infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.11.2007, sp. zn. IV. ÚS 2323/07 [ usnesení / VÝBORNÝ / výz-3 ], paralelní citace: U 11/47 SbNU 1047 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:4.US.2323.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K přípustnosti ústavní stížnosti; možnost přezkumu rozhodnutí o návrhu na prominutí daně ve správním soudnictví

Právní věta Ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, upravující prominutí daně či jejího příslušenství je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení; neurčitý právní pojem, zde představovaný "důvody nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů" (jako předpoklad prominutí daně) a "důvodem odstranění tvrdosti" (jako další možný předpoklad prominutí příslušenství daně) nelze obsahově dostatečně přesně vymezit, a jeho aplikace závisí na posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce takto vytvořil prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu, či nikoli, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek; je pak na uvážení správního orgánu - ve stanovených mezích - takový následek určit, jmenovitě rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhovět a daň či její příslušenství prominout, či nikoli. Dodržení těchto mezí - správního uvážení či jeho zneužití - ve správním soudnictví je přezkoumatelné (§78 odst. 1 soudního řádu správního); je zde tedy oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu vymezeném normami hmotného i procesního práva, s vyloučením případné svévole ze strany rozhodujících správních orgánů. Pokud Nejvyšší správní soud, jehož judikatura se rozhodujícím způsobem podílí na sjednocování rozhodovací praxe správního soudnictví, připustil ve věcech založených na správním uvážení možnost soudního přezkumu, kterémužto závěru Ústavní soud nemá z konstitucionalistických hledisek důvod oponovat, je třeba považovat za procesní prostředky k ochraně práv i ty, které zakotvuje soudní řád správní.

ECLI:CZ:US:2007:4.US.2323.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2323/07 Usnesení Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 2323/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. A. a J. A. proti rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 9. 7. 2007 č. j. 39/45 257/2007-392 a č. j. 39/45 208/2007-392, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatelů o prominutí daně a jejího příslušenství (penále), proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2003 č. j. 3924/110/2002 a č. j. 3918/110/2002 o zamítnutí odvolání stěžovatelů a proti rozhodnutím Finančního úřadu v Rumburku ze dne 11. 12. 2001 č. j. 72834/01/179971/0914, č. j. 72841/01/179971/0914, č. j. 72854/01/179971/0914, č. j. 72800/01/179971/0914, č. j. 72809/01/179971/0914 a č. j. 72813/01/179971/0914, jimiž byla stěžovatelům dodatečnými platebními výměry vyměřena daň z příjmů fyzických osob a silniční daň, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Finančního úřadu v Rumburku a návrhem na zrušení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a §1 odst. 2 a §31 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé s tvrzením o porušení práv ústavně jim zaručených v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny napadli shora označená rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatelé uvedli, že byli společníky a statutárními orgány obchodní společnosti Montáže a projekce kotelen-obchod, v. o. s., ve které ukončili veškerou činnost, neboť do společnosti vstoupili noví společníci; ke dni 24. 3. 1999 byli jako společníci a jednatelé vymazáni z obchodního rejstříku. V roce 2000 zahájil Finanční úřad v Rumburku daňovou kontrolu na daň z příjmů fyzických osob a silniční daň za období let 1996-1999, na základě které za použití pomůcek shora označenými dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelce daň v celkové výši 4 486 180 Kč a stěžovateli daň v celkové výši 4 308 088 Kč. Odvolání obou stěžovatelů Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo, žádost o prominutí daně a jejího příslušenství (penále) podle ustanovení §55a zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo financí zamítlo. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že se snažili vyhovět výzvě správce daně a prokázat všechny skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, avšak doklady o příjmech a výdajích obchodní společnosti nedisponovali, neboť nebyli povinni je uschovávat a v souladu se zákonem je předali obchodní společnosti a novým společníkům. Noví společníci obchodní společnosti však byli nekontaktní, stěžovatelé od nich správcem daně požadované účetní doklady nezískali, a proto správci daně nabídli důkazy, které měli k dispozici - analytickou evidenci vedenou v elektronické podobě, výkaz zisků a ztrát, přílohu k účetním výkazům a další. Těmito důkazy se správce daně odmítl zabývat a celou kontrolu uzavřel s tím, že daň stanovil na základě pomůcek. Stěžovatelé jsou však přesvědčeni, že žádnou zákonem stanovenou povinnost neporušili a že je správce daně vyzval k předložení účetních dokladů nad rámec jejich důkazní povinnosti. Dále podrobně popsali, jakým způsobem při aplikaci zákona o správě daní a poplatků správce daně pochybil. Za nejdůležitější okolnost, která byla příčinou a důvodem doměření daně dle pomůcek, stěžovatelé označili nesrovnalosti při uplatňování daňových zákonů. Podle ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, stěžovatelé nebyli povinni uchovávat účetní záznamy obchodní společnosti a po jejich předání novým společníkům je objektivně nemohli předložit správci daně, který si je mohl od obchodní společnosti vyžádat, což však neučinil. Stěžovatelé proto s ústavní stížností spojili návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a ustanovení §1 odst. 2 a §31 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Současně požádali, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost dodatečných platebních výměrů, neboť stěžovatelé jsou v současné době poživateli starobního důchodu a výkon napadených rozhodnutí by pro ně znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti vznikla jiným subjektům. K dotazu Ústavního soudu stěžovatelé podáním ze dne 19. 10. 2007 sdělili, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, kterými byla zamítnuta jejich odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Rumburku, nenapadli žalobou, neboť o této možnosti nevěděli. V daňovém řízení nebyli zastoupeni ani advokátem ani daňovým poradcem a poučení, kterého se jim v citovaných rozhodnutích dostalo, žádnou informaci o možnosti soudního přezkumu neobsahovalo. V době, kdy se obrátili na právního zástupce se žádostí o právní pomoc, již lhůta pro podání žaloby uplynula. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé nesouhlasili s dodatečným doměření daně podle pomůcek ani s její výší. Zamítnutí jejich žádosti o prominutí daně Ministerstvo financí odůvodnilo tím, že doměřená daň nebyla důsledkem nesrovnalostí při uplatňování daňových zákonů a že ve stanoveném penále nebyla shledána tvrdost zákona. Ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci soustavy obecných soudů - lze-li se přezkumem postupů a rozhodnutí správních úřadů v soudním řízení domáhat - již možná není. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou totiž vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Při rozhodování o ústavních stížnostech tak Ústavní soud konstantně a zcela v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními vychází ze zásady tzv. subsidiarity ústavní stížnosti, podle které je ústavní stížnost chápána jako krajní prostředek ochrany práva nastupující v okamžiku, kdy již došlo k využití všech dostupných standardních nástrojů, které má účastník řízení k ochraně svých práv ze zákona k dispozici. Podstatou ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím správce daně a finančního ředitelství tvořil nesouhlas stěžovatelů se způsobem stanovení daňové povinnosti, tj. podle pomůcek, a nesouhlas s výší stanovené daně. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem však nebyla posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatelů ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť napadená správní rozhodnutí bylo možno podrobit kontrole soudem rozhodujícím ve správním soudnictví. Podle ustanovení §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též jen "s. ř. s.") může každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu státní správy, domáhat se žalobou zrušení takového rozhodnutí; podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. je proti rozsudku správního soudu přípustná kasační stížnost, o které rozhoduje Nejvyšší správní soud. Stěžovatelé se však, jak sami uvedli, soudního přezkumu napadených rozhodnutí daňových orgánů nedomáhali a žalobu nepodali, pročež ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím je třeba považovat za nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K jejich poznámce, že o tom nebyli správním orgánem druhého stupně poučeni, Ústavní soud uvádí, že nebylo a není povinností správního orgánu poučovat účastníka řízení o dalších možnostech přezkoumání správního rozhodnutí. Stejný závěr Ústavní soud učinil i stran stížnosti směřující proti rozhodnutím Ministerstva financí, kterými ve smyslu ustanovení §55a zákona o správě daní a poplatků nebylo vyhověno žádosti stěžovatelů o prominutí daně a daňového penále. Stěžovatelé vycházeli z toho, že rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nelze napadnout správní žalobou ve správním soudnictví a k podpoře svého tvrzení poukázali na rozsudek Městského soudu v Praze (ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 10 Ca 96/2003, SJS 95/2004), ve kterém se uvádí, že rozhodnutí vydané podle §55a zákona o správě daní a poplatků je z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno. Ústavní soud však přihlédl k posunu v nazírání správních soudů na přezkum rozhodnutí správních orgánů závisejících na správním uvážení, na kterém zcela závisí i vyhovění či zamítnutí žádosti o prominutí daně či jejího příslušenství, a v tomto smyslu respektoval judikaturu Nejvyššího správní soudu, jíž byla dřívější praxe překonána. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2005 č. j. 6 A 69/2000-55 a poté v rozsudku ze dne 31. 7. 2007 č. j. 8 Afs 127/2005-65 (obě rozhodnutí jsou dostupná v elektronické podobě na www.nssoud.cz), vyložil, že rozhodnutí ve věci prominutí daně podle §55a zákona o správě daní a poplatků je rozhodnutím, u něhož sice není ani při splnění zákonných podmínek právní nárok na kladné vyřízení žádosti, avšak které podléhá soudnímu přezkoumání z hlediska dodržení předepsaného procesního postupu i mezí správního uvážení. Uvedl, že tento názor vychází především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005 č. j. 6 A 25/2002-42, publikovaného pod č. 606/2006 Sb. NSS, podle něhož i rozhodnutí správního orgánu v případech, kde účastník řízení nemá právní nárok na vyhovění žádosti, může zasahovat do právní sféry tohoto žadatele, a pokud tak činí, je rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s., a podléhá tudíž soudnímu přezkumu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že samotná skutečnost, že zákon poskytuje správnímu orgánu prostor ke správnímu uvážení, ještě nevylučuje možnost soudního přezkoumání takového rozhodnutí, naopak podle §78 odst. 1 s. ř. s. správní soud v takovém případě zkoumá, zda správní orgán při rozhodování na základě správního uvážení nepřekročil pro toto uvážení zákonem stanovené meze, či správní uvážení nezneužil. Ustanovení §55a zákona o správě daní a poplatků upravující prominutí daně či jejího příslušenství je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení; neurčitý právní pojem, zde představovaný "důvody nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů" (jako předpoklad prominutí daně) a "důvodem odstranění tvrdosti" (jako další možný předpoklad prominutí příslušenství daně) nelze obsahově dostatečně přesně vymezit, a jeho aplikace závisí na posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce takto vytvořil prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu, či nikoli, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek; je pak na uvážení správního orgánu - ve stanovených mezích - takový následek určit, jmenovitě rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhovět a daň či její příslušenství prominout, či nikoli. Dodržení těchto mezí - správního uvážení či jeho zneužití - ve správním soudnictví je přezkoumatelné (§78 odst. 1 s. ř. s.); je zde tedy oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu vymezeném normami hmotného i procesního práva, s vyloučením případné svévole ze strany rozhodujících správních orgánů. Právo na řádný proces, zejména ve smyslu práva na rovné postavení všech účastníků řízení a jejich nediskriminace, práva na projednání věci bez zbytečných průtahů apod. je tím veřejným subjektivním procesním právem, jež mohlo být porušeno či dotčeno a jehož ochrany se lze u soudu dovolat, i když zde subjektivní právo na poskytnutí posuzované úlevy není (usnesení sp. zn. III. ÚS 103/06 ze dne 23. 1. 2007, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší správní soud, jehož judikatura se rozhodujícím způsobem podílí na sjednocování rozhodovací praxe správního soudnictví, připustil ve věcech založených na správním uvážení možnost soudního přezkumu, kterémužto závěru Ústavní soud nemá z konstitucionalistických hledisek důvod oponovat, je třeba považovat za procesní prostředky k ochraně práv podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu i ty, které zakotvuje soudní řád správní. Stěžovatelé se tak mohli domáhat ochrany svých práv cestou správní žaloby ve smyslu shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k argumentaci stěžovatelů odvolávajících se na starší judikaturu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 10 Ca 96/2003, SJS 95/2004) soudněsprávní přezkum rozhodnutí Ministerstva financí podle §55a zákona o správě daní a poplatků vylučující vzal (v této souvislosti) Ústavní soud v úvahu, že uvedená - dřívější názory překonávající - judikatura Nejvyššího správního soudu byla pro stěžovatele (avšak především pro jejich právního zástupce) dostupná nejen v elektronické podobě na označených webových stránkách, ale i v listinné podobě, neboť rozsudek Nejvyššího správního soudu 6 A 69/2000 je citován i v komentářové literatuře v době vydání napadených rozhodnutí Ministerstva financí již publikované (srov. Kobík J., Správa daní a poplatků s komentářem, 5. vydání, ANAG 2007, str. 550). Z uvedených důvodů nutno uzavřít, že pokud stěžovatelé nenapadli rozhodnutí Ministerstva financí správní žalobou, nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje, v důsledku čehož Ústavní soud posoudil jejich ústavní stížnost proti rozhodnutím Ministerstva financí jako nepřípustnou. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odstavcem 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti z formálních důvodů tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné. Byla-li ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnuta, nebylo možno se věcně zabývat návrhem na zrušení ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků a ustanovení §1 odst. 2 a §31 odst. 1 zákona o účetnictví, neboť tento návrh ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí osud ústavní stížnosti [srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)]. Ústavní soud proto návrh na zrušení citovaných zákonných ustanovení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelé za daného stavu věci nejsou k podání návrhu zjevně oprávněni.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:4.US.2323.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 2323/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 11/47 SbNU 1047
Populární název K přípustnosti ústavní stížnosti; možnost přezkumu rozhodnutí o návrhu na prominutí daně ve správním soudnictví
Datum rozhodnutí 13. 11. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 7. 9. 2007
Datum zpřístupnění 13. 3. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí správní
zákon; 337/1992 Sb.; zákon o správě daní a poplatků; §31/9
zákon; 563/1991 Sb.; zákon o účetnictví; §1/2, §31/1
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto - pro 2b
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 337/1992 Sb., §55a, §31 odst.9
  • 563/1991 Sb., §31 odst.1, §1 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva
Věcný rejstřík daň
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-2323-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57993
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08