ECLI:CZ:US:2008:1.US.315.07.1
sp. zn. I. ÚS 315/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 17. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 315/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hanok, s. r. o., se sídlem Tusarova 323/37, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2006 č. j. 18 Co 517/2006-149 a proti výrokům II. a IV. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. června 2006 sp. zn. 10 C 343/2003, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 18 Co 517/2006-149 a výrok II. a IV. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. 10 C 343/2003 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 27. 10. 2006 č. j. 18 Co 517/2006-149 a výroků II. a IV. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též "obvodní soud") ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. 10 C 343/2003, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávnou interpretaci a aplikaci §146 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), kterou bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo zastaveno řízení, ve kterém stěžovatelka vystupovala na straně žalované. Důvodem bylo zpětvzetí žaloby ze strany žalobce, neboť ten postoupil po zahájení řízení pohledávku třetí osobě, která však nesouhlasila s tím, aby vstoupila do řízení na místo žalobce. Stěžovatelka brojí proti názoru obvodního soudu, podle kterého je postoupení pohledávky jiným způsobem uspokojení nároku věřitele, zastavení řízení z tohoto důvodu nelze považovat za procesní zavinění žalobce, přestože skutečným důvodem zastavení řízení byla dle stěžovatelky skutečnost, že žalobce svým vlastním právním úkonem ztratil aktivní legitimaci. Stěžovatelka však v postavení žalovaného musela podat své vyjádření k věci, měla právo na to, aby byla zastoupena, a vznikaly jí tak v souvislosti s řízením náklady. Podle stěžovatelky musí tyto náklady v konečném důsledku nést ten, kdo je způsobil, a to i pokud nebylo rozhodováno ve věci samé, ale řízení bylo ukončeno tím, že takové ukončení procesně způsobil některý z účastníků. Důsledkem opačného výkladu, jaký učinily obecné soudy ve věci stěžovatelky, je stav, kdy může být podána žaloba, mohou být vyvolány náklady žalovaného a před rozhodnutím ve věci samé smí být řízení ukončeno na základě zpětvzetí žaloby, aniž by byl žalovanému přiznán zákonný nárok na zaplacení takto vyvolaných nákladů. V širší souvislosti tak obecné soudy označily za legální, aby každý žalobce, který v průběhu řízení shledá svoji pozici slabou, se mohl vyhnout povinnosti nést náklady, které sporem vyvolal, a to tak, že postoupí tvrzenou pohledávku jinému, který nevstoupí do řízení. Stěžovatelka závěrem namítá, že uvedeným postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
3. Znění dotčených ustanovení je následující:
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
III.
4. Ústavní soud po prostudovaní vyžádaného soudního spisu vzal za prokázané, že se společnost Konpo, s. r. o., domáhala po stěžovatelce žalobou ze dne 28. 11. 2003 zaplacení částky 34 717 040,53 Kč. V důsledku postoupení pohledávky vstoupila na místo žalobce společnost Finoka, s. r. o., což Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 22. 6. 2005 č. j. 10 C 343/2003-86 podle §107a o. s. ř. připustil. Následně byla pohledávka opět postoupena, a to na společnost Davuri Holding B. V. Tato společnost též vyslovila souhlas s tím, aby vstoupila do řízení na místo žalobce. Ještě před tím, než Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 5. 12. 2005 č. j. 10 C 343/2003-121 připustil, aby na místo žalobce do řízení vstoupila společnost Davuri Holding B. V., oznámila společnost Davuri Holding B. V. soudu, že pohledávku též postoupila, a to společnosti KAS PARTNER, a. s., a společnosti AGENTURA H + N, v. o. s., a současně navrhla, aby tyto společnosti namísto ní vstoupily do řízení. Dne 16. 12. 2005 však bylo soudu oznámeno, že společnosti KAS PARTNER, a. s., i AGENTURA H + N, v. o. s., nesouhlasí se svým vstupem do řízení na místo dosavadního žalobce, Obvodní soud pro Prahu 7 proto usnesením ze dne 13. 1. 2006 č. j. 10 C 343/2003-125, jejich vstup do řízení nepřipustil. Následně vzala společnost Davuri Holding B. V. žalobu v plném rozsahu zpět, neboť již nebyla aktivně legitimována. Obvodní soud pro Prahu 7 tedy ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil a současně ve výroku II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku IV. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit českému státu na nákladech řízení částku 12 775 Kč. Výroky týkající se nákladů řízení obvodní soud zdůvodnil tak, že vychází z §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobce podle soudu tím, že postoupil pohledávku, nezavinil zastavení řízení, neboť postoupením pohledávky dosáhl uspokojení svého nároku jiným způsobem. Ke zpětvzetí žaloby nedošlo ani pro chování žalovaného, proto nebyl dán důvod pro postup podle §146 odst. 2 o. s. ř. Výrok o nákladech státu zdůvodnil tak, že bylo-li o náhradě nákladů rozhodnuto podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., hradí oba účastníci náklady státu podle §148 odst. 1 o. s. ř. rovným dílem.
5. Do výroků II. a IV. usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, ve kterém brojila proti názoru obvodního soudu, že se §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. nevztahuje na případy, kdy žalobce žalovanou pohledávku postoupí a její nabyvatel nesouhlasí se vstupem do řízení na místo žalobce. V odvolání uplatňuje stěžovatelka převážně námitky, které užívá i v ústavní stížnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 18 Co 517/2006-149, které stěžovatelka též napadá ústavní stížností, bylo usnesení obvodního soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno odvoláním, potvrzeno. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobce byl ve věci zcela jednoznačně nositelem věcné aktivní legitimace, kterou v průběhu řízení ztratil, neboť svou pohledávku za žalovaným převedl na jiné osoby. Žalobce rozhodně podle městského soudu nemůže odpovídat za to, zda tito právní nástupci se rozhodnou v řízení pokračovat či nikoli. Po procesní stránce se žalobce choval zcela správně, pokud za situace, kdy ztratil aktivní legitimaci ve sporu a jeho právní nástupce ve sporu pokračovat nechtěl, vzal žalobu zpět, proto tento správný procesní postup nemůže jít k tíži žalobce. Podle městského soudu tak nelze dovodit, že by žalobce "zavinil", že řízení muselo být zastaveno, jednal-li v důsledku změny procesní situace. Tato situace je pak zcela odlišná od procesní situace, na kterou pamatuje ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., které lze podle ustálené judikatury aplikovat toliko na případy, kdy žalobce vezme žalobu zpět z vlastního rozhodnutí, aniž by došlo ke změně jeho procesního postavení a aniž by byla jeho pohledávka uspokojena.
IV.
6. Ústavní soud dle §42 odst. 3 a 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu umožnil Obvodnímu soudu pro Prahu 7, Městskému soudu v Praze i společnosti Davuri Holding B. V., aby se k projednávané věci vyjádřily.
7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření opakuje argumentaci uvedenou ve svém napadeném rozhodnutí, na které v podrobnostech odkazuje.
8. Obvodní soud pro Prahu 7 a společnost Davuri Holding B. V. se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
9. Ústavní soud zaslal vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelce, a umožnil jí, aby se k němu vyjádřila, stěžovatelka však v replice pouze doslovně opakovala námitky uvedené v ústavní stížnosti.
V.
10. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Právě takové porušení shledal Ústavní soud v projednávané věci.
12. Jádrem ústavní stížnosti a též i napadených usnesení obecných soudů je interpretace §146 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V citovaném ustanovení a ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. se promítají zákonné principy, dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Náklady účastníka řízení přitom představují majetkovou újmu, kterou účastník utrpěl v adekvátní příčinné souvislosti se samotným řízením. Tento zásah do majetkové sféry účastníka řízení může představovat i zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny. Z ustanovení §142 a násl. o. s. ř. plyne, že tento zásah je účastník bez náhrady povinen strpět zásadně jen tehdy, pokud jej sám způsobil. Institut náhrady nákladů řízení tak představuje zvláštní případ náhrady škody, a to škody, která účastníkovi vznikla v souvislosti se sporným řízením. V tomto smyslu je třeba rozumět zásadě úspěchu ve věci, která ovládá náhradu nákladů sporného řízení. Stejným způsobem je nutno hledět i na zásadu zavinění obsaženou v §146 odst. 2 o. s. ř. V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stadia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení toho, kdo kterému účastníku vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci. Podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. se tímto kritériem stává právě zavinění toho, že řízení nemohlo dospět do stadia meritorního rozhodování, tj. zavinění, že řízení muselo být zastaveno.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad, který užily obecné soudy, odpírá v rozporu se zákonem stěžovatelce právo na náhradu majetkové újmy, která jí v souvislosti s její účastí v řízení vznikla. Takový výklad je v rozporu s ochranou vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny. Dostatečnou ochranu stěžovatelce v dané věci nemohlo neposkytnout ani ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř., podle kterého soud rozhodne, že zpětvzetí nebylo účinné, pokud s ním ostatní účastníci z vážných důvodů nesouhlasí. Jednak se ony vážné důvody musí vztahovat k rozhodnutí o meritu, a nikoli k procesnímu rozhodnutí o nákladech řízení, a jednak by toto ustanovení nezajišťovalo ochranu žalovaného při svévolném zpětvzetí žaloby před zahájením jednání (§96 odst. 4 o. s. ř.), avšak poté, co již si žalovaný např. opatřil právního zástupce a ten již podal vyjádření k žalobě. Ustanovení §146 odst. 2 věta první však připouští i výklad, který je v souladu s Listinou, a který je proto třeba upřednostnit (imperativ ústavně konformního výkladu). Pokud pouze jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno, pročež o věci nemůže být meritorně rozhodnuto a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení. V tomto směru nese z procesního hlediska, oproti názoru obecných soudů, žalobce (postupitel) odpovědnost za to, zda postupník vstoupí na jeho místo do řízení. Ústavní soud již vícekrát ve své judikatuře uvedl, že potvrzuje ústavní konformitu interpretace, dle níž pojem "zavinění", použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Nad rámec nutného zdůvodnění je třeba souhlasit se stěžovatelkou, že výklad obecných soudů dává žalobci možnost, aby v případě, kdy zjistí, že se řízení (např. opatřování důkazů) nevyvíjí v jeho prospěch, postoupil pohledávku třetí osobě, která odmítne vstoupit do řízení, a tím se vyhnul povinnosti žalovanému nahradit újmu vzniklou mu v souvislosti s řízením (náklady řízení). I tato skutečnost svědčí o potřebě odmítnout tuto výkladovou alternativu.
VI.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 18 Co 517/2006-149 a výrok II. a IV. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. 10 C 343/2003 zrušil.
15. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.