ECLI:CZ:US:2008:1.US.428.06.1
sp. zn. I. ÚS 428/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. K. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 8 Co 156/2005, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že je vlastníkem specifikovaného pozemku v k. ú. Stonava.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 8 Co 156/2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 8 Co 156/2005, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 17 C 232/95, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že je vlastníkem v rozsudku specifikovaného pozemku v k. ú. Stonava.
Ústavní stížnost obsahuje zejména následující údaje.
Stěžovatel úvodem popsal vývoj daného případu. Uvedl, že původně uplatnil svůj nárok u Okresního úřadu v Karviné, Pozemkového úřadu jako nárok restituční podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále též jen "restituční zákon" nebo "zákon o půdě"). Rozhodnutím Okresního úřadu Karviná, Pozemkového úřadu ze dne 4. 8. 1994 č. j. PÚ-3342/R-835/92-Ha bylo návrhu vyhověno a stěžovateli bylo obnoveno vlastnictví k pozemkům v katastrálním území Stonava, a to pozemkům parc. č. 883, 884, 885, 889 a 890, o které se v dané věci jednalo.
Okresní úřad tedy došel k závěru, že stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu shora citovaného restitučního zákona a neshledal žádnou překážku k vydání pozemků.
Proti tomuto rozhodnutí podala návrh na jeho přezkoumání Správa a údržba silnic Karviná. Rozhodnutí bylo přezkoumáno Krajským soudem v Ostravě a dne 11. 5. 1995 byl pod č. j. 22 Ca 567/94-20 vydán rozsudek, kterým bylo shora citované rozhodnutí okresního pozemkového úřadu zrušeno a věc vrácena tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Tehdy krajský soud vyslovil názor, že zde nelze aplikovat zákon č. 229/1991 Sb., jelikož se nejedná o případ, kdy nemovitosti přešly na stát bez jakéhokoli nabývacího titulu, nýbrž přešly na stát v důsledku titulu, který je třeba považovat za neplatný, resp. jehož platnost je sporná. Stěžovatel byl označen za osobu, která není oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a soud vyslovil názor, že věc je třeba řešit nikoliv podle zákona č. 229/1991 Sb., nýbrž podle obecných právních předpisů.
Na základě tohoto právního názoru Okresní úřad Karviná, Pozemkový úřad vydal dne 26. 7. 1995 pod č. j. PÚ-702/R-835/92-Ha rozhodnutí, kterým restituční návrh stěžovatele zamítl, a vyslovil názor, že věc nemůže být řešena podle zákona č. 229/1991 Sb. a že je třeba ji řešit podle obecných předpisů.
Stěžovatel se proto obrátil na Okresní soud v Karviné se žalobou o určení vlastnického práva k pozemku s novým parcelním číslem 997/13, "přičemž nové parcelní číslo tohoto pozemku bylo přiděleno na základě geometrického plánu". Jednalo se však o původně uplatněné restituční nároky v katastrálním území Stonava. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 12. 2002 č. j. 17 C 232/95-134 bylo žalobě plně vyhověno a bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem pozemku parc. č. 997/13 v katastrálním území Stonava.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání žalovaný, a to Správa silnic Moravskoslezského kraje, příspěvková organizace (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem). K jeho odvolání byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2003 č. j. 8 Co 256/2003-150 rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud vyslovil názor, že se má okresní soud zabývat otázkou dobré víry při nabytí těchto nemovitostí žalovaným a otázkou vydržení.
Okresní soud v Karviné pak dne 15. 12. 2004 pod č. j. 17 C 232/96-237 žalobu o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 997/13 v katastrálním území Stonava zamítl. K zamítnutí došlo z toho důvodu, že pozemek sice přešel na stát absolutně neplatnou kupní smlouvou, avšak došlo prý k vydržení, jelikož držba trvala od roku 1970 až do roku 1992 a "byla (podle soudu) v dobré víře".
Stěžovatel dále uvedl, že Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 20. 4. 2005 č. j. 8 Co 156/2005-259 citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil svůj nárok k spornému pozemku na základě restitučních předpisů, v tomto případě podle zákona o půdě a s uplatněním tohoto nároku neměl úspěch. Podle ustálené judikatury je vyloučeno, aby se žalobce v takovém případě domáhal určení vlastnictví určovací žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř., neboť v podstatě by tímto způsobem obcházel speciální restituční předpis, na jehož základě chtěl neúspěšně majetek získat. (Pozn.: Krajský soud však převzal i právní názor okresního soudu, že žalovaný nabyl vlastnické právo k sporným pozemkům vydržením.)
Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dovolání, které Nejvyšší soud dne 27. 4. 2006 usnesením č. j. 22 Cdo 2768/ 2005-338 odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že se domáhal - jak je shora uvedeno - obnovení svého vlastnického práva v rámci restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. Toto řízení skončilo pro něho neúspěšně z toho důvodu, že příslušný soud a následně okresní úřad, pozemkový úřad vyslovily názor, že uplatněný nárok není restitučním nárokem, že nespadá pod režim zákona č. 229/1991 Sb. a tento nárok je třeba uplatňovat podle obecných předpisů. Pokud stěžovatel uplatnil svůj nárok podle obecných předpisů, tj. žalobou o určení vlastnického práva podle občanského zákoníku, byl však opět neúspěšný, jelikož stejný soud (Krajský soud v Ostravě) vyslovil názor, že nárok nelze posuzovat podle obecných právních předpisů, jelikož byl již posouzen podle restitučního předpisu. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí. Důvodem jeho neúspěchu v restitučním řízení podle zákona o půdě byla prý právě ta skutečnost, že příslušný orgán konstatoval, že se nejedná o restituční nárok a že věc má být posouzena obecným soudem. Není proto možné, aby obecný soud opět odkazoval stěžovatele na restituční řízení.
Stěžovatel má za to, že tím bylo porušeno právo na soudní ochranu jeho vlastnického práva. Je sice pravda, že restituční zákony jsou zákony speciálními, ale zde jde o vztah, jak původně soud i správní orgány dovodily, který zákon o půdě neupravuje, a proto je třeba uplatnit obecné právní předpisy.
II.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl Nejvyšší soud, že jelikož stěžovatel nepožaduje zrušení jeho usnesení, nepovažuje se za účastníka řízení před Ústavním soudem a nijak se k ústavní stížnosti nevyjadřuje.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření zcela odkázal na napadený rozsudek a vyslovil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření stručně uvedl, že považuje napadený rozsudek za odpovídající právní úpravě a judikatuře a rovněž konstatoval, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vedlejší účastník řízení, Správa silnic Moravskoslezského kraje, uvedl, že všechna předchozí soudní řízení byla podle něj vedena v souladu s procesními předpisy a rozsudky byly vydány v souladu s ústavními předpisy. Je toho názoru, že ústavní stížnost je nedůvodná, a navrhl její zamítnutí. K otázce upuštění od ústního jednání se nijak nevyjádřil. Jelikož byl ve výzvě Ústavního soudu poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním souhlasí, lze tento souhlas presumovat.
Právní zástupkyně stěžovatele uvedla, že stěžovatel s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
Ústavní soud sám dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něj upustil (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
III.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že je nutno z pohledu ústavněprávního stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Meritem ústavní stížnosti je tedy zejména otázka, zda obecné soudy rozhodující ve věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatele. Konkrétně to znamená, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla jeho žaloba zamítnuta.
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nesprávné trvat na závěrech, ke kterým soudy dospěly a které se v prvé řadě a zejména opírají o shora uvedený názor, že se stěžovatel nemůže - podle ustálené judikatury - domáhat určení vlastnictví určovací žalobou, jestliže již předtím žaloval podle restitučních předpisů a úspěch neměl.
Názor Ústavního soudu v této věci není v nesouladu se stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle kterého žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Není totiž možné přehlédnout (nebo potlačovat) skutečnost, že v řešené věci byla situace výrazně jiná. Zejména je nutno zdůraznit, že se stěžovatel v daném případě svých nároků podle restitučního zákona domáhal, a to je první zásadní odlišnost vůči situacím, na které míří citované stanovisko. Jeho záměrem tak od počátku zjevně nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí, které dříve nepochybně patřily jeho otci a které měly být za nepříliš jasných a právně čistých okolností v období totalitního režimu převedeny na stát. Přitom však v tomto restitučním řízení orgány veřejné moci autoritativně konstatovaly, že ve věci nelze aplikovat zákon č. 229/1991 Sb.; stěžovatel byl označen za osobu, která není oprávněnou osobou ve smyslu tohoto zákona a že věc je třeba řešit podle obecných právních předpisů. Na základě tohoto právního názoru Okresní úřad Karviná, Pozemkový úřad, vydal dne 26. 7. 1995 pod č. j. PÚ-702/R-835/92-Ha v restitučním řízení závěrečné rozhodnutí, kterým restituční návrh stěžovatele zamítl, a zopakoval názor, že věc nemůže být řešena podle zákona č. 229/1991 Sb. a že je třeba ji řešit podle obecných předpisů. Tato zjištění správního orgánu, resp. správního soudu citoval v narativní části svého rozsudku ze dne 15. 12. 2004 v řízení o určovací žalobě i Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně.
Přes tyto skutečnosti odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že žaloba stěžovatele je nedůvodná mj. i proto, že žalobce uplatnil restituční nárok ke sporným pozemkům a řízení skončilo shora uvedeným zamítavým pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu. Podle odvolacího soudu tak je prý - s odkazem na judikaturu - vyloučeno, aby se žalobce domáhal určení vlastnictví určovací žalobou, neboť by obcházel restituční předpis. Přehlédnuta nebo potlačena však zůstala právě stěžejní okolnost, na kterou poukázal stěžovatel v ústavní stížnosti a kterou oprávněně pociťuje úkorně, totiž že důvodem jeho neúspěchu v restitučním řízení podle zákona o půdě byla právě ta skutečnost, že příslušné orgány správní i soudní konstatovaly, že se nejedná o restituční nárok a že má být věc posouzena podle obecných právních předpisů (pozn.: v podrobnostech lze odkázat na stěžovatelem výše popsaný vývoj tohoto případu, aby nemuselo docházet k opakování již konstatovaného). To však podle názoru Ústavního soudu není nic jiného než již zmíněné více či méně sofistikované odůvodňování možné nespravedlnosti, které má vůči stěžovateli po dlouholetém soudním řízení (řízení správním i civilním) v podstatě důsledky denegationis iustitiae. Stěžovatel se může cítit být orgány veřejné moci vmanipulován do situace, která nemá řešení; nárokoval-li nemovitosti podle restitučního zákona, byl návrh zamítnut s odkazem na obecné předpisy, a podal-li následně určovací žalobu, je tato zamítnuta s poukazem na to, že neměl v restitučním řízení úspěch. Stěžovatel měl ve vztahu ke všem okolnostem daného případu legitimní očekávání svého druhu, že se příslušné orgány veřejné moci budou věcí řádně zabývat v řízení podle obecných předpisů; to bylo podpořeno názorem správního orgánu a správního soudu, jakož v zásadě i závěrem Okresního soudu v Karviné, který stěžovateli původně (13. 12. 2002) vyhověl, neboť určil, že je vlastníkem předmětného pozemku (srov. výše), a týž se tedy mohl oprávněně domnívat, že zvolený procesní postup není zpochybnitelný. Závěr odvolacího soudu proto mohl mít ve vztahu ke stěžovateli i prvky překvapivosti a být v nesouladu s principem předvídatelnosti rozsudku.
Pokud tedy jde o poukaz odvolacího soudu na nyní konstantní judikaturu týkající se nemožnosti obcházet restituční předpisy pomocí předpisů obecných, je nutno zdůraznit, že nelze tuto judikaturu aplikovat formalisticky striktně bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétní věci. Podle názoru Ústavního soudu by bylo v dané věci navíc příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatel odhadl budoucí vývoj judikatury, který právě v době řešení jeho nikoliv jednoduchého případu (jak prokázalo dlouhé řízení) doznal zásadní změny v nazírání na možnost použít místo restitučních předpisů předpisy obecné. Od účastníků řízení ostatně nelze očekávat, že vždy správně odhadnou legislativní a judikatorní vývoj a podřídí tomu veškerou svou procesní taktiku. V daném případě tedy bylo v zásadě pouze odkázáno na prý ustálenou judikaturu, bez ohledu na to, že její paušální aplikace, bez rozlišování zvláštností konkrétních případů, je ústavně neakceptovatelná.
Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a již samo toto zjištění by postačovalo ke zrušení napadeného rozsudku.
Pro úplnost je však nutno uvést, že ani další důvod, pro který byla žaloba stěžovatele zamítnuta, totiž že došlo k vydržení sporných nemovitostí žalovanou organizací, resp. státem, neshledal Ústavní soud zcela relevantním.
K tomu soud prvního stupně - poté, co označil kupní smlouvu z roku 1970, kterou mělo dojít k převodu nemovitostí na stát, za absolutně neplatnou - zejména uvedl (a odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil), že je sice pravda, že v době uzavírání předmětné smlouvy byla evidována jako výlučný vlastník sporných nemovitostí odlišná osoba než ta, která smlouvu podepsala, a právní předchůdce žalované mohl tuto skutečnost zjistit nahlédnutím do této evidence, avšak tehdejší zápis v evidenci nemovitostí neměl konstitutivní účinky a pro osoby uzavírající smlouvy nebyly údaje závazné. Skutečnost, že žalovaná neověřila před uzavřením kupní smlouvy v evidenci nemovitostí vlastnictví pozemků, nemůže však podle obecného soudu vést k vyloučení dobré víry žalované při následném držení věci, neboť tuto držbu prý vykonávala, aniž by existovaly jakékoli náznaky zpochybňující její vlastnické právo. Právním předchůdcem současné žalované byl stát, který podle obecných soudů užíval pozemky v dobré víře od roku 1970 do roku 1992, neboť na nich postavil silnici, o kterou se uváděná příspěvková organizace (žalovaná) starala a stará až do současnosti. Proto oba soudy dospěly k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením.
Uvedené názory nemůže Ústavní soud bez dalšího akceptovat. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sice obsahuje podrobnou pasáž vývoje institutu vydržení a příslušných právních předpisů, upravujících (či neupravujících) tento právní institut v inkriminované době, v úvahách soudu však zcela chybí zvážení tehdejších motivů jednání účastníků řízení a zejména poměřování jejich postavení v průběhu kontraktačního procesu, jakož i v následném období, kdy mělo dojít k vydržení pozemků. V první řadě je namístě vzít do úvahy charakter minulého nedemokratického režimu, který ústavodárce i zákonodárce opakovaně označil jako zločinný, nelegitimní a porušující lidská práva; i když se ve věci nejedná - podle dřívějších závěrů příslušných orgánů - o případ restituční, neznamená to, že ve vztahu k jeho spravedlivému řešení je možné zmíněný charakter tohoto režimu zcela pouštět ze zřetele a podobné případy v zásadě posuzovat, jako by se odehrály v demokratickém právním státě. V daném případě stál proti stěžovateli tehdy téměř všemocný stát, resp. organizace za stát jednající, a stěžovatelovy možnosti obrany byly nepochybně v daném období značně ztížené až iluzorní; to často vedlo k tomu, že občané činili úkony, které by v normálním právním státě neučinili (např. prodej pod nátlakem za nevýhodných podmínek), nebo naopak někdy rezignovali na úkony, které by byly zcela namístě, totiž domáhání se svých práv, jež by v dané věci přinejmenším vedlo k přerušení vydržecí doby. Ústavní soud samozřejmě netvrdí, že pro období komunistického režimu nebylo možné otázku vydržení vůbec zkoumat; poněkud jiná situace by nastala např. v případě sporu dvou fyzických osob, i když i tam by bylo nutno rozlišovat osoby tehdy privilegované apod., ale zcela na tyto úvahy rezignovat a vyložit všechny okolnosti případu v podstatě k tíži stěžovatele není možné. Rovněž skutečnost, že stát či žalovaná v dané věci neověřily před uzavřením kupní smlouvy v evidenci nemovitostí vlastnictví pozemků, což soudy odbyly poukazem na to, že zápisy v této evidenci tehdy neměly konstitutivní účinky, nelze pominout; stát či jeho orgány jako nabyvatelé se mohly a měly - podle názoru Ústavního soudu - o veškerých náležitostech důležitých pro převod nemovitostí řádně přesvědčit. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ani otázka dobré víry a vydržení předmětných pozemků se Ústavnímu soudu nejeví zdaleka tak jednoznačná jako obecným soudům, rozhodujícím ve věci. Na nich tedy bude, aby i tuto otázku znovu posoudily a vzaly přitom v úvahu shora vyjádřený názor Ústavního soudu, případně i doplnily v potřebném směru dokazování.
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K pochybnostem shora uvedeným, které se samy nabízejí, však žádný z obecných soudů podrobnější stanovisko nezaujal.
Lze ještě doplnit, že případné legislativní nedůslednosti různého druhu, vzniklé v průběhu delší doby, nota bene zahrnující období totalitního režimu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale - ve vztahu ke konkrétní věci - s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
Ústavní soud tedy v dané věci stěžovatelem v petitu ústavní stížnosti výslovně napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 8 Co 156/2005 zrušil.
Pokud jde o rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 17 C 232/95 jako soudu prvního stupně a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2768/2005 jako soudu dovolacího, ty stěžovatel zrušit nenavrhoval. Usnesení Nejvyššího soudu má ostatně toliko deklaratorní charakter; ani rozsudek soudu prvního stupně není nutno rušit, neboť k nápravě situace postačí zrušit pouze stěžovatelem napadený rozsudek odvolacího soudu, což ostatně odpovídá i zásadě minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, jakož i zásadám hospodárnosti a efektivity řízení.
Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatele, bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu, vyhověno.