom, že nebylo provedeno šetření k jeho osobním poměrům a k oprávněnosti jeho žádosti, tak, jak to ve svém prvním rozsudku uložil Ministerstvu vnitra Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost ve smyslu ust. §104a s. ř. s., a je přesvědčen, že v jeho právní věci byly dány důvody pro přijetí jeho kasační stížnosti. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (v daném případě konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Azs 88/2005-77, který se opírá zejména o odsouzení stěžovatele, se jeví jako nesprávný a předčasný, neboť stěžovatel uplatnil mimořádné opravné prostředky, o kterých dosud bylo rozhodnuto (uvedená námitka se týká i následně vydaných rozhodnutí v této právní věci stěžovatele). Z uvedeného stěžovatel dovozuje porušení čl. 40 odst. 2 Listiny. V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007 č. j. 58 Az 14/2006 - 90 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poukázal na závěry Nejvyššího správního soudu, vyslovené v jeho kasačním rozhodnutí, kterými byl krajský soud při svém novém rozhodování vázán. K tomu Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozsudku ze dne 24. 8. 2006 č. j. 6 Azs 88/2005-77 především konstatoval, že jak žalovaný správní orgán, tak i soud dospěly ke správnému závěru o nesplnění podmínek ust. §12 zákona o azylu, když dovodily, že není dán žádný z důvodů pro udělení azylu a dále, že správní orgán posoudil existenci překážek vycestování žalobce správně, neboť nemohl nepřihlédnout k tomu, že při rozhodování o udělení či neudělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu zhodnotil příběh žalobce nevěrohodným. Mimo to poukázal Nejvyšší správní soud na to, že nemohl odhlédnout od skutečnosti, která vyšla najevo až v průběhu kasačního řízení, že žalobce nastoupil dne 11. 7. 2006 výkon trestu na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 4 T 12/2005 v délce 10 let odnětí svobody pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ust. §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že je neslučitelné se zájmy České republiky, aby byl žalobci umožněn pobyt na území republiky jako azylantovi či osobě, na niž se vztahují překážky vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu, či jiný pobyt, protože zde spáchal trestnou činnost a pro závažný trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody, po jeho vykonání vyhoštěn na neurčito, nebude-li vyhoštěn již v průběhu výkonu trestu. Podle čl. 40 odst. 2 Listiny je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Z trestního spisu stěžovatele, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 12/2005, Ústavní soud ověřil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 4 T 12/2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2006 č. j. 11 To 48/2006 uznán vinným a odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ust. §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce 10 let s vyhoštěním na neurčito a toto odsouzení je pravomocné. Obecné soudy i Ústavní soud vycházejí z presumpce správnosti veřejných listin. V souladu s ust. §52 odst. 2 s. ř. s. je soud rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, vázán. Ani podání mimořádných opravných prostředků, ústavní stížnosti nebo stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva nemá na právní moc rozhodnutí vydaného v trestní věci žádný vliv. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 6 Azs 58/2007-131 byla podle ust. §104a s. ř. s. kasační stížnost stěžovatele odmítnuta pro nepřijatelnost. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti a krajský soud se v napadeném rozsudku neodchýlil od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že neshledal ani žádný jiný z vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Protože kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji Nejvyšší správní soud ve smyslu ust. §104a s. ř. s. nepřijatelnou, a proto ji odmítl. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl podle ust. §104a s. ř. s. Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne pro nepřijatelnost, pokud svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 tohoto ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko nad rámec ustanovení §104a odst. 3 s. ř. s., i odůvodnil. Z hlediska ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout. Uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže. Pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení; nic takového však Ústavní soud nezjistil. V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že při soudním přezkumu správních rozhodnutí je ústavně konformní i to, že v některých případech je definitivně rozhodováno bez připuštění opravného prostředku. Ke stejnému závěru dospěl z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i Evropský soud pro lidská práva, když ve věci Delcourt proti Belgii potvrdil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nenutí smluvní státy, aby vytvářely odvolací nebo kasační soudy. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle článku 36 odst. 2 Listiny. Ústavní soud dále dodává, že právo azylu nelze považovat za právo nárokové; ani Listina základních práv a svobod, ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 553/06, viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 532/02). Ústavní soud konstatuje, že obě napadená rozhodnutí soudů rozhodujících ve správním soudnictví jsou dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodněna a Ústavní soudu neshledal žádné porušení ústavnosti, které by odůvodňovalo jeho zásah. Proto postačí na obě napadená rozhodnutí jen odkázat. Ústavnímu soudu nepřísluší detailně přezkoumávat právní ani skutkové závěry správních soudů, natož snad dokonce správních úřadů, jak se snaží Ústavnímu soudu stěžovatel předestřít. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. Totéž platí i o namítaném porušení článku 37 odst. 2 odst. 3 Listiny. K namítanému porušení článku 4 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že Nejvyšší správní soud, ani jiné správní soudy, nejsou nikterak vyvázány z imperativu plynoucího z článku 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, podle názoru Ústavního soudu plně dostály. Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy ČR Ústavní soud připomíná, že citované ustanovení, stejně jako článek 95 a článek 96 Ústavy ČR přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2007 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:3.US.2937.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2937/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 12. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 11. 2007
Datum zpřístupnění 7. 1. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 4
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 37 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 40 odst.2
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 150/2002 Sb., §104a odst.3, §52 odst.2
  • 325/1999 Sb., §12, §91
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstřík azyl
správní soudnictví
opravný prostředek - mimořádný
presumpce/správnosti
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2937-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57289
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09