ECLI:CZ:US:2007:3.US.876.07.1
sp. zn. III. ÚS 876/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007, č.j. 28 Cdo 535/2005-298, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2004, č.j. 38 Co 205/2003-277, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2003, č.j. 33 C 112/99-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka, vycházejíc ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb."), domáhala, aby byla žalovanému (Závody valivých ložisek - Odbyt Žilina, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Žilině, dále jen "vedlejšímu účastníku") uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání označených nemovitostí. Soud zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že přestavbou odňaté nemovitosti došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje skutková zjištění, jakož i právní závěry, soudu prvního stupně (§219 o.s.ř.).
Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl, když jí předestřené námitky shledal za nezpůsobilé otevřít právní otázky zásadního významu [§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c), §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů o ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby a vytýká jim "svévolnou interpretaci" ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., již má za důsledek nesprávné aplikace hledisek, která soudní praxe pro takový závěr přijala. Podle jejího názoru se soudy dopustily vadné "interpretace technických parametrů" a "striktního posouzení změny krovů, tj. pouze izolovaně vybraného stavebního prvku bez návaznosti na ostatní prvky stavby", čímž se zásadně omezily jen na tu skutkovou základnu, jež představuje zjištění, že "u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku", aniž vzaly v úvahu celý stavební kontext.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže
Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež v dané věci obecné soudy uplatnily.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Především platí, že obecné soudy své právní závěry založily na adekvátním dokazování (včetně znaleckým posudkem), jejichž úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly.
Co do interpretace podmínek, jež podle §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. brání restitučnímu nároku v podobě vydání věci, vycházely obecné soudy z ustálených výkladových zásad, vyjádřených jak v rozhodnutí Nejvyššího tak Ústavního soudu, což stěžovatelce připomenul již dovolací soud. Hledisko relevantní obměny "alespoň jednoho z prvků dlouhodobé životnosti" stavby (krovů) obecné soudy aplikovaly - ve vztahu k zjištěním vycházejícím ze znaleckého posudku - přiléhavě, a oproti názoru stěžovatelky, nikoli výlučně resp. izolovaně. Měly totiž k dispozici i zjištění, že "posuzované stavby jsou v současné době součástí souboru provozně propojených objektů žalované firmy" a že "původní objekty by nyní tvořily 58,9% obestavěného prostoru objektu v současném stavu", resp. že "v současné době je objekt o 72,4% větší než objekt původní". Výtce stěžovatelky, že obecné soudy užily vlastní výkladová pravidla nikoli "individualizovaně" tedy přisvědčit nelze rovněž.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu