ECLI:CZ:US:2007:4.US.604.07.1
sp. zn. IV. ÚS 604/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 604/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D. proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42, jímž nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů zastoupení.
Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že městský soud výše uvedeným rozhodnutím vyhověl stěžovatelově žalobě a výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Praha (dále jen "celní ředitelství") č. j. 10874/03-21/10 ze dne 22. 3. 2005 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále výrokem II. uložil celnímu ředitelství uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 2 000 Kč, přičemž tato částka představovala výši zaplaceného soudního poplatku. Soud stěžovateli nepřiznal požadovanou náhradu za právní zastoupení advokátem ve výši 2 558,50 Kč ani náhradu nákladů za úkon právní služby - repliku stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 k vyjádření celního ředitelství. Ve vztahu k náhradě nákladů právního zastoupení městský soud konstatoval, že stěžovatel podal žalobu proti celkem sedmnácti rozhodnutím celního ředitelství, které spolu skutkově souvisely. Věc byla původně vedena pod sp. zn. 5 Ca 151/2005, soud však přezkoumání jednotlivých rozhodnutí vyloučil z důvodu přehlednosti řízení k samostatnému projednání, a to usnesením ze dne 24. 5. 2005 č. j. 5 Ca 151/2005-16. Přiznání náhrady nákladů právního zastoupení nebylo namístě, neboť stěžovatel již tuto obdržel v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Náklady na repliku k vyjádření žalovaného ze dne 1. 11. 2005 pak nebyly dle názoru městského soudu vynaloženy účelně, neboť replika jen opakovala důvody již uvedené v žalobě.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že městský soud tím, že mu jako úspěšnému žalobci nepřiznal ve správním soudnictví náhradu nákladů zastoupení, porušil čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a neoprávněně zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soud nejdříve věc rozdělil na samostatná řízení a vyzval stěžovatele k zaplacení 2 000 Kč soudního poplatku za každý takto nově vzniklý případ. Stěžovatel poté na základě výzvy městského soudu přípisem ze dne 10. 8. 2005 doplnil svou žalobu odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, jenž rozhodoval obdobnou věc, přičemž stěžovatel neměl toto rozhodnutí v době podání žaloby k dispozici. Následně se soud stěžovatele dotázal, zda souhlasí s možností projednat věc bez přítomnosti účastníků, vyzval jej, aby doložil, že je jeho zástupce plátcem DPH, a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného k žalobě. Přípisem ze dne 1. 11. 2005 stěžovatel reagoval jak na toto vyjádření, tak na dotaz soudu. Soud nakonec žalobě vyhověl, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení s tím, že náhrada byla přiznána v jiné věci. Tento postup soudu byl dle stěžovatele v rozporu s ustanovením §60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť měl-li stěžovatel ve věci plný úspěch, měl současně nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Zákon neumožňuje náhradu nákladů nepřiznat z toho důvodu, že paralelně probíhalo jiné řízení. Z §60 odst. 7 soudního řádu správního sice vyplývá, že soud může z důvodů hodných zvláštního zřetele výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů nepřiznává, nicméně tímto ustanovením soud v odůvodnění svého rozhodnutí neargumentoval. Ostatně důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo možno náhradu nákladů nepřiznat, ani nemohly v projednávané věci existovat, neboť stěžovatelův právní zástupce s ohledem na hospodárnost a efektivnost řízení navrhl společné projednání všech souvisejících věcí, čímž by byly sníženy náklady i na straně soudu, který by nebyl nucen vyhotovovat a doručovat celou řadu samostatných listin. Tomuto návrhu však městský soud nevyhověl, vyloučil přezkoumání jednotlivých rozhodnutí k samostatnému řízení a zasílal stěžovateli samostatné výzvy, na něž byl tento nucen reagovat. Odůvodnění nákladového výroku se dle názoru stěžovatele ocitlo v rozporu s požadavkem určitosti a srozumitelnosti rozhodnutí, vyplývajícím z ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť soud neuvedl, dle jakého ustanovení zákona náhradu nákladů nepřiznal, a jeho rozhodnutí se v tomto ohledu jeví jako nepřezkoumatelné. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151) a navrhl, aby Ústavní soud výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42 zrušil. Stěžovatel rovněž uvedl, že souhlasí s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání.
II.
4. Ústavní soud si následně vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení a spis městského soudu sp. zn. 5 Ca 185/2005.
5. Městský soud vyjádřil přesvědčení, že ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil. Stěžovatel sice podal společnou žalobu, avšak současně uvedl, že neshledá-li soud podmínky pro společné projednávání, má postupovat podle §39 odst. 2 soudního řádu správního, což soud učinil. Byť se ve všech případech jednalo o rozhodnutí téhož orgánu, tzn. celního ředitelství, mělo každé z nich svá specifika a jestliže by bylo rozhodováno jediným rozsudkem, bylo by takové rozhodnutí nepřehledné. Náhradu za dva úkony právní služby vykonané právním zástupcem v době před vyloučením věcí k samostatnému řízení soud stěžovateli přiznal ve věci sp. zn. 5 Ca 151/2005. Nepřiznání náhrady za repliku stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 soud odůvodnil. Městský soud připustil, že nepřiznání náhrady nákladů za úkon ze dne 10. 8. 2005 odůvodněno nebylo, nicméně se v tomto případě jednalo o zpětvzetí žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě, k němuž právní zástupce stěžovatele přistoupil poté, co byl soudem vyzván k řádnému odůvodnění této žádosti. Právní zástupce stěžovatele k přípisu přiložil kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 49/2003, na který bez bližšího poukázal. Nicméně předložení tohoto rozsudku soud nepožadoval a rozsudek pro své rozhodnutí nepoužil. V závěru svého vyjádření městský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Celní ředitelství se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřilo.
III.
6. Ústavní soud poté napadený výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42 přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
7. V prvé řadě nutno konstatovat, že Ústavní soud nálezy sp. zn. I. ÚS 462/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 94/45 SbNU 343), sp. zn. I. ÚS 460/07 ze dne 10. 7. 2007 (N 109/46 SbNU 3), sp. zn. II. ÚS 459/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 123/46 SbNU 163), sp. zn. II. ÚS 456/07 ze dne 20. 9. 2007 (N 146/46 SbNU 435), sp. zn. III. ÚS 458/07 ze dne 2. 8. 2007 (N 120/46 SbNU 133) a sp. zn. II. ÚS 605/07 ze dne 26. 7. 2007 (N 118/46 SbNU 117) vyhověl obsahově identickým ústavním stížnostem téhož stěžovatele, směřujícím proti shodně odůvodněným rozhodnutím téhož soudu. Rovněž IV. senát Ústavního soudu se s argumentací v těchto nálezech uvedenou ztotožnil a v dalším na ni odkazuje. Pro úplnost Ústavní soud rekapituluje důvody, které jej vedly k závěru o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
8. Přestože rozhodování o nákladech řízení tvoří ve sporu problematiku jednoznačně podružnou [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 191/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 14/44 SbNU 183)], neznamená to, že se nejedná o aplikační akty, mající významný dopad na práva účastníků řízení. I ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení platí, že rozhodnutí nesmí být zatíženo libovůlí, resp. ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít.
9. Stěžovatel namítal, že městský soud jej nejdříve rozdělením sporu přiměl k učinění několika samostatných písemných procesních úkonů, spadajících do rámce odborné právní pomoci, a poté odmítl přiznat jakoukoli náhradu za tyto úkony. Ústavní soud v minulosti opakovaně podtrhl důležitost důvěry jednotlivce v akty veřejné moci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004 (N 27/32 SbNU 255)]. Bez této důvěry není výkon veřejné moci v demokratickém státě možný, resp. je velmi nákladný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit, a tak i: "soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup ... Důvěra v soudní rozhodování ... patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu" [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)]. Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly [srov. nález sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004 (N 120/34 SbNU 245)].
10. Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, jasná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady v podobě jak kancelářských a poštovních výloh, tak i práce věnované studiu a zpracování dokumentů a vypracování procesních reakcí. Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Odkázal přitom na jiné řízení, avšak není zřejmé, o jaké ustanovení tento svůj postup opřel, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
11. Ústavní soud nemohl akceptovat názor, že replika stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 byla neúčelná, neboť nic v předloženém spise obecného soudu nesvědčí o tom, že stěžovatel musel vědět, jak se soud staví k argumentaci žalovaného (soud například neavizoval, že by považoval vyjádření žalovaného za vyjádření, jež nepřináší nic nového, a že tudíž stěžovatel nemusí znova na námitky reagovat). Stěžovatel tak musel zohlednit i variantu, že soud považuje argumenty obsažené ve vyjádření za důvodné, a pro tento případ jim musel oponovat, přičemž tak musel učinit písemně, neboť soud přinejmenším naznačil, že věc bude chtít rozhodnout bez ústního jednání. Soud ve vyjádření k ústavní stížnosti označil za zbytečný úkon ze dne 10. 8. 2005, jímž stěžovatel mj. upozornil na rozhodnutí jiného soudu v obdobné věci. V napadeném rozhodnutí soud vůbec tento postup neodůvodnil, což je v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Avšak ani ex post vytvořená argumentace, obsažená ve vyjádření městského soudu k ústavní stížnosti, není přiléhavá, neboť zcela pomíjí povinnost soudů pečovat o celkovou harmonii rozhodnutí (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 647/02). Soud nesmí pomíjet informaci o tom, na základě jakých důvodů o obdobné věci rozhodl jiný soud, byť o ni nežádal. V daném případě navíc žalovaný prezentoval různé rozhodování o podobné věci jako něco běžného, ačkoli takový stav podrývá ideu spravedlnosti. Navíc soud stěžovatele i zde ke konání vyzval, když žádal prohloubení předestřené argumentace, jíž se stěžovatel domáhal přiznání odkladného účinku.
12. Pokud městský soud v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použil argument v zákoně neobsažený a nepředvídatelný z hlediska předchozího postupu. Soud tedy nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti podotkl, že výše uvedené právní názory nutně neznamenají, že soud musí náhradu zastoupení za úkony činěné ve velmi podobných věcech přiznat vždy v plné výši a že by nemohl na základě konkrétní normy podústavního práva a na základě přesvědčivého výkladu v té či oné míře zohlednit podobnost věci.
13. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvedl, že městský soud náležitě neodůvodnil, proč vůbec věc vyloučil k samotnému projednání. Poukaz na přehlednost řízení takovým odůvodněním není. Zvolený postup může být problematický i z hlediska povinnosti řídit se předchozími rozhodnutími, neboť např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) Ústavní soud městskému soudu připomněl tento právní názor Nejvyššího správního soudu: "Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za účelné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005 (viz www.nssoud.cz), který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení ... tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup ... zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci ... přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede ... k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom bylo toto zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženo tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od raison d'etre své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti."".
14. Rovněž IV. senát Ústavního soudu dospěl na základě výše uvedených důvodů k závěru, že postupem městského soudu byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny a ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a výrok II. rozsudku městského soudu ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 185/2005-42 v souladu s §82 odst. 3 písm. a) téhož předpisu zrušil.