ECLI:CZ:US:2007:3.US.961.07.1
sp. zn. III. ÚS 961/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. M., zastoupeného Mgr. Marcelou Staňkovou, advokátkou v Havířově - Městě, Dlouhá tř. 17/470, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2007, čj. 56 Co 100/2007-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. 4. 2007, jež byla k výzvě Ústavního soudu doplněna podáním ze dne 4. 7. 2007, napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2007, čj. 56 Co 100/2007-118, a s tvrzením, že tímto rozhodnutím byl dotčen na svých základních právech dle čl. 1, čl. 10 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod, se domáhal jeho zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 109 C 156/2006, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením tohoto soudu ze dne 24. 8. 2006 bylo ve věci žaloby stěžovatele proti D. V. podle §96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o vrácení daru a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti nákladovému výroku podala žalovaná odvolání, načež odvolací soud usnesením ze dne 29. 9. 2006, čj. 56 Co 456/2006-108, prvostupňové usnesení v napadené části zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ten následně rozhodl usnesením ze dne 2. 1. 2007 tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 12 435,50 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Ostravě je usnesením napadeným touto ústavní stížností potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 952 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy v dané věci rozhodovaly pouze v zájmu žalované a že existovaly a stále existují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které neměly soudy žalované právo na náhradu nákladů řízení přiznat. Tyto důvody stěžovatel spatřuje v tom, že sice má plný invalidní důchod ve výši 9 200 Kč, žije sám a nemá žádnou vyživovací povinnost, avšak jeho zdravotní stav je velmi špatný, přičemž po zaplacení nájemného mu zbývá částka ve výši 4 300 Kč, z níž musí hradit doplatky za léky a náklady za diabetickou stravu celkem ve výši 3 400, a jiný majetek nemá. Dle stěžovatele je zřejmé, že není objektivně a bez svého zavinění a bez ohrožení svého zdraví a lidské důstojnosti schopen pohledávku žalované uhradit.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V posuzované věci se obecné soudy tím, zda aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., či nikoliv, vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom otázkou, za jakých podmínek může Ústavní soud zasáhnout do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a konkrétně pak stran aplikace ustanovení §150 o. s. ř. se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 11. července 2006, sp. zn. IV. ÚS 323/05 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud nepublikován, je však dostupný na www.judikatura.cz). V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí mj. toto: "Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu), který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu, tedy soudcovského zmírňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly."
Ve výše uvedené věci se Ústavní soud vyjadřoval současně k nejednotnému rozhodování obecných soudů a ani z tohoto důvodu neshledal důvody pro svůj zásah. Vzhledem k tomu lze jeho závěry plně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud ostatně ani nevidí důvod, proč by stěžovatel, který - patrně bez adekvátní finanční rezervy - vyvolal zjevně zbytečný soudní spor a poté nechal věc dojít až do fáze exekuce, kde vymáhaná částka měla dosáhnout výše 27 536,60 Kč, neměl nést odpovědnost za své jednání. Upozorňuje-li stěžovatel na svou nepříznivou životní situaci s tvrzením, že nemá žádný majetek, pouze invalidní důchod, nutno poukázat na ustanovení §278 a §279 o. s. ř. ve spojení s §60 exekučního řádu, které poskytuje stěžovateli ochranu před exekucí, jež by byla sociálně neúnosná.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu