ECLI:CZ:US:2007:4.US.3066.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3066/07
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 20. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 3066/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. F., zastoupené opatrovníkem M. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. 13 Co 307/2007 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 11. 2006 sp. zn. 0 P 70/2004-170, 9 P a Nc 420/2005, 9 P a Nc 748/2005, 23 P a Nc 256/2006, jímž byl stěžovatelčin syn svěřen do ústavní péče a byl mu ustanoven poručník a stěžovatelce bylo uloženo platit výživné, spojené s návrhem na zrušení §34 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení §34 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. 11. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2007 domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí [a též ustanovení §34 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rodině")], neboť měla za to, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem okresního soudu byl syn stěžovatelky svěřen do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (výrok I.), byl mu ustanoven poručník (výrok II.) a byl nad ním zrušen dohled (výrok III.). Dále bylo stěžovatelce uloženo platit výživné (výrok IV.) a bylo zastaveno řízení o pozastavení výkonu či omezení rodičovské zodpovědnosti otce (výrok V.). Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výroky VI. a VII.). Krajský soud zčásti (do výroku I., II., III.) odmítl odvolání stěžovatelky jako podané neoprávněnou osobou, neboť došel k závěru, že se stěžovatelkou nemělo být jednáno jako s účastnicí řízení, a to s ohledem na ustanovení §34 odst. 2 zákona o rodině, podle kterého osobě částečně omezené ve způsobilosti k právním úkonům rodičovská zodpovědnost nenáleží. Stěžovatelka je dle názoru krajského soudu v pozici, kdy ze zákona nemůže vykonávat svou rodičovskou zodpovědnost, a proto v řízení, z něhož vzešla rozhodnutí uvedená pod výroky I. až III. rozsudku okresního soudu nebyla osobou, o jejíchž právech by bylo v řízení jednáno (§94 odst. 1 o. s. ř.). Ve výrocích IV. a VII. byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí zejména proti názoru krajského soudu, že není účastníkem řízení, ve kterém se rozhoduje o péči o jejího syna. Odvolací soud dle jejího názoru učinil rovnítko mezi rodičovskou zodpovědností a právem matky vychovávat dítě a ustanovení §34 odst. 2 zákona o rodině nesprávně automaticky spojuje zánik rodičovské zodpovědnosti s pozbytím či omezením způsobilosti k právním úkonům. S odkazem na četnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva poukazuje na to, že rodič má právo účastnit se jakéhokoliv rozhodování o svém dítěti. Domnívá se tak, že je jí zaručeno ústavní právo být účastníkem řízení; to jí bylo postupem krajského soudu odňato. Dále stěžovatelka polemizuje se závěry a hodnocením okresního soudu, neboť se domnívá, že je schopná se o syna s pomocí starat a nadále ho vychovávat. I v tomto případě stěžovatelka hojně poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Zdůrazňuje, že okresní soud měl zvážit alternativní výchovná opatření.
Ústavní stížnost není přípustná.
Jakkoliv je ústavní stížnost co do ústavněprávní argumentace mimořádně hutná, přičemž výklady jednoduchého práva v ní podané nelze prima facie označit za nerozumné, nemůže Ústavní soud přistoupit k jejímu věcnému projednání, neboť je vázán (srov. čl. 88 Ústavy) kogentními ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně uvádí, že nutnost vyčerpání všech účinných procesních prostředků je nezbytnou podmínkou přípustnosti řízení před Ústavním soudem [srov. např.usnesení sp. zn. I. ÚS 239/96 ze dne 14. 10. 1996 (U 26/6 SbNU 587), nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
Ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. stanoví, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto (jeho) odvolání. Důvodem zmatku je zde mimo jiné nesprávný závěr odvolacího soudu stran toho, zda odvolání bylo subjektivně přípustné. Stěžovatelka tvrdí, že Krajský soud v Ostravě z důvodů, které zevrubně v ústavní stížnosti vyložila, mylně odmítl její odvolání; pak ovšem je jí poskytnut opravný prostředek v rámci obecného soudnictví - a to právě žaloba pro zmatečnost - předtím, než jí bude otevřena cesta k Ústavnímu soudu. Stěžovatelka tudíž nevyčerpala všechny procesní prostředky dané jí k ochraně práv, o nichž tvrdí, že byla porušena, a proto je co do výroku I. usnesení krajského soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud nepochybuje, že se bude krajský soud (případně vrchní soud) v řízení o žalobě pro zmatečnost (bude-li žaloba stěžovatelkou podána) zabývat závažnými ústavněprávními argumenty stěžovatelky a řádně se i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva s předloženým problémem vypořádá, a to již proto, že ochranu ústavnosti poskytuje v právním řádu České republiky nejen Ústavní soud, ale prvotně všechny soudy obecné; jen na úvaze těchto soudů též bude případný postup podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Teprve pokud by po skončení řízení o žalobě pro zmatečnost nadále měla stěžovatelka za to, že její základní práva byla porušena, bude se moci domáhat zrušení těch rozhodnutí, jimiž by bylo dle jejího mínění do těchto práv zasaženo.
Také v části napadající výrok II. usnesení krajského soudu (kterým byla věc vrácena do dalšího řízení) je ústavní stížnost nepřípustná.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Stejně tak Ústavní soud setrvává na názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí ve věci musí zasahovat do práv a svobod stěžovatele. To znamená, že je o právech a povinnostech stěžovatele nějakým způsobem rozhodnuto.
V daném případě stěžovatelka brojí též proti části usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnutí okresního soudu zrušeno a věc byla vrácena do dalšího řízení. Nejedná se tedy o rozhodnutí konečné, jímž by se rozhodlo o právech a povinnostech stěžovatelky, ale o rozhodnutí, jež vrací věc do rozhodovacího procesu. Z těchto důvodů nelze považovat tuto část napadeného usnesení krajského soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost činí s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §34 odst. 2 zákona o rodině neprojednatelný pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k podání tohoto návrhu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351), usnesení sp. zn. IV. ÚS 1035/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz].