infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2008, sp. zn. II. ÚS 1046/08 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:2.US.1046.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:2.US.1046.08.1
sp. zn. II. ÚS 1046/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. T. a I. T., právně zastoupených JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem Komenského 160, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1398/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. 6 To 16/2007 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 3 T 1/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen zejména čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak uvedli stěžovatelé v ústavní stížnosti, byli odsouzeni rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11 .2005 sp. zn. 6 To 80/2005, kterým odvolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005 č. j. 3 T 2/2005-707 a rozhodl tak, že nově uznal vinným stěžovatele trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a stěžovatelku pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a odsoudil oba k podmíněnému trestu odnětí svobody. Na základě dovolání obou stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 7. 2006 sp. zn. 5 Tdo 670/2006 zrušil rozsudek vrchního soudu i krajského soudu a přikázal krajskému soudu doplnit dokazování a věc znovu projednat a rozhodnout. Krajský soud v Hradci Králové opětovně a nezměněně rozhodl o vině a trestu obou stěžovatelů. Na základě odvolání obou stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2007 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody. V ostatním zůstal rozsudek krajského soudu o vině a trestu obou stěžovatelů nezměněn. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Obecné soudy v této věci dospěly k závěru, že stěžovatel za pomoci své manželky (stěžovatelky) vylákal od MUDr. V. B. půjčku ve výši 2.500.000,- Kč, na jejíž zajištění vystavil vlastní směnku ve prospěch MUDr. V. B. jako remitenta s avalem stěžovatelky, dluh z půjčky nevrátil a způsobil tak škodu společnosti MUDr. V. B. v.o.s. Oproti tomu oba stěžovatelé od počátku nezměněně tvrdili, že finanční částku MUDr. V. B. poskytl jako zálohu na opravu své dostihové dráhy. Částka byla prokázaně řádně daňově a účetně zaúčtována jako příjem společnosti Vamstav s.r.o., jednatele a společníka M. T., a tato společnost také opravu dostihové dráhy provedla, svůj závazek splnila, čímž byl splněn závazek ze smlouvy o dílo zajištěný předmětnou zajišťovací směnkou. Jako důkaz stěžovatelé uváděli zejména dopis napsaný právní zástupkyní MUDr. B. JUDr. Věrou Rittichovou, v němž advokátka uvedla, a potvrdila tím obhajobu, že částka 2.500.000,- Kč byla skutečně MUDr. V. B. poskytnuta jako záloha na odměnu podle smlouvy o dílo. Soudy tento dopis zcela "bagatelizovaly", přestože potvrzoval v plném rozsahu obhajobu stěžovatele a byl napsán v době velmi předcházející zahájení jeho trestního stíhání. Soudy odmítly obsah tohoto dopisu jako relevantní důkaz obhajoby stěžovatelů. V této věci stěžovatelé dvakrát podali obsahově v zásadě totožná dovolání. Na základě prvého dovolání Nejvyšší soud zrušil předcházející rozsudky a přikázal krajskému soudu, aby v potřebném rozsahu znovu věc projednal a rozhodl. Řízení bylo doplněno toliko výslechem JUDr. Věry Rittichové, která z hlediska stěžovatelů především uvedla, že veškerou korespondenci, a tedy i dopis ze dne 30. 10. 2003, na který stěžovatelé opakovaně kontinuálně odkazují, odeslala k rukám právního zástupce stěžovatelů teprve poté, kdy jeho obsah revidoval a schválil MUDr. V. B. K žádným jiným změnám a doplněním ohledně skutkových zjištění a právních závěrů novým rozhodováním nalézacího soudu ani soudu odvolacího dle názoru stěžovatelů nedošlo. Druhé dovolací rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je touto ústavní stížností napadáno, je naprosto opačné než rozhodnutí prvé, aniž by však k takovéto změně názoru byl dán důvod, vyplývající z případného doplnění dokazování a následně změněného skutkového a právního stavu. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Dle Nejvyššího soudu uvedl, že stěžovatelé ve svých dovoláních uvedli v souvislosti s předchozím řízením o dovolání nově v podstatě pouze námitku, že se nalézací ani odvolací soud neřídil předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, přičemž v konkrétních námitkách pak prakticky zopakovali jen výhrady uplatněné již v rámci jimi podaného předchozího dovolání, ke kterým se Nejvyšší soud již v předchozím usnesení podrobně vyjádřil. Nejvyšší soud svým prvním zrušovacím rozhodnutím rozhodně "nenařizoval" soudům nižších stupňů, aby "stěžovatele zprostily obžaloby", jak se snaží zřejmě dovozovat ve svých podáních. Soudy obou stupňů v následujícím řízení nalézacím i odvolacím rozhodnutí Nejvyššího soudu plně respektovaly, nově rozhodovaly za stavu, kdy bylo doplněno dokazování a také se vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi a pokyny Nejvyššího soudu, se kterými se v předchozím řízení nevypořádaly úplně nebo vůbec. Nejvyšší soud nemůže souhlasit s námitkou stěžovatelů obsaženou v ústavní stížnosti, že by za nezměněného skutkového stavu rozhodoval zcela nahodile a libovolně a nepohyboval by se v mezích zákona. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že se jedná toliko o opakování již dříve uplatněné obhajoby, která byla v průběhu důkazního řízení vyvrácena. Krajský soud v Hradci Králové sdělil, že veškeré rozhodné skutečnosti jsou uvedeny v meritorních rozhodnutích, nad jejichž rámec nic dalšího uvádět nechce a na tato rozhodnutí odkazuje. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zpochybňují zejména hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelů se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv. V dané věci soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování. Nejvyšší soud rozhodoval na základě dovolání stěžovatelů sice dvakrát odlišným způsobem, ale za jiné situace, když jeho původní rozhodnutí a závazný právní názor v něm uvedený soudy nižších stupňů akceptovaly a řízení dle pokynů dovolacího soudu doplnily. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelů a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2008 Jiří Nykodým předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:2.US.1046.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1046/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 12. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 4. 2008
Datum zpřístupnění 12. 1. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §250 odst.1, §250 odst.3
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
trestný čin/podvod
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1046-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60848
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07