infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.11.2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 [ nález / NYKODÝM / výz-1 ], paralelní citace: N 193/47 SbNU 539 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.2.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Doručování výzvy k zaplacení soudnímu poplatku ve správním soudnictví jen advokátovi

Právní věta Před přijetím zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, právní úprava správního soudnictví neumožňovala zohlednit dodatečné uhrazení poplatku a v řízení pokračovat. Oproti účastníkům řízení občanskoprávního se tak navrhovatelé domáhající se soudního přezkumu správních rozhodnutí nacházeli v objektivně horším postavení, neboť mohli dodatečně uhradit poplatek z návrhu nejpozději ve lhůtě stanovené k tomu správním soudem. Za situace, kdy občanskoprávní a správní soudnictví nebylo odděleno v tom smyslu, že by se každé z odvětví řídilo samostatným procesním řádem, považoval Ústavní soud naznačenou disproporci za nepřiměřenou. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci. Správní soudnictví se formálně oddělilo od soudnictví občanskoprávního, a pravidla řízení byla vtělena do samostatného procesního předpisu. Tato pravidla, včetně vymezení práv účastníků řízení ve správním soudnictví, se od procesu občanskoprávního liší, což je dáno odlišností předmětu řízení. Zatímco v občanskoprávním řízení poskytují soudy ochranu soukromým subjektivním právům, v soudním řízení správním poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. To dává legitimní základ pro odlišná procesní práva účastníků těchto řízení. Zároveň s vytvořením nového systému správního soudnictví byl upraven i zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Pokud jde o možnost splnit poplatkovou povinnost dodatečně i po zastavení řízení, nová právní úprava zákona o soudních poplatcích to umožňuje, i když nejpozději týž den, kdy došlo k doručení usnesení o zastavení řízení. Jinou věcí je délka lhůty poskytnuté k dodatečné úhradě soudního poplatku. Ústavní soud považuje třídenní lhůtu k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti zásadně za nedostatečnou.
ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.2.07.1
sp. zn. Pl. ÚS 2/07 Nález Nález pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ve věci ústavní stížnosti M. L. proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 3 As 55/2004-52 o zamítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004 č. j. 5 Ca 154/2004-27, jímž bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o stěžovatelově správní žalobě. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. 1. Včas podaným návrhem se stěžovatel domáhá zrušení obou v záhlaví specifikovaných rozhodnutí správních soudů, neboť je přesvědčen, že soudy jejich vydáním nepřípustně zasáhly jeho Ústavou zaručené právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny), a konečně soudy nedostály své povinnosti zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). 2. Městský soud v Praze napadeným usnesením zastavil řízení o správní žalobě, jíž stěžovatel napadal rozhodnutí ředitele Českého telekomunikačního úřadu, vydané ve věci uložení pokuty podle §97 odst. 1 písm. i) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů. S podáním žaloby totiž stěžovateli vznikla poplatková povinnost, kterou ovšem ani přes dodatečnou výzvu, obsahující poučení o následcích nezaplacení poplatku, nesplnil. 3. Proti usnesení Městského soudu v Praze se stěžovatel bránil podáním kasační stížnosti. Nezákonnost usnesení spatřoval ve skutečnosti, že výzvu k zaplacení soudního poplatku Městský soud v Praze adresoval a doručil pouze jeho zástupci, a nikoliv také jemu samotnému. Protože příslušný senát Nejvyššího správního soudu dospěl ohledně charakteru úkonu spočívajícího v zaplacení soudního poplatku k právnímu názoru odlišnému od závěrů učiněných dříve jiným senátem (č. j. 1 As 25/2004-54), postoupil věc podle §17 odst. 1 soudního řádu správního rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. 4. Rozšířený senát po vyhodnocení judikatury, především své a Ústavního soudu, která se předmětnou problematikou zabývala, a po podrobném rozboru právní úpravy učinil závěr, že placení soudního poplatku není úkonem, který by musel vykonat účastník osobně, nýbrž jde o úkon, jenž za něj může učinit jeho zástupce. Jde o typické zastupitelné jednání, kdy nedostatek osobního prvku nezpůsobuje jeho neplatnost, či neúčinnost. I když poplatková povinnost stíhá účastníka, neznamená to zároveň, že jej také musí osobně platit. Rozšířený senát připomněl usnesení sp. zn. II. ÚS 671/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, usn. č. 2], v němž Ústavní soud vyhodnotil situaci, kdy správní soud zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci žalobce, jako správné posouzení zastupitelného jednání, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1949/99, dle kterého nezastupitelným je pouze takové konkrétní jednání, které nemůže vykonat nikdo jiný než samotný účastník, např. jeho výslech, vydání věci, strpění ohledání. Vzhledem k možnosti dodatečného zaplacení soudního poplatku spojené s pokračováním v řízení neznamená názor o zastupitelnosti omezení přístupu k soudu. Dodatečnou aktivitou totiž může navrhovatel své opomenutí napravit a negativní důsledek nezaplacení poplatku zvrátit, a to do jisté míry i po vydání rozhodnutí o zastavení řízení. Vlastní námitky kasační stížnosti neshledal rozšířený senát důvodnými, neboť ze spisu jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci dne 19. 10. 2004 a stěžovatel podal k poštovní přepravě zásilku, obsahující mimo jiné v kolcích zaplacený soudní poplatek, dne 21. 10. 2004. Rozhodnutí Městského soudu v Praze tedy nebylo možno hodnotit jako nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního. 5. Stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a je přesvědčen, že Městský soud v Praze mu svým postupem odňal možnost bránit svá práva před soudem. Ve své ústavní stížnosti především upozorňuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 377/2000, I. ÚS 234/99, IV. ÚS 238/99, I. ÚS 48/01 (sic - pozn. red.: správně IV. ÚS 48/01) - Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 6, svazek 22, nález č. 86, svazek 17, nález č. 10, svazek 22, nález č. 71; dovozuje z nich, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je nutno doručit nejen zástupci, ale i samotnému žalobci, pakliže ten nemá možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v rámci řízení o odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Tomu odpovídá i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/02 (viz výše), kterým opačně argumentoval Nejvyšší správní soud, neboť se týká plnění poplatkové povinnosti v občanském soudním řízení, nikoliv soudním řízení správním. Změna příslušné právní úpravy, na kterou upozorňoval Nejvyšší správní soud, má pouze formální charakter a nepřinesla žádné podstatné změny. Soudy sice ruší usnesení o zastavení řízení i ve správním soudnictví, ale jen tehdy, pokud je poplatek uhrazen před nabytím právní moci. Opět to tedy neodpovídá uvedenému požadavku, aby měl účastník možnost uhradit soudní poplatek v odvolacím řízení. Kasační stížnost v tomto směru není dostatečným prostředkem soudní ochrany práv účastníka, neboť ani jejím podáním nelze nezaplacení soudního poplatku odčinit. Stěžovatel má tedy za to, že je namístě trvat na doručování předmětných výzev vedle zástupce i účastníku samotnému. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že stávající právní úprava soudních poplatků ve správním soudnictví je v porovnání s oblastí občanského soudního řízení stále nedostatečnou. 6. Český telekomunikační úřad ve svém vyjádření sdělil, že k postupu správních soudů v předmětné věci mu nepřísluší se vyjadřovat, a posouzení důvodnosti proto ponechává plně v rukou Ústavního soudu. 7. Městský soud v Praze ve svém stanovisku pouze sdělil, že při rozhodování vycházel z právních závěrů Nejvyššího správního soudu obsažených v rozsudku ze dne 30. 9. 2003 č. j. 5 Afs 4/2003-29, publikovaného pod č. 69/2004 Sb. NSS. 8. Nejvyšší správní soud po rekapitulaci předchozího řízení ve vyjádření k obsahu návrhu uvedl, že rozdíly v právní úpravě poplatkové povinnosti ve správním soudnictví a úpravy v občanském soudním řízení, na které stěžovatel poukazuje, sledují zásadní odlišnost jednotlivých opravných prostředků. Zatímco v občanském soudním řízení je opravným prostředkem proti rozhodnutím prvostupňového soudu odvolání, přičemž jeho podáním se odkládá právní moc, ve správním soudnictví je opravným prostředkem kasační stížnost směřující proti pravomocnému rozhodnutí; úpravu poplatků platnou pro občanskoprávní řízení tedy nebylo pro oblast správního soudnictví možno přijmout. II. 9. Podle ustanovení §11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si plénum Ústavního soudu atrahovalo rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím rozšířených senátů Nejvyššího správního soudu. Toto organizační rozhodnutí dopadá i na případ nyní posuzované ústavní stížnosti; projednalo ji a rozhodlo o ní plénum Ústavního soudu. III. 10. Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není důvodný. 11. Tak jako v jiných případech se Ústavní soud zabýval nejprve formální stránkou podání. Konstatuje, že v zákonné lhůtě učiněný návrh splňuje požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a je přípustný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jeho podání a řádnou plnou mocí Ústavnímu soudu doložil, že jej v řízení zastupuje k tomu zmocněný advokát. 12. Pokud jde o vlastní obsah návrhu, uvažoval Ústavní soud takto: 13. Podstatou přezkumu je odpověď na otázku, zda správní soud respektoval základní právo na spravedlivý proces advokátem zastoupeného žalobce tehdy, pokud je řízení zastaveno pro neuhrazení soudního poplatku, přičemž následná výzva k jeho úhradě byla doručena pouze advokátovi. Problematikou úkonu spočívajícího v placení soudního poplatku se v minulosti zabýval Ústavní soud již mnohokrát. 14. Ve věcech práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy za účinnosti úpravy platné do 31. 12. 2002 zaujal Ústavní soud stanovisko, které bylo vyjádřeno v právní větě pilotního rozhodnutí, kterým byl nález sp. zn. IV. ÚS 238/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 17, nález č. 10), která zněla takto: "Výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat.". Nosným důvodem tohoto, stejně jako všech dalších na něj navazujících vyhovujících nálezů bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek a podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v tehdy platném znění, nebyl-li poplatek za řízení zaplacen účastníkem řízení ani na výzvu soudu ve lhůtě, kterou mu určil, bylo řízení po marném uplynutí lhůty soudem zastaveno. Vzhledem ke krátkým lhůtám ve výzvách k zaplacení soudního poplatku byl tak účastník řízení zbaven možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nebyla poskytnuta reálná lhůta, v níž by bylo možné, aby zástupce svého klienta stihl vyrozumět o výzvě k zaplacení soudního poplatku a byl zde ještě dostatečný prostor pro jeho zaplacení. Proto Ústavní soud dovozoval, že v případě správního soudnictví, kde platil princip jednoinstančnosti řízení, musí být plně respektováno, že písemnou výzvu k zaplacení soudního poplatku je nutno doručit nejen právnímu zástupci, ale i zastoupenému účastníkovi, neboť on je tou osobou, která má ve smyslu již citovaných ustanovení zákona o soudních poplatcích osobně tuto povinnost splnit. Pokud se tak nestalo, šlo o zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to, jak bylo již uvedeno, neboť ve správním soudnictví soud neměl možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení pokračovat. 15. Shodně je pak argumentováno i ve zrušovacích nálezech sp. zn. I. ÚS 558/99, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 318/2000, II. ÚS 377/2000, III. ÚS 588/2000, IV. ÚS 48/01, III. ÚS 169/01, III. ÚS 292/01, I. ÚS 308/01, II. ÚS 118/02, III. ÚS 715/02, I. ÚS 7/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 49; svazek 19, nález č. 138; svazek 24, nález č. 161; svazek 21, nález č. 6; svazek 26, nález č. 56; svazek 22, nález č. 71; svazek 25, nález č. 9; svazek 24, nález č. 187; svazek 29, nález č. 35; svazek 26, nález č. 72; svazek 30, nález č. 72; svazek 34, nález č. 119). Ke stejným závěrům, totiž že výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit účastníku i jeho zástupci, dospěl Ústavní soud i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 647/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 92), byť v tomto konkrétním případě byla předmětem zkoumání otázka povinnosti doručovat zástupci za situace, kdy výzva byla doručena účastníkovi. 16. V době před přijetím zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podstata problému spočívala v celkové koncepci správního soudnictví, která neumožňovala zohlednit dodatečné uhrazení poplatku a v řízení pokračovat. Oproti účastníkům řízení občanskoprávního se tak navrhovatelé domáhající se soudního přezkumu správních rozhodnutí nacházeli v objektivně horším postavení, neboť mohli dodatečně uhradit poplatek z návrhu nejpozději ve lhůtě stanovené k tomu správním soudem. Ústavní soud ve své judikatuře rozlišoval oba typy řízení. V odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 292/01 (viz výše) Ústavní soud uvedl, že "... reflektuje vývoj judikatury obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Rc 1/2001, avšak argumenty v něm obsažené dle jeho přesvědčení jsou zaměřeny nikoli na řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř., nýbrž na řízení odvolací podle části čtvrté hlavy první o. s. ř.". V nálezu sp. zn. IV. ÚS 292/01 ze dne 22. října 2001 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 155) konstatoval, že "podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku.". Zejména za situace, kdy občanskoprávní a správní soudnictví nebylo odděleno v tom smyslu, že se každé z odvětví řídilo samostatným procesním řádem, považoval Ústavní soud naznačenou disproporci za nepřiměřenou. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci. Dle Ústavního soudu představoval opačný postup zásah do základních práv, a to zejména pro neexistenci byť jakékoliv možnosti zrušení usnesení o zastavení řízení v případě následné úhrady poplatku. 17. Nicméně v době rozhodné pro posouzení předloženého návrhu došlo k zásadní změně. Jednak bylo v mezidobí mezi vyhlášením výše zmiňovaných nálezů Ústavního soudu a dnem, kdy stěžovatel inicioval nyní přezkoumávané řízení o správní žalobě, zcela nově koncipováno správní soudnictví. To se formálně oddělilo od soudnictví občanskoprávního, a pravidla řízení byla vtělena do samostatného procesního předpisu. Tato pravidla, včetně vymezení práv účastníků řízení ve správním soudnictví, se od procesu občanskoprávního liší, což je dáno odlišností předmětu řízení. Zatímco v občanskoprávním řízení poskytují soudy ochranu soukromým subjektivním právům, v soudním řízení správním poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. To dává legitimní základ pro odlišná procesní práva účastníků těchto řízení. Zároveň s vytvořením nového systému správního soudnictví byl upraven i zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle jeho §9 odst. 7 soud zruší usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Pokud jde o možnost splnit poplatkovou povinnost dodatečně i po zastavení řízení, znamená nová právní úprava zákona o soudních poplatcích oproti předchozímu, Ústavním soudem kritizovanému stavu, ve své podstatě změnu nejen formální, neboť nyní je možné poplatek zaplatit dodatečně do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení a ve správním soudnictví toto usnesení nabývá právní moci doručením. To umožňuje zaplatit poplatek ze žaloby dodatečně, i když nejpozději týž den, kdy došlo k doručení usnesení. Oproti předcházející právní úpravě, kdy bylo možno poplatek ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se nyní výzvou stanovená lhůta fakticky prodlužuje ještě o dobu, kterou bude správnímu soudu trvat vydání usnesení, resp. jeho doručení, což není dle přesvědčení Ústavního soudu doba zanedbatelná, jak nakonec dokládá i tento případ stěžovatele. IV. 18. Ve vztahu k nyní posuzované věci tak Ústavní soud uzavírá, že postup soudu, který výzvu k zaplacení soudního poplatku ze správní žaloby zaslal pouze stěžovatelovu advokátovi, a nikoliv i jemu samotnému, odpovídal pravidlům doručování, jak byla nastavena v §42 soudního řádu správního ve spojení s §49 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění do nabytí účinnosti zákona č. 555/2004 Sb. 19. Ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, garantuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a rovněž právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, tvrdí-li, že jím byl zkrácen na svých právech. Podle odstavce čtvrtého pak podmínky a podrobnosti soudního přezkumu upravuje zákon. 20. Pokud tedy soudy ctily procesní pravidla obsažená v příslušných řádech, zásah do Ústavou chráněných práv stěžovatele z jejich rozhodnutí dovodit nelze. 21. Ústavní soud závěrem konstatuje, že poplatková povinnost je i v jiných právních řádech běžnou podmínkou vydání meritorního rozhodnutí. Ve smyslu zmiňovaného čl. 36 odst. 4 Listiny pak podmínkou ústavně konformní. Stěžovatel byl povinen poplatek uhradit již při podání své správní žaloby. I když tak neučinil, právní úprava mu poskytovala možnost poplatek dodatečně uhradit, a to ještě v den právní moci usnesení o zastavení řízení. V. 22. Jinou věcí je délka lhůty poskytnuté k dodatečné úhradě soudního poplatku. Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích soud poplatníka vyzve, aby poplatek, který měl být zaplacen a nebyl, zaplatil ve lhůtě, kterou mu určí. Jde tedy o soudcovskou lhůtu, jejíž délka závisí na úvaze ve věci konajícího soudce. Ústavní soud se problematikou ústavnosti lhůt zabýval v minulosti již několikrát. Tak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 163; vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.) Ústavní soud v nejobecnější rovině k pojmu lhůty jako právní skutečnosti konstatoval: "Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety.". V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 84; vyhlášen pod č. 279/2001 Sb.) v souvislosti s posuzováním ústavnosti lhůty pro uplatnění nároků plynoucích ze zákona o soudní rehabilitaci Ústavní soud uvedl, že "... zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti.". Stejně se vyslovil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (Sbírka rozhodnutí, svazek 39, nález č. 226; vyhlášen pod č. 531/2005 Sb.): "... lhůta prima facie bez dalšího nevykazuje a ani nemůže vykazovat znaky protiústavnosti, tyto pak mohou být dány teprve "konkrétními okolnostmi" posuzované věci, jinými slovy, posouzení ústavnosti lhůty je posouzením kontextuálním. Těmito "konkrétními okolnostmi", čili hledisky kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty dle dosavadní judikatury Ústavního soudu jsou: 1. nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva; 2. svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení); 3. ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá.". 23. V uvedených případech šlo sice o lhůty hmotněprávní, obdobně lze ovšem přistoupit i ke lhůtám procesním, a to jak zákonným, tak soudcovským. Ani ty nesmí být nepřiměřené, svévolně stanovené a neakceptovatelně nerovné. Aplikováno na návrhem vymezenou oblast lhůt stanovených soudem k dodatečné úhradě poplatku ze správní žaloby to znamená, že Ústavní soud v rámci kontroly dodržování pravidel spravedlivého procesu může hodnotit i délku poskytnuté lhůty, jejíž ústavnost poměřuje uvedenými kritérii. 24. V posuzované věci byla stěžovateli poskytnuta pouze třídenní lhůta k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti, kterou zásadně za dostatečnou považovat nelze. Ze spisového materiálu Městského soudu v Praze ale vyplývá, že zatímco předmětnou výzvu stěžovatel, resp. jím zmocněný advokát převzal dne 22. 9. 2004 a lhůta formálně uplynula 25. 9. 2004, usnesení o zastavení řízení vydal Městský soud v Praze dne 14. 10. 2004 a zástupci stěžovatele bylo doručeno až dne 19. 10. 2004. Třídenní lhůta se tak v posuzovaném případě fakticky prodloužila bezmála o měsíc. Z pohledu Ústavního soudu je to prostor dostatečný k tomu, aby se advokát se stěžovatelem na úhradě soudního poplatku dohodl, i kdyby snad s ohledem na předchozí judikaturu předpokládal, že předmětná výzva byla doručena i stěžovateli a ten uloženou povinnost splnil. Proto také Ústavní soud v tomto konkrétním případě nemohl relativní krátkost lhůty do výroku nálezu promítnout. VI. 25. Uvedené důvody vedly Ústavní soud k závěru, že posuzovanou ústavní stížnost je třeba podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zcela zamítnout. 26. Od ústního jednání bylo podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.2.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka Pl. ÚS 2/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 193/47 SbNU 539
Populární název Doručování výzvy k zaplacení soudnímu poplatku ve správním soudnictví jen advokátovi
Datum rozhodnutí 13. 11. 2007
Datum vyhlášení 12. 12. 2007
Datum podání 31. 10. 2005
Datum zpřístupnění 20. 12. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 1
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - MS Praha
ČESKÝ TELEKOMUNIKAČNÍ ÚŘAD
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 150/2002 Sb., §42 odst.2
  • 182/1993 Sb., §23
  • 549/1991 Sb., §9 odst.1, §9 odst.7
  • 99/1963 Sb., §45c odst.3, §49 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík doručování
poplatek/soudní
správní soudnictví
lhůta/procesněprávní
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Překonává nálezy IV. ÚS 238/99, I. ÚS 558/99, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 318/2000, II. ÚS 377/2000, III. ÚS 588/2000, IV. ÚS 48/01, III. ÚS 169/01, III. ÚS 292/01, I. ÚS 308/01, II. ÚS 118/02, III. ÚS 715/02, I. ÚS 7/03, IV. ÚS 647/02
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-2-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57218
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09