ECLI:CZ:US:2007:3.US.346.06.1
sp. zn. III. ÚS 346/06
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 346/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Z. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 č. j. 30 Cdo 1623/2005-165, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005 č. j. 1 Co 173/2004-145 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2004 č. j. 11 C 49/2003-119, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti proti zásahu do jeho osobnostních práv vyvolanému obsahem petice.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 č. j. 30 Cdo 1623/2005-165, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005 č. j. 1 Co 173/2004-145 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2004 č. j. 11 C 49/2003-119 se zrušují.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek a na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z vyžádaného procesního spisu se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal, aby bylo určeno, že žalovaní (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci, jmenovitě V. B., R. H., Z. J., M. K. a S. M.) "uvedením nepravdivých skutečností" (v žalobě konkretizovaných), které uveřejnili v petici v měsíci květnu 2003, rozeslané do všech domácností v Nové Peci, neoprávněně zasáhli do práva žalobce na ochranu osobnosti podle §11 občanského zákoníku, v důsledku čehož "došlo ze strany veřejnosti" ke ztrátě důvěry v jeho osobu a odvolání z funkce starosty obce Nová Pec. Podle žaloby měl soud vedlejším účastníkům rovněž uložit povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli částku 779 000 Kč a v "místním plátku" Život pod Plechým zveřejnit adekvátní omluvu.
Soud prvního stupně žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že vzal za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků, že "uvedená petice byla sestavena", "byla mezi občany obce Nová Pec rozšířena", "někteří občané, a to v uváděném počtu, petici podepsali" a "žalobce byl z funkce starosty zastupitelstvem obce odvolán", přičemž důvodem odvolání stěžovatele z této funkce "byla petice a důvody v ní uvedené". Uzavřel však, že "není na soudu hodnotit činnost jak městského zastupitelstva, rady či samotného žalobce ve vztahu k výkonu jeho funkce, a tudíž i činit důkazy, které by směřovaly k posouzení, zda výtky v petici uvedené a adresované obecnímu úřadu jsou či nejsou opodstatněné".
Odvolací soud toto rozhodnutí rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil (§219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Konstatoval, že při přezkoumávání napadeného rozsudku vycházel ze "skutkových zjištění soudu prvního stupně, z jím provedených důkazů a sdílí jeho závěr, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele chráněných ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku". Coby zásadní pak soud vyslovil, že "důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv stěžovatele je okolnost, že k zásahu došlo v rámci výkonu zákonem stanoveného práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti". Jestliže vedlejší účastníci jakožto členové petičního výboru "sestavili petici, opatřili podpisy občanů pod ni a doručili ji příslušnému orgánu, jednalo se o výkon práva petičního" ve smyslu čl. 18 Listiny a §1 zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, což podle jeho názoru "vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv" stěžovatele. Odvolací soud současně uvedl, že byly-li "v petici vyjádřeny názory, pokud jde o věci veřejné, jednalo se o hodnotící soudy, u nichž důkaz pravdy nepřichází v úvahu, takže nelze přisvědčit námitce žalobce uplatněné v odvolání, že dokazování v řízení před soudem prvního stupně mělo být zaměřeno na pravdivost údajů uvedených v petici".
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že je jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že důvody přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. splněny nejsou. Dovolací soud sice uznal, že "petiční právo je ... ústavně zaručeno a uplatněno po právu jen za předpokladu, že (neoprávněně) nezasahuje do jiných základních práv", respektive že "je-li petiční právo zneužito, jde o neoprávněný zásah do osobnosti druhého", vyslovil se však zároveň, že v řízení "fakticky nebylo kvalifikovaně prokazováno a ani také následně prokázáno, že by žalovaní z mezí výkonu petičního práva vykročili".
V ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh soudního řízení, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a podrobil je kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel, tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou takto předznačených rovinách dovozoval, že jimi došlo k porušení ústavněprávních zásad spravedlivého procesu, ochrany lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, jakož i ochrany vlastnictví.
Stěžovatel kritizuje obecnými soudy podaný výklad rozhodných institutů (především petičního práva a osobnostních práv) a jejich vzájemného vztahu. Obsahové těžiště stěžovatelovy oponentury spočívá v námitkách, že 1. soud prvního stupně s nevýstižným poukazem na "nepovolanost soudu k hodnocení práce starosty" důkazní návrhy směřující k doložení vybočení z výkonu petičního práva zamítl, 2. odvolací soud toto rozhodnutí, vycházeje ze "skutkových zjištění soudu prvního stupně", potvrdil, poukazuje na okolnosti vylučující protiprávnost (petiční právo), a konečně 3. dovolací soud takto neúplně zjištěný skutkový stav použil k tomu, aby se vyhnul věcnému projednání dovolání.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná. Soud prvního stupně konstatoval, že "vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl, a to v souladu s předmětem sporu žaloby na ochranu osobnosti a učinivších právních závěrů vzhledem k uplatňovanému nároku a v daném případě též v souladu s právy jiných občanů zaručených Listinou základních práv a svobod, jímž je podle čl. 18 i petiční právo". Odvolací soud položil důraz na to, že v petici byly vyjádřeny hodnotící soudy, u nichž důkaz pravdy nepřichází v úvahu, takže soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl žalobcem navržené důkazy. Dovolací soud se pak vyjádřil v tom smyslu, že "rozhodnutí bylo zbudováno především na úvaze, že vykročení z mezí petičního práva nebylo v řízení prokázáno". Obecné soudy shodně uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.
Z vedlejších účastníků se vyjádřili V. B. a S. M. a vyznění jejich podání je příznivé závěrům, jež přijaly obecné soudy.
Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem především kritika nesprávného právního posouzení věci a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikace právní normy dotýká některého ze základních práv a svobod (porušuje je), se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu jsou v dané věci splněny, a to již v rovině práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy vydaly ve stěžovatelově věci rozhodnutí, jež neobstojí ve svém vnitřním logickém řazení, nehledě na kvalifikované nesprávnosti právních názorů, jež byly v jednotlivých instancích uplatněny.
Petiční právo je zaručeno v článku 18 odst. 1 Listiny; ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. Petice představuje zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu, který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 20/98, U 33/10 SbNU 463). Ústavní soud již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367, konstatoval, že svoboda projevu a vyjádření vlastních názorů nemá charakter filozofické kategorie, ale jako pojem ústavněprávní při své aplikaci na konkrétní skutkový základ podléhá obvyklým zásadám a pravidlům právní interpretace. Svobodu projevu lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (čl. 17 odst. 4 Listiny).
V posuzovaném případě jde - právě - o ochranu práv a svobod druhých a s petičním právem v kolizi stojící ústavněprávní hodnotou je zde právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny).
Tímto konfliktem se Ústavní soud opakovaně zabýval; kupř. v nálezu ze dne 2. 2. 1998 sp. zn. IV. ÚS 154/97, N 17/10 SbNU 113, konstatoval, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Je úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda určitý výrok (vycházející ze svobody projevu) dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu cti a dobré pověsti (zde v profesionální sféře osoby působící ve veřejném životě), či je situaci přiměřený (nález sp. zn. IV. ÚS 146/04, N 71/37 SbNU 9).
Ústavní soud se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje - dále - tak, že při zkoumání konkrétního výroku je třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, anebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší [srov. nález sp. zn. I. ÚS 156/99 ze dne 8. 2. 2000 (N 19/17 SbNU 133), zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 146/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 71/37 SbNU 9), usnesení II. ÚS 180/06 dostupné na http://nalus.usoud.cz; obdobně rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens v. Rakousko, stížnost č. 9815/82, odst. 46]. Za skutkové tvrzení je třeba pokládat vyjádření o skutkové podstatě nebo postupu, která se vyznačují objektivním vztahem mezi projevem a realitou a jejichž pravdivost, úplnost a přesnost lze prověřit dokazováním (Doležílek, J.: Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy, roč. 2000, č. 10, str. 433). Přitom presumpcí dovolené kritiky (presumpcí ústavní konformity) je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám [srov. kupř. nález sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215), nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 180/06; rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard v. Dánsko, stížnost č. 49017/99, odst. 76; rozhodnutí britské Sněmovny lordů ze dne 28. 10. 1999 ve věci Reynolds v. Times Newspapers Limited nebo rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 3. 6. 1980 1BvR 797/78 v případu Böll].
V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti (viz zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 146/04; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95), nejde-li o zásah do intimní sféry jednotlivce. V daných souvislostech by mohla mít praktického významu výhrada tkvící v podání pravdivých údajů tak, že (svým manipulativním výběrem a seřazením) zkreslují skutečnost (k tomu srov. kupř. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 1995 ve věci Prager a Oberschlick v. Rakousko, stížnost č. 15974/90, odst. 38, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 2. 1997 ve věci De Haes a Gijsels v. Belgie, stížnost č. 19983/92, odst. 48, rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna v. Itálie, stížnost č. 48898/99, odst. 39).
Stojí též za připomenutí, že Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99 vyslovil, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti může dojít i objektivně (bez ohledu na zavinění), nicméně že ne každé zveřejnění nepravdivého údaje musí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Uvedené je v posuzované věci významné v následujících souvislostech.
Soud prvního stupně a odvolací soud nevyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že skutková tvrzení nepředstavují např. v žalobě oponované výroky o "uzavírání smluv bez finančního krytí a platbách bez schválených smluv", "zvyšování zadluženosti obce půjčkou od p. H. za pozemky", "propouštění všech administrativních pracovnic obecního úřadu", respektive o "odvolání uvolněného místostarosty pro neposlušnost". Jinak řečeno, jestliže soudy proklamovaly, že pro situaci tzv. hodnotících soudů není příležitost (důvod) k důkazu pravdy, jde evidentně o úsudek jen paušální, který nemá reálné zakotvení v skutkové základně sporu.
Je totiž nabíledni, že petice zahrnovala i tvrzení skutková, jež měla být hodnocena v souladu s výše uvedenými ústavněprávními principy, a tomu odpovídajícím rozsahem učiněných skutkových zjištění.
Závěr soudu prvního stupně, že "zejména u kritiky je nutno pouze zkoumat, zda je přiměřená či nikoliv, a není třeba zkoumat pravdivost tvrzení v rámci kriticky pronesených či napsaných tvrzení", je tedy neudržitelný zcela zjevně. Totéž platí - ve vztahu ke konkurujícímu právu na ochranu osobnosti - co do jeho závěru, že "není na soudu hodnotit činnost jak městského zastupitelstva, rady či samotného žalobce ve vztahu k výkonu jeho funkce a tudíž i činit důkazy, které by směřovaly k posouzení, zda výtky v petici uvedené ... jsou či nejsou opodstatněné".
Konstatování odvolacího soudu, že u hodnotících soudů důkaz pravdy nepřichází v úvahu, je sice srozumitelné a v souladu s odkazovanou judikaturou, avšak nelze přehlížet (co odvolací soud v dané věci pomíjí), že v případě hodnotícího soudu je - přesto - nutné zkoumat, 1. zda se zakládá na pravdivé informaci, 2. zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a 3. zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky (srov. kupř. výše zmíněné nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/04, k "přehánění a nadsázce" viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03, případně nález sp. zn. IV. ÚS 23/05). Především je však namístě zdůraznit - ve shodě s tím, co bylo vytknuto soudu prvního stupně - že ne celý obsah stěžovatelem kritizované petice zahrnoval toliko tyto (hodnotící) soudy, pročež s poukazem na ně nebylo možno vystačit.
Za nejzávažnější pochybení odvolacího soudu jest pak mít názor, že "vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv" je dáno již tím, že "zásah" byl vyjádřen obsahem petice jakožto výrazu ústavně zaručeného práva (viz výklad shora), a to i když nutno připustit, že osoby veřejného zájmu (včetně komunálních politiků) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 197/97 ze dne 8. 3. 2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605) a již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 146/04; dále srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens v. Rakousko, stížnost č. 9815/82, odst. 42, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1998 ve věci Incal v. Turecko, stížnost č. 22678/93, odst. 54].
Řečené pak má vztah i k rozhodnutí soudu dovolacího; v souladu s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. se právem soustředil výlučně k hodnocení, zda napadeným rozhodnutím nebyla posuzována právní otázka, jež dosud jím nebyla řešena nebo je odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena odlišně, anebo zda konkrétní právní otázka nebyla posouzena v rozporu s hmotným právem. Avšak právě o rozpor s hmotným právem, jak se podává z výše uvedeného, zde šlo. Již teze odvolacího soudu, že pokud vedlejší účastníci "sestavili petici, opatřili podpisy občanů pod ni a doručili ji příslušnému orgánu, jednalo se o výkon práva petičního" ..., což "vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv", je očividně neslučitelná s konstatováním dovolacího soudu, že "petiční právo je ústavně zaručeno a uplatněno po právu jen za předpokladu, že (neoprávněně) nezasahuje do jiných základních práv", respektive že "je-li petiční právo zneužito, jde o neoprávněný zásah do osobnosti druhého". Dovolací soud tedy - posuzováno již z jeho vnitřních poměrů - měl dovolání vyhovět a rozsudek odvolacího soudu zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení, neboť vycházel z odlišného právního názoru, vzhledem k němuž názor uplatněný odvolacím soudem nemohl obstát (musel být hodnocen jakožto "nesprávné právní posouzení věci").
Vskutku neakceptovatelným je pak závěr, na jehož základě dovolací soud přesto soudu odvolacímu (ve výsledku) přisvědčil, že "nebylo kvalifikovaně prokazováno a ani následně prokázáno, že by žalovaní z mezí výkonu petičního práva vykročili". Již logický exces tohoto úsudku je založen tím, že odlišný právní názor nižších soudů (že je zde okolnost vylučující neoprávněnost zásahu) je vedl k tomu - což výslovně ve svých rozhodnutích vyjádřily - že proto již ničeho "neprokazovaly", a tedy "vykročení" z petičního práva ani objektivně "prokázat" nemohly.
Je tedy zjevné, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo skutečně zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a podmínky zásahu Ústavního soudu, jak byly shora vyloženy, jsou zde splněny.
Otázkou zásahu do čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny (včetně nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku) se budou obecné soudy zabývat v dalším řízení, jehož výsledek zrušovací nález nepredisponuje.
Na tomto základě Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 č. j. 30 Cdo 1623/2005-165, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005 č. j. 1 Co 173/2004-145 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2004 č. j. 11 C 49/2003-119 podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.