ECLI:CZ:US:2008:1.US.2921.08.1
sp. zn. I. ÚS 2921/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2008 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. J., Ph.D., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 22. 8. 2008, č. j. 60 Co 143/2007-743, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 2. 2007, č j. 14 Nc 141/98-498, a o návrhu na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2008 a k výzvě Ústavního soudu na odstranění vad doplněnou podáním ze dne 8. 12. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 32 odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále základní práva garantovaná čl. 5 a čl. 8 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, změnil napadený rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, ve výrocích I. a II., a to v rozsahu a způsobu, jakým se bude stěžovatel (otec) stýkat s nezletilým synem Pavlem (jedná se o pseudonym). Ve výrocích III. (zamítnutí návrhu babičky nezl. na úpravu styku s nezl.) a IV. (zamítnutí návrhu matky nezl. na zákaz styku otce s nezl.) napadený rozsudek potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud své závěry opřel o skutková zjištění soudu I. stupně (znalecký posudek z oboru dětské psychologie, rozsudek o rozvodu rodičů nezl. a řízení o úpravě jejich poměrů k nezl. po rozvodu) a ve velké míře se ztotožnil se způsobem jejich hodnocení soudem I. stupně. Odlišně krajský soud hodnotil povinnost matky účastnit se styku stěžovatele s nezletilým, přičemž vycházel ze zprávy Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Zlín ze dne 15. 4. 2008, ze které vyplynulo, že matka povinnou účast bere velmi negativně, úkorně a s výraznou rezistencí. Proto krajský soud změnil rozsudek soudu I. stupně a upravil styk stěžovatele s nezletilým tak, aby "otec s nezletilým za přítomnosti psychologa navázal kontakt, který by vedl ke změně postoje nezletilého k otci bez toho, že by do styku otce s nezletilým dále rušivě zasahovala matka. Tento styk upravený po dobu neurčitou bude probíhat po dobu nezbytnou pro navázání normálního vztahu mezi nezletilým a otcem." (str. 5 rozsudku). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž zdůvodnil, proč neprovedl navrhované důkazy (výslech matky a nezletilého) a proč potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích III. a IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení celé řady svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Jednak ve způsobu, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě jeho styku s nezletilým synem, když jej neodůvodněně vymezily natolik úzce, že jej de facto vyloučily z výchovy nezletilého. Dále v tom, že výše uvedené závěry obecných soudů (zejména krajského) jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřoval rovněž v samotném postupu obecných soudů v průběhu řízení, když se nevypořádaly se všemi jeho námitkami předestřenými v průběhu řízení a kdy svým jednáním způsobily nadměrné průtahy v řízení. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově namítal zejména nesprávnou aplikaci hmotného podústavního práva, konkrétně posouzení otázky úpravy jeho styku s nezletilým synem.
Ohledně námitek porušení základních práv stěžovatele spočívající v nesprávném posouzení věci obecnými soudy (zejména odvolacím soudem) a jimi nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o rodině i s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Při rozhodování obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jak pro posouzení citových vazeb nezletilého ke stěžovateli a vztahů mezi stěžovatelem a matkou nezletilého, tak i pro posouzení otázky stěžovatelových výchovných schopností (znalecký posudek z oboru dětské psychologie, výpovědi rodičů, lékařská zpráva), a své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádal s argumenty, které stěžovatel ve svém odvolání uvedl, přičemž skutková zjištění doplnil o důkaz v podobě výše citované zprávy Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Zlín, což jej vedlo ke změně rozsahu úpravy styku stěžovatele s nezletilým, pro stěžovatele nepochybně příznivější oproti původní úpravě obsažené v rozsudku okresního soudu. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se neúměrné délky řízení, zejména před soudem I. stupně, Ústavní soud uvádí, že z obsahu tvrzení předložených stěžovatelem v ústavní stížnosti namítané průtahy v řízení před obecnými soudy neshledal, a stěžovatel je koneckonců ani nepromítl do znění petitu ústavní stížnosti. V této souvislosti je třeba uvést, že i kdyby Ústavní soud namítané průtahy shledal, nemohly by samy o sobě vést ke kasaci napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97, U 16/9 SbNU str. 445). Nicméně i v případě, že by stěžovatel danou námitku promítl do petitu ústavní stížnosti, byla by ústavní stížnost v této části odmítnuta pro nepřípustnost, a to z důvodu, že novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. 4. 2006 nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatnění nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2008
František Duchoň
předseda senátu