ECLI:CZ:US:2007:4.US.1037.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1037/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Bítešské dopravní společnosti, spol. s r. o., se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská 334, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1135/2006, ze dne 22. 2. 2007, a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 15 Co 390/2004, ze dne 13. 12. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti žalobce Finanční úřad ve Velkém Meziříčí (vedlejší účastník) se podanou odpůrčí žalobou domáhal v řízení proti stěžovatelce vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou určení neúčinnosti právních úkonů, a to kupní smlouvy č. 1/2002 ze dne 16. 3. 2002, uzavřené mezi dlužníkem obchodní společností VARDES, s. r. o., se sídlem ve Velkém Meziříčí, Třebíčská č. 1678/60, a stěžovatelkou na prodej pěti vozidel specifikovaných v článku I. této kupní smlouvy v celkové hodnotě ve výši 600.000,- Kč, a dále kupní smlouvy uzavřené mezi stejnými účastníky pod č. 2/2002 ze dne 28. 3. 2002 na prodej čtrnácti vozidel specifikovaných v článku I. této kupní smlouvy v celkové hodnotě 300.000,- Kč. Těmito uzavřenými smlouvami mělo dojít ke zkrácení vymahatelné pohledávky vedlejšího účastníka (věřitele). Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud I. stupně svým rozsudkem, č. j. 8 C 66/2003-37, ze dne 22. 7. 2004, po provedeném dokazování žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť nebylo prokázáno, že úmysl dlužníka zkrátit vedlejšího účastníka musel být stěžovatelce znám. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání, které Krajský soud v Brně jako soud odvolací projednal a rozsudkem, sp. zn. 15 Co 390/2004, ze dne 13. 12. 2005, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Stěžovatelka rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, které však Nejvyšší soud v Brně svým rozsudkem, sp. zn. 30 Cdo 1135/2006, ze dne 22. 2. 2007, zamítl s odůvodněním, že dovolání není opodstatněné, neboť rozsudek odvolacího soudu je z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů správný. Současně dovolací soud odkázal na již ustálenou judikaturu v této právní problematice.
3. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv, především zásad spravedlivého procesu, zaručených v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 1 Listiny, v nesprávném postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci a v nesprávných právních závěrech z něj vyvozených. Stěžovatelka považuje za správný právní názor soudu I. stupně, který v dané věci rozhodl rozsudkem ve prospěch stěžovatelky. Ústavní stížností napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu pokládá stěžovatelka za nesprávná a protiústavní. Oba soudy odůvodnily svá rozhodnutí tím, že stěžovatelka si nutně musela být vědoma toho, že dlužník jí prodává převažující část svého majetku a fakticky se tak zbavuje možnosti podnikat v autodopravě, a že jí v této souvislosti muselo být známo, že dlužník tímto jednáním zkracuje možnost dalších věřitelů k uspokojení jejich pohledávek. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na informace jednatele dlužníka Z. S., poskytnuté stěžovatelce ohledně dluhů jeho společnosti a běžícího exekučního řízení, z čehož soud dovozuje, že stěžovatelce pak muselo být naprosto zřejmé, že ze strany dlužníka se jedná o úmyslné jednání zkrátit věřitele. Oba soudy tak podle stěžovatelky zcela ignorovaly skutečnost, že stěžovatelka si předmětnými smlouvami zajišťovala pouze svoji pohledávku ohledně půjčených peněz. Žádný jiný úmysl ani účel v tomto řízení prokázán nebyl. Tuto půjčku finančních prostředků je třeba vzít jako prvotní moment celého případu a od něj je třeba odvozovat další skutečnosti. Dlužník měl podle názoru stěžovatelky v době převodu majetku v úmyslu nadále podnikat v oblasti nákladní dopravy a i ze strany stěžovatelky se primárně jednalo o to, aby bylo firmě umožněno další pokračování v podnikatelské činnosti. Zástupci stěžovatelky byli ujišťováni oběma jednateli společnosti VARDES, že exekuce je jejich jediný významný závazek. Obecné soudy tak podle názoru stěžovatelky nepřihlédly náležitě ke všem předloženým důkazům, nevyvodily správné právní závěry a nedostály tak požadavku přesvědčivého zdůvodnění svých rozhodnutí. Zasáhly tak do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu a proto stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 8 C 66/2003.
III.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje tvrzení, která uvedla již v řízení před soudem I. stupně, ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka a v podaném dovolání. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že odvolací soud se zmíněnými tvrzeními stěžovatelky řádně zabýval, ale neztotožnil se s nimi. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku, kterým zamítl podané dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, přičemž připomněl svoji ustálenou judikaturu k ustanovení §42a odst. 2 o. z., a vyjádřil se rovněž k námitkám stěžovatele k hodnocením provedených důkazů, jež však nemají podle názoru dovolacího soudu oporu v ustanovení §132 o. s. ř. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.
5. Ústavní soud zvážil všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu spolu s připojeným spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky k hodnocení provedených důkazů. K těmto námitkám Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně uvádí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení provedených důkazů. Ústavnímu soudu ve smyslu uvedeného ústavního principu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, pokud by při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Takové zásadní pochybení však Ústavní soud u napadených rozhodnutí neshledal.
8. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Na základě provedeného hodnocení důkazů obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedly, jakými úvahami se při posuzování věci řídily a jaké právní předpisy aplikovaly, přičemž obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, jež jsou jim bezprostředně známy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
9. K námitce stěžovatelky stran dotčení jejího práva na spravedlivý proces v souvislosti s hodnocením důkazů obecnými soudy Ústavní soud připomíná, jak uvádí opakovaně ve svých rozhodnutích, že rozsah tohoto práva je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces.
10. Ve vztahu k souzené věci je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatelce byla poskytnuta možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku a tedy o zásahu do stěžovatelčina práva na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka taktéž dovolává. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.
11. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 1 Listiny, v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.
12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah a nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu