ECLI:CZ:US:2007:4.US.1133.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1133/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 20. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 1133/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. S. a V. S. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2007 č. j. 28 Cdo 705/2006-184, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 8. 2005 č. j. 23 Co 5/2005-158 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 2004 č. j. 9 C 37/2001-135, jimiž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelů na určení vlastnictví k nemovitostem.
Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2007 č. j. 28 Cdo 705/2006-184, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 8. 2005 č. j. 23 Co 5/2005-158 a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 2004 č. j. 9 C 37/2001-135 se ruší, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů zakotvené v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem podaným telefaxem dne 4. 5. 2007, doplněným včas k poštovní přepravě předaným originálem, se manželé M. S. a V. S. (dále též "stěžovatelé" nebo "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva k pozemkům.
II.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále též "okresní soud") sp. zn. 9 C 37/2001 vyplývají následující skutečnosti.
3. Dopisem ze dne 13. ledna 1964 (č. l. 38 vyžádaného spisu), doručeným následující den, Krajský investorský útvar v Hradci Králové zaslal finančnímu odboru Okresního národního výboru (dále též "ONV") v Pardubicích darovací prohlášení M. K., kterým nabízela československému státu pozemkové parcely v katastrálním území Trnová a žádala o přijetí tohoto daru. Přílohou tohoto dopisu byl zápis sepsaný dne 12. ledna 1964 na Krajském investorském útvaru, pracovišti v Pardubicích, dle něhož M. K., vlastnice pozemkových parcel č. k. 432/1, role (příkop) o výměře 158 m2 a č. k. 433/3, role o výměře 5 908 m2, zapsaných ve vložce č. 79 pozemkové knihy pro katastrální území Trnová, "postupuje a nabízí bezplatně dobrovolně a neodvolatelně čsl. státu"; současně prohlásila, že je neobdělává, takže "nemá zájem na náhradě v pozemcích za ně".
4. Dopisem ze dne 13. března 1964 (č. l. 40 vyžádaného spisu), doručeným dne 17. března 1964, finanční odbor ONV v Pardubicích zaslal M. K. k podpisu nabídku bezplatného odevzdání předmětného majetku do vlastnictví československého státu. Nabídku M. K. podepsala dne 19. března 1964. Finanční odbor ONV v Pardubicích o přijetí nabídky rozhodl dne 24. března 1964.
5. Z částí předmětných pozemků později vzniklo několik stavebních a pozemkových parcel.
6. Kupní smlouvou uzavřenou dne 18. ledna 1964 ve formě notářského zápisu na Státním notářství v Pardubicích s M. K. jako prodávající koupili manželé V. S. a M. S. dům č. p. 37 v Trnové s pozemky zapsanými ve vložkách číslo 67, 79 a 101 pozemkové knihy pro katastrální území Trnová a ve vložce č. 2222 pozemkové knihy pro katastrální území Pardubice za kupní cenu 19 500 Kč, která byla uhrazena v hotovosti před podpisem této smlouvy. Kupující vzali na vědomí, že všechny zemědělské pozemky touto smlouvou kupované byly v bezplatném užívání JZD v Trnové-Doubravici. V bodě IV. kupní smlouvy strany ujednali, že vlastnictví ohledně koupených nemovitostí přechází na kupující dnem, kdy smlouva nabude platnosti, což se stane "schválením tohoto nemovitostního převodu dle zák. č. 65/51 Sb. s výhradou registrace smlouvy dle zák. č. 26/57 Sb.". Kupní smlouva byla podle údajů na kopii jejího originálu (č. l. 5 soudního spisu) schválena odborem "VLHZ ONV" v Pardubicích dne 28. ledna 1964, ohlášena k vyměření poplatků dne 31. ledna 1964 u Státního notářství v Pardubicích a (tzv. poplatkově) registrována Státním notářstvím v Pardubicích dne 31. března 1964.
7. Stěžovatelé se určovací žalobou podanou okresnímu soudu dne 30. 3. 2001 domáhali proti 1. Lamia, s. r. o. se sídlem v Pardubicích, 2. statutárnímu městu Pardubice a 3. České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, výroku, že jsou v rámci společného jmění manželů spoluvlastníky v žalobě specifikovaných pozemků v obci a katastrálním území Pardubice. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva spatřovali v existenci duplicitního zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí též ve prospěch žalovaných. Poukázali na skutečnost, že původní pozemkové parcely zapsané v knihovní vložce č. 79 pozemkové knihy pro katastrální území Trnová nabyli kupní smlouvou uzavřenou s M. K. dne 18. 1. 1964.
8. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 12. 2002 č. j. 9 C 37/2001-90 žalobní návrh zamítl (výrok I.) a určil, že vlastníkem specifikovaných pozemků v katastrálním území Pardubice je statutární město Pardubice (výrok II.). Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
9. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobců usnesením ze dne 11. 12. 2003 č. j. 23 Co 218/2003-110 rozsudek okresního soudu ze dne 5. 12. 2002 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 9. 2004 č. j. 9 C 37/2001-135 žalobní návrh zamítl (výrok I.) a určil, že vlastníkem předmětných pozemků v katastrálním území Pardubice je statutární město Pardubice (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vzal za prokázané, že stát nabyl vlastnické právo dříve, než nabyla platnosti kupní smlouva ze dne 18. 1. 1964, a to vzhledem k tomu, že v jeho případě nebylo třeba tzv. poplatkové registrace. Žalobci se tak nemohli stát vlastníky předmětných pozemků.
11. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 8. 2005 byl k odvolání žalobců ve výroku I. potvrzen zamítavý výrok (též I.) rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 9. 2004 ve vztahu k určení, že žalobci jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky specifikovaných nemovitostí v obci a katastrálním území Pardubice. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením věci nalézacím soudem. Zdůraznil, že platnost právního úkonu o převodu majetku podle §18 odst. 1 věty poslední zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích, byla podmíněna tzv. poplatkovou revizí. Nesouhlasil však s právním názorem odvolatelů, že tato poplatková revize měla účinky ex tunc a že by tak bylo lze za předpokladu poplatkové revize považovat takový právní úkon za platný k datu, kdy byl učiněn, nikoliv k datu, kdy došlo k poplatkové revizi. Takové účinky by podle mínění odvolacího soudu musely plynout z platné právní úpravy. Tomu tak v souzené věci nebylo, neboť takové účinky nelze z ustanovení §18 zákona č. 26/1957 Sb. dovodit.
12. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů posoudil jako přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozsudku, protože posuzovaný právní stav konkurence právních úkonů kupní a darovací smlouvy, obou týkajících se stejných pozemků, nepovažoval ve vztahu ke zjištěným skutečnostem ve své dosavadní judikatuře za řešený. Dovolání žalobců pak zamítl rozsudkem ze dne 20. 2. 2007. V odůvodnění mj. uvedl, že v inkriminované době ve vztahu k uzavření kupní smlouvy platilo ustanovení §111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, podle něhož se vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádělo již samotnou smlouvou, nebylo-li umluveno jinak anebo nevyplývalo-li nic jiného ze zvláštních předpisů. V posuzované věci však právě takový zvláštní právní předpis existoval, a to zákon č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích (jenž byl zrušen dne 1. 4. 1964 v souvislosti s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Podle textu §18 odst. 1 uvedeného zákona vyžadoval ke své platnosti právní úkon o převodu majetku, ze kterého se platil poplatek z darování nebo poplatek z převodu nemovitostí, aby byl u notářství zapsán do poplatkového rejstříku (registrace). Výjimka takto stanovené podmínky platnosti byla učiněna pouze (v rámci odstavce 2 téhož ustanovení) ve vztahu k převodům nemovitostí do socialistického vlastnictví, včetně prodeje či vyvlastnění, což znamená, že sjednání darovací smlouvy se státem jako nabyvatelem, dovršené přijetím nabídky daru příslušným orgánem státu, již mechanismu poplatkové registrace nepodléhalo; darování státu tedy nabývalo právních účinků okamžitě. Citované ustanovení zákona č. 26/1957 Sb. o odkladu platnosti sjednané smlouvy až do tzv. poplatkové registrace nebylo zpochybněno ani dobově, ani pozdějším výkladem zákonného textu. Závěr o poplatkové registraci jako podmínce platnosti před tím sjednaného právního úkonu převzal, byť jen jako dílčí část svého odůvodnění, i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2134/98.
To ovšem podle Nejvyššího soudu znamenalo, že - přes sjednání kupní smlouvy M. K. se žalobci dne 18. 1. 1964 (resp. schválení smlouvy okresním národním výborem dne 28. 1. 1964) - mohla kupní smlouva nabýt platnosti až dnem 31. 3. 1964, kdy byla poplatková registrace provedena a smlouva registrována. V mezidobí však došlo k tomu, že obě řádné nabídky darování učiněné M. K. vůči státu, vůči kterým nižší instance nezjistily žádné vady projevu vůle, byly - naposledy nabídka z 19. 3. 1964 - stvrzeny přijetím nabídky státem dne 24. 3. 1964. K darování předmětných pozemků státu tak došlo právně účinně dříve, než se tak mohlo stát u kupní smlouvy; tuto kupní smlouvu tedy již nebylo možné považovat za platnou ve smyslu ustanovení §36 odst. 1, §41 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. (o neplatnosti právních úkonů, včetně písemných, pro rozpor se zákonem).
Z výše uvedeného Nejvyšší soud vyvodil obecný závěr, že byla-li v rozhodném období za účinnosti poplatkového zákona č. 26/1957 Sb. uzavřena v mezidobí, tj. mezi sjednáním kupní smlouvy o převodu nemovitostí do vlastnictví fyzických osob a její poplatkovou registrací, darovací smlouva ve prospěch státu, pak takové darování, vzhledem ke svým okamžitým právním účinkům, vyloučilo eventualitu platnosti kupní smlouvy - byť sjednané časově dříve. Tento právní závěr odpovídá tomu, co dovodil již odvolací soud, a znamená neopodstatněnost dovolání žalobců ohledně toho dovolacího důvodu, který spočívá v namítaném nesprávném právním posouzení věci odvolací instancí.
III.
13. Stěžovatelé tvrdili, že ústavní stížností napadenými rozsudky bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 4 odst. 4 Listiny. Poukázali též na článek 11 odst. 5 Listiny.
14. V podstatné části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulovali dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy s tím, že proti skutkovým zjištěním nemají námitky.
15. V rámci polemiky s právními názory obecných soudů stěžovatelé vyjádřili názor, že s ohledem na veřejnoprávní povahu zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích, nelze posuzovat platnost či neplatnost právního úkonu jen z pohledu ustanovení §18 odst. 1 citovaného zákona. Měli za to, že již pouhý zápis do poplatkového rejstříku činil právní úkon platným s účiny ex tunc, a nikoliv od okamžiku, kdy smlouva byla registrována. Zápis do poplatkového rejstříku byl v jejich případě proveden již dne 31. 1. 1964, což zcela diskvalifikovalo následné právní úkony. Notářský poplatek z převodu nemovitostí, který jim byl státním notářstvím vyměřen již dne 11. 2. 1964, byl zaplacen dříve, než došlo k darování předmětných nemovitostí M. K. státu; k datu 31. 3. 1964 byl vyměřen pouze doplatek za notářské úkony. Registrace smlouvy státním notářstvím jako podmínka její platnosti a účinnosti byla zavedena až zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. 4. 1964, tudíž den následující po označení kupní smlouvy registračním razítkem či doložkou. Závěrem uvedli, že obecné soudy aplikací právních předpisů o poplatkové registraci založily nerovnost prohlubující již tak jejich nerovné postavení v době, kdy k převodům předmětných nemovitostí docházelo.
IV.
16. Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že neporušil po procesní stránce zásadu rovnosti účastníků řízení, resp. ochrany jejich práv; hmotněprávní posouzení věci považuje za ústavně konformní. Postupem soudů nižších instancí, stejně jako soudu dovolacího, nebylo porušeno právo účastníků na soudní ochranu; byl respektován princip rovnosti občanů při rozhodování a rozhodnutí jsou v souladu se zákony České republiky a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, stejně jako s nálezy Ústavního soudu. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl, a vyslovil souhlas s případným upuštěním od ústního jednání.
17. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích se jako účastník řízení k ústavní stížnosti nevyjádřil.
18. Okresní soud v Pardubicích jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že v dané věci nedošlo k porušení základních práv, zejména práva vlastnit majetek. Rovněž tak nebyla stěžovatelům odejmuta možnost ochrany vlastnictví. Poukázal na čl. 11 odst. 1 Listiny a uvedl, že v posuzovaném případě bylo zapsáno vlastnické právo ke stejným pozemkům více vlastníkům, proto na základě podané žaloby žalobců (stěžovatelů) bylo po provedeném řízení a zhodnocení všech důkazů okresním soudem rozhodnuto o určení vlastnického práva. Řešenou otázkou registrace kupní smlouvy a možností vydržení vlastnického práva stěžovatelů k nemovitostem se zabývaly soudy všech instancí. Závěrem okresní soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
19. Lamia, spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, se k ústavní stížnosti nevyjádřila a postavení vedlejšího účastníka se vzdala s tím, že setrvává na svých původních vyjádřeních.
20. Statutární město Pardubice se k ústavní stížnosti nevyjádřilo a postavení vedlejšího účastníka se vzdalo.
21. Česká republika, jejímž jménem jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními a právním posouzením sporu obecnými soudy, včetně právních závěrů týkajících se konkurence kupní smlouvy a darovací smlouvy. Dále uvedla, že na pozemcích p. č. 4683/1 a p. č. 4683/3 v katastrálním území Pardubice je stavba jiného vlastníka, tj. Jednoty, spotřebního družstva Pardubice, které v prosinci 2006 podalo žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem p. č. st. 4683/1 a 4683/2, 4683/3 a 4683/4 (dříve p. č. st. 4683). Ve věci bylo žalovaným podáno odvolání a spor dosud není pravomocně rozhodnut. Předmětný pozemek p. č. 4683/1 je tak dotčen dvěma soudními spory, v nichž dva různé subjekty uplatňují své vlastnické právo k téže nemovitosti. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako bezdůvodnou zamítl.
V.
22. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 9 C 37/2001 a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba vyhovět z následujících důvodů.
23. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že aplikací tzv. obyčejného práva obecnými soudy, v jejich případě zejména ustanovení §18 zákona č. 26/1957, o notářských poplatcích, byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, který, obdobně jako článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručuje každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat.
24. Předpokladem posouzení opodstatněnosti tohoto tvrzení Ústavním soudem je především zjištění, že stěžovatelé majetek, chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy, skutečně vlastnili či z relevantního důvodu užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41, 45)].
K existenci majetku
25. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též "Evropský soud") "majetkem" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice, 2002, stížnosti č. 39794/98 a 38645/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002, str. 165 a násl). Naproti tomu za "majetek" ve smyslu citovaných článků nelze považovat naději, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které dávno již zaniklo, ani podmíněnou pohledávku, jež zanikla z důvodu nesplnění podmínky. "Legitimní naděje", resp. "legitimní očekávání" není součástí ani příslušenstvím majetkových práv; týká se způsobu, jakým bude s právem kvalifikovaným jako "majetková hodnota" zacházeno ve vnitrostátním právu, a zejména předpokladů, za nichž bude ustálená judikatura vnitrostátních soudů nadále aplikována ve vztahu k tvrzenému zásahu do majetku. Legitimní očekávání není tam, kde nemohlo být řečeno, že stěžovatelka měla vymahatelnou pohledávku, která byla rozumně podložená.
26. V nepublikovaném usnesení ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 112/06 Ústavní soud vyjádřil názor, že za legitimní naději nelze považovat očekávání účastníků, že v řízení o určení vlastnického práva za účelem odstranění duplicitního zápisu vlastníků v katastru nemovitostí bude žalobnímu návrhu vyhověno, resp. nevyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud je přesvědčen, že konkrétní okolnosti vyžadují odlišné posouzení, a to z důvodů dále vysvětlených.
27. Pojem "majetek" použitý v článcích 11 odst. 1 Listiny, resp. Dodatkovém protokolu k Úmluvě má autonomní obsah. Je proto důležité posoudit, zda okolnosti případu ve svém souhrnu činily stěžovatele nositelem hmotného zájmu chráněného těmito články, a to s ohledem na relevantní právní a skutkové okolnosti.
28. Jak bylo již výše poznamenáno, stěžovatelé ohledně sporných nemovitostí uzavřeli kupní smlouvu ve formě notářského zápisu na Státním notářství v Pardubicích, tedy za asistence (v té době) státního úřadu jako orgánu veřejné moci, jehož úkolem podle ustanovení §1 tehdy platného zákona č. 116/1951 Sb., o státním notářství, ve znění pozdějších předpisů, bylo "napomáhat všem občanům při ochraně jejich zákonných zájmů". Státní notář v čl. II. kupní smlouvy stvrdil, že "kupní cena byla kupujícími hotově zaplacena před podpisem této smlouvy M. K.". Kupní smlouva byla navíc schválena okresním národním výborem (jako nepříčící se obecnému zájmu ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy), tedy rovněž orgánem veřejné moci, a poplatkově registrována státním notářstvím. Notářský poplatek z převodu nemovitostí stát nepochybně inkasoval (což ostatně bylo účelem poplatkové registrace).
29. Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatelé mohli oprávněně tvrdit, že byli vlastníky majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a že jejich přesvědčení, že jsou skutečnými vlastníky zaplacených nemovitostí, bylo legitimní.
K výkladu zákona a přehodnocování právních názorů obecných soudů Ústavním soudem; k aplikaci právních principů při interpretaci práva
30. Ústavní soud je toho názoru, že ve věci stěžovatelů aplikovaná a výše citovaná zákonná ustanovení dávala obecným soudům prostor pro jejich ústavně konformní výklad, který ovšem ve věci rozhodující obecné soudy nevyužily.
31. Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že nesprávná, resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva sama o sobě nemůže založit porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by současně zasáhla některé ze základních hmotných subjektivních práv; srov. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149, 161).
32. Obdobně i Evropský soud stabilně zastává názor, že podle čl. 19 Úmluvy mu nepřísluší zabývat se omyly v posouzení skutků a právními omyly, jichž se údajně dopustily národní soudy, ledaže - a jen do té míry - tyto omyly mohly vést k porušení práv a svobod chráněných Úmluvou (srov. rozsudek velkého senátu ve věci García Ruiz proti Španělsku, 1999, stížnost č. 30544/96, §28; česky uveřejněno v časopise Soudní judikatura - přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 5/1999, str. 110).
33. V nálezu sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235, 238) Ústavní soud mj. uvedl, že hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod zahrnuje mj. i posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
34. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/03 ze dne 5. 4. 2005 (N 73/37 SbNU 33, 45; 249/2005 Sb.) k otázce ústavně konformního výkladu zákona uvedl: "Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásada ústavně konformního výkladu zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, resp. jiného právního předpisu má přednost před jeho zrušením a že je povinností všech orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv a svobod. Konstatoval, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna z nich je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami, jimž je Česká republika vázána, a druhá nikoliv, není dán důvod ke zrušení takového ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 6, nález č. 98, či nález Pl. ÚS 48/95, č. 121/1996 Sb.). V demokratickém právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, totiž nelze připustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je tedy třeba v každém případě použít pouze takový výklad, který respektuje ústavní principy (je-li takový výklad možný) a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla ústavnost porušena (princip minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci).".
35. Ústavní soud sdílí názor, že platné zákony jsou soubory pravidel psaných pro přítomnost a nejsou pouze historickým reliktem doby, v níž byly vytvořeny. Řada zákonů z doby před rokem 1990 proto musí být interpretována ve světle principů, na nichž je založen náš právní řád a vlastně celý stát, principů, které platné právo neznalo v době vytváření těchto předpisů (srov. Zdeněk Kühn: Aplikace práva ve složitých případech - k úloze právních principů v judikatuře, Karolinum, Praha 2002, str. 110 a poznámka pod čarou 176).
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87, 96; 63/1997 Sb.) Ústavní soud uvedl: "Soud ... není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.".
36. K aplikaci právních principů při interpretaci práva se plénum Ústavního soudu vyjádřilo v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399, 407 a násl.; 30/1998 Sb.) takto:
"Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant) ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument institucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanismus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy, nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti.
Tuto tezi potvrzují nejen teoretické analýzy, ale především dějiny 20. století spjaté s existencí totalitních států. Mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo vítaným nástrojem totalitní manipulace. Učinilo zejména z justice poslušný a nemyslící nástroj prosazování totalitní moci.
Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu.
Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.
Akceptace i dalších pramenů práva, kromě práva psaného (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy, evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.
Demokratický systém čelí možné libovůli při formulování "nepsaného práva" dvojím způsobem. Nesdílí v našem prostředí tak hluboce zakořeněnou skepsi k možnosti činit odpovědná individuální rozhodnutí a předkládat je na základě přesvědčivé argumentace veřejnosti k posouzení. První garance vůči libovůli je tudíž kulturní a mravní kontext odpovědnosti. Tím druhým je soustava demokratických institucí utvářející dělbu moci. Jinými slovy, tou první je garance autonomní, druhou garance heteronomní normotvorby.
Ke znakům vymezujícím společenství lidí patří vymezitelný okruh společně sdílených hodnot, jakož i představ o racionalitě (účelnosti) chování. Společenství, jež nedisponuje tímto znakem, lze udržovat pouze silou (mocí).
Typickým příkladem vymezitelnosti i nepsaných právních pravidel lidského chování je právo obyčejové. Pro vznik právního obyčeje je nutné obecné přesvědčení o potřebě dodržovat obecné pravidlo chování (opinio necessitatis) a dále jeho zachovávání po dlouhou dobu (usus longaevus, resp. longa consuetudo). Obě tato hlediska jsou definičními hledisky i pro vymezení obecného právního pravidla (hlediskem odlišujícím obecný princip a právní obyčej je zejména míra jejich obecnosti).
V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo charakter samostatného pramene práva pouze preater legem (čili pokud psané právo nestanoví jinak).
I v českém právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. Příkladem je právní princip, dle něhož neznalost práva neomlouvá, nebo princip nepřípustnosti retroaktivity, a to nejenom pro odvětví práva trestního. Jiným příkladem jsou výkladová pravidla a contrario, a minore ad maius, a maiore ad minus, reductio ad absurdum apod. Dalším, a to moderním ústavním nepsaným pravidlem, je řešení kolize základních práv a svobod principem proporcionality.".
37. Zákony, které v projednávané civilní věci rozhodující obecné soudy včetně Nejvyššího soudu aplikovaly, nepochybně nesplňovaly ústavní kritéria současné doby, vyjádřená např. v článku 11 odst. 1 druhé větě Listiny slovy "vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu". Právě z toho důvodu byla rozhodující jejich ústavně konformní interpretace, jak bylo již výše poznamenáno. V této souvislosti možno poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1, 5; 14/1994 Sb.), dle něhož "Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se "starým právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem". Toto pojetí ústavního státu odmítá formálněracionální legitimitu režimu a formální právní stát. Ať jsou zákony státu jakékoliv, ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický.".
38. Relevantní znění ustanovení §18 zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích, ve znění platném ke dni sepisu kupní smlouvy, bylo následující:
"§18
Registrace převodů majetku
(1) Právní úkon o převodu majetku, ze kterého se platí poplatek z darování nebo poplatek z převodu nemovitostí, vyžaduje k platnosti, aby byl u notářství zapsán do poplatkového rejstříku (registrace). Je-li třeba k převodu majetku přivolení nebo schválení jiného orgánu, ohlašuje se právní úkon k registraci až po tomto přivolení nebo schválení. Právní úkon je platný jen v tom rozsahu a s tím obsahem, jak byl registrován.
(2) Ustanovení odstavce 1 se netýká nemovitého majetku, který se převádí do socialistického vlastnictví nebo přechází prodejem nebo udělením příklepu v exekučním řízení anebo vyvlastněním. Takový převod (přechod) nemovitosti jsou účastníci povinni do 15 dnů ohlásit u notářství.
(3) Účastníci právního úkonu jsou povinni předložit originál a opis listiny o převodu majetku, pokud byla vyhotovena, a jiné pomůcky potřebné pro posouzení poplatnosti a udat základ poplatku.
(4) Jestliže účastníci provedli převod majetku, který nebyl registrován, bude jim vyměřen zvláštní poplatek, jako by šlo o převod registrovaný. Dojde-li k registraci, bude poplatek vyměřen znovu.".
39. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že notářský poplatek z převodu nemovitostí byl státním notářstvím vyměřen již dne 11. 2. 1964 a byl zaplacen dříve, než došlo k darování předmětných nemovitostí M. K. státu; k datu 31. 3. 1964 jim byl vyměřen pouze doplatek za notářské úkony.
40. Za uvedených skutkových okolností je Ústavní soud přesvědčen, že paralelnímu postupu státu, který - ač sám dobře obeznámen se skutečností, že mezi stěžovateli a prodávající byla uzavřena řádná smlouva - jaksi "za zády stěžovatelů" vyčkával od 31. ledna 1964 (kdy mu jím sepsaná smlouva mu byla "ohlášena" k poplatkové registraci) do 31. března 1964 (kdy potvrdil, že smlouva byla poplatkově registrována) a mezi tím sám sjednal dne 24. března 1964 s prodávající darovací smlouvu, nelze poskytnout ústavní ochranu. Navíc skutečnost, že by prodávající dobrovolně namísto přijetí kupní ceny zvolila darování svých nemovitostí státu, považuje Ústavní soud v dané situaci za velmi nepravděpodobnou.
41. Obecné soudy se v daném případě dle názoru Ústavního soudu dostatečně nevypořádaly ani s relevancí projevu vůle dárkyně předmětných nemovitostí, vyjádřené dne 19. 3. 1964 podpisem nabídky bezplatného odevzdání předmětného majetku do vlastnictví československého státu, k čemuž došlo za situace, kdy ohledně stejných nemovitostí již dříve (18. 1. 1964) uzavřela kupní smlouvu a kdy již za tytéž nemovitosti inkasovala od kupujících kupní cenu. Za situace, kdy převzala kupní cenu (což bylo notářsky stvrzeno v samotné kupní smlouvě), měly soudy pečlivě uvážit, zda mohla projev vůle spočívající v nabídce předmětné nemovitosti darovat státu myslet vážně.
42. Nejvyšším soudem podaný výklad nemůže nadto pomíjet ústavněprávní stránku věci; nesmí být oproštěn od respektu nejen k ústavně chráněným hodnotám, ale i k judikatuře Ústavního soudu upínající se k otázkám interpretace a aplikace práva, a nesmí představovat takový výklad relevantních zákonných ustanovení, jímž by - jako v projednávané věci - byly principy spravedlnosti popřeny.
43. Z výše uvedených důvodů je Ústavní soud toho názoru, že ve věci stěžovatelů rozhodující obecné soudy protiústavním výkladem v civilním sporu aplikovaných zákonů porušily základní právo stěžovatelů na ochranu vlastnictví, resp. na pokojné užívání majetku, zakotvené v článku 11 odst. 1 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
44. Ústavní soud je přesvědčen, že jakýkoliv jiný závěr by za okolností projednávaného případu nepřímo legitimizoval druh morálně nepřijatelného jednání, které hodlali autoři citovaných článků Listiny a Úmluvy zakázat, čímž by, jak v jiné souvislosti konstatoval Nejvyšší soud USA ve svém rozsudku ze dne 2. 2. 1952 ve věci Rochin v. California [342 U. S. 165 (1952), na který odkázal velký senát Evropského soudu ve věci Jalloh proti Německu, 2006, stížnost č. 54810/00, §49, 50, 105; v českém znění uveřejněno v časopise Soudní judikatura - přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2006, str. 237] - "poskytl brutalitě plášť práva".
45. Zákon o správních poplatcích, který v projednávané civilní věci rozhodující obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, aplikovaly, nepochybně nesplňoval ústavní kritéria současné doby, vyjádřená např. v článku 11 odst. 1 druhé větě Listiny slovy "vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu". Právě z toho důvodu byla v daném případě rozhodující jeho ústavně konformní interpretace.
46. Z pohledu základních práv se v daném individuálním případě jednalo o jistý projev konfliktu mezi systémem nedemokratickým (za jehož existence ve věci aplikovaný zákon o státních poplatcích vznikl) a systémem demokratickým, za jehož existence bylo ve věci rozhodováno. Nejvyšší soud, byť se touto otázkou implicitně nezabýval, zřejmě dospěl k závěru, že ve věci aplikované pozitivní právo má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a diskriminační (což v daném případě nepochybně bylo, neboť zákon o notářských poplatcích ve stejné situaci evidentně upřednostňoval stát před jeho občany). Ústavní soud opakuje, že tento rozpor bylo možné a nutné v daném případě řešit ústavně souladným výkladem aplikovaného zákona, zejména pokud jde o jím stanovené podmínky perfektnosti právního úkonu, tj. kupní smlouvy (tudíž nikoliv contra legem). Nicméně pokud by Nejvyšší soud i nadále setrval na svém stanovisku "lex dura sed lex", připomíná Ústavní soud, že dosáhne-li rozpor mezi pozitivním právem a spravedlností neudržitelné míry, zákon musí jako "nenáležité právo" spravedlnosti ustoupit; tuto slavnou Radbruchovu formuli Ústavní soud sdílí.
47. K tvrzení stěžovatelů o porušení článku 4 odst. 4 Listiny, postrádajícímu jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, Ústavní soud uvádí, že tento článek žádné subjektivní veřejné základní právo nezakládá, a nelze se ho tudíž dovolávat přímo.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.