Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 11.11.2008, sp. zn. II. ÚS 1148/07 [ nález / NYKODÝM / výz-3 ],paralelní citace: N 195/51 SbNU 353 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:2.US.1148.07.1
Právní větaOkolnost, že v zástavní smlouvě je uvedeno, že zástavní věřitel poskytl půjčku dlužníkovi, k jejímuž zajištění měla zástava sloužit, ačkoliv fakticky byla půjčka poskytnuta až po uzavření zástavní smlouvy a navíc v jiné výši, než jaká byla deklarována v zástavní smlouvě, nemůže mít zásadní vliv na vznik zástavního práva. Zástavní právo totiž vznikne, jde-li o nemovitost, jako tomu bylo v souzené věci, vkladem do katastru nemovitostí. Zástavní právo je ovšem právem akcesorickým a jeho faktický vznik je podmíněn faktickým vznikem pohledávky, k jejímuž zajištění má sloužit. Je-li půjčka, jak bylo řečeno, reálným závazkem, pak zástavní právo vznikne jen v rozsahu skutečně poskytnuté půjčky. Vyjádření výše půjčky v zástavní smlouvě proto nemá zásadní význam na vznik zástavního práva. Musí ovšem být zřejmé, k jaké půjčce se zástava váže. V této konkrétní věci, bez ohledu na to, že v zástavní smlouvě je uvedena jiná nominální hodnota půjčky, než jaká byla skutečně poskytnuta, nejsou žádné pochybnosti o tom, k zajištění jaké půjčky zástava slouží. Není pochyb, že byla mezi zástavním věřitelem a dlužníkem uzavřena pouze jedna půjčka, že se jedná o půjčku, která byla co do nominální hodnoty vyjádřena částkou 3 250 000 Kč a že fakticky na takto dohodnutou půjčku bylo poskytnuto pouze 2 500 000 Kč. O určitosti ujednání ohledně toho, k jaké půjčce se zástavní právo v této konkrétní věci váže, nelze mít pochybnosti.
ECLI:CZ:US:2008:2.US.1148.07.1
sp. zn. II. ÚS 1148/07NálezNález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové - ze dne 11. listopadu 2008 sp. zn. II. ÚS 1148/07 ve věci ústavní stížnosti J. H. a M. H. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1387/2006-279 ze dne 3. 4. 2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 621/2005-262 ze dne 8. 2. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 12 C 194/2004-234 ze dne 5. 5. 2005, jimiž bylo rozhodnuto ve věci žaloby stěžovatelů na určení neplatnosti zástavní smlouvy, resp. určení neexistence zástavního práva ke specifikovaným nemovitostem, za účasti Okresního soudu v Opavě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.VýrokNávrh se zamítá.Odůvodnění:I.1. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak v ústavní stížnosti blíže rozvedli, domáhali se žalobou před obecnými soudy určení neplatnosti zástavní smlouvy uzavřené dne 3. 3. 1997 mezi stěžovateli a M. H., resp. určení neexistence zástavního práva k blíže specifikovaným nemovitostem. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 12 C 248/98-110 ze dne 15. 1. 2002 bylo určeno, že zástavní smlouva je neplatná. Důvody neplatnosti spatřoval nalézací soud v několika skutečnostech. 3. Především mělo být prokázáno, že půjčka, kterou měla zástava zřízená předmětnou zástavní smlouvou zajišťovat, neexistovala, neboť byla poskytnuta v jiné než sjednané výši (podle smlouvy o půjčce uzavřené mezi věřitelem M. H. a dlužníkem D. H. půjčil věřitel částku 3 250 000 Kč, ačkoliv bylo prokázáno, že ve skutečnosti byla poskytnuta půjčka 2 500 000 Kč). 4. Samotnou smlouvu o půjčce hodnotil nalézací soud jako absolutně neplatnou podle §39občanského zákoníku, a to pro rozpor s dobrými mravy, neboť rozdíl mezi částkou 3 250 000 Kč, která měla být půjčena, a částkou 2 500 000 Kč, která byla skutečně půjčena, představoval dle nalézacího soudu skryté úroky v naprosto nepřiměřené výši 60 % ročně. Další důvod neplatnosti spatřoval soud v časovém sledu událostí. Z provedených důkazů, mimo jiné i z výpovědi žalovaného, bylo zjištěno, že nejprve byla uzavřena zástavní smlouva, která měla zajišťovat pohledávku z již uzavřené smlouvy o půjčce a poskytnuté půjčky, ač smlouva o půjčce ještě uzavřena nebyla a půjčka rovněž nebyla poskytnuta. Stěžovatelé namítli, že bylo jistě možné zajistit budoucí pohledávku, ta však musí být v zástavní smlouvě náležitě a určitě specifikována, což se v tomto případě nestalo. Konečně nalézací soud konstatoval též relativní neplatnost zástavní smlouvy, a to z důvodu, že stěžovatelé byli při jejím uzavření uvedeni v omyl. Jak bylo prokázáno, navázali stěžovatelé v lednu 1997 nejprve kontakt s panem D. Č., s nímž uzavřeli dne 30. 1. 1997 zástavní smlouvu, jíž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění úvěru poskytnutého stěžovatelům D. Č. V měsíci únoru však informoval D. Č. stěžovatele, že je nutné z důvodu chyby smlouvu znovu podepsat, a to u advokáta Mgr. R. S. Dne 3. 3. 1997 se proto uskutečnilo setkání v advokátní kanceláři za účasti stěžovatelů, advokáta a D. Č., na němž byla stěžovatelům předložena nová zástavní smlouva. Stěžovatelé se domnívali, že se jedná o obsahově stejnou smlouvu, jakou již podepsali s D. Č. v lednu 1997, předloženou smlouvu si neprostudovali, nepovšimli si ani označení smluvních stran a smlouvu podepsali. Teprve po vrácení smlouvy z katastru nemovitostí po provedeném vkladu zjistili, že se smlouva obsahově liší a že zřízená zástava má zajišťovat pohledávku M. H. vůči D. H., s nimiž se stěžovatelé neviděli a vůbec je neznali. 5. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2002 bylo určeno, že zástavní právo založené předmětnou zástavní smlouvou neexistuje. Odvolací soud se podle stěžovatelů ztotožnil se všemi důvody neplatnosti zástavní smlouvy kromě její relativní neplatnosti, neboť dospěl k závěru, že žalovaný M. H. omyl stěžovatelů nevyvolal, ani o něm nevěděl.6. Poté ve věci rozhodoval na základě podaného dovolání Nejvyšší soud, který rozsudkem č. j. 21 Cdo 2217/2003-198 ze dne 14. 5. 2004 zrušil předchozí rozhodnutí nižších soudů a zavázal je svým právním názorem. Podle Nejvyššího soudu nelze na základě žaloby o určení existence zástavního práva řešit otázku, pro jak vysokou pohledávku bylo zástavní právo zřízeno, neboť tato otázka není v daném případě právně významná. Podle dovolacího soudu poskytl M. H. panu D. H. půjčku ve výši 2 500 000 Kč, čímž vznikla zajišťovaná pohledávka. Nebyla-li poskytnuta celá sjednaná půjčka ve výši 3 250 000 Kč, jak je uvedeno v zástavní smlouvě, není to pro existenci zástavního práva relevantní, neboť i tak vzniklo, a to jen k zajištění skutečně poskytnuté půjčky, tj. 2 500 000 Kč. I když je v zástavní smlouvě uvedeno, že "zástavní věřitel uzavřel s D. H. dnešního dne smlouvu o půjčce a podle této smlouvy půjčil D. H. částku 3 250 000 Kč", nelze z toho dovozovat, že by zástavním právem měla být zajištěna pohledávka již existující, a nikoliv pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu. Dle dovolacího soudu měly vzít nižší soudy v úvahu rovněž to, že k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3. 3. 1997 u advokáta Mgr. R. S. za účasti všech dotčených stran ve stejné době v rámci téhož jednání všech smluvních stran.7. V novém řízení se podle stěžovatelů soudy nižších instancí řídily nesprávnými právními závěry dovolacího soudu, které vtělily do nových, nyní napadených rozhodnutí. Nicméně alespoň odvolací soud v napadeném rozhodnutí dle stěžovatelů vyjádřil srozumitelně svůj nesouhlas s právními závěry dovolacího soudu, přesto se jim podřídil jako pro něj právně závazným. Proti novému rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. 8. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod, a to pro extrémní nesoulad skutkových zjištění s učiněnými právními závěry, resp. podle stěžovatelů v napadených rozhodnutích došlo ke svévolné nesprávné aplikaci jednoduchého práva. 9. Podle §151a odst. 1občanského zákoníku, ve znění platném v rozhodné době, sloužilo zástavní právo k zajištění pohledávky, přičemž podle §151b odst. 4občanského zákoníku se musí ve smlouvě o zřízení zástavního práva určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Stěžovatelé se proto domnívají, že podstatnou náležitostí zástavní smlouvy je jednoznačné určení zajišťované pohledávky, a to i s ohledem na požadavek určitosti právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1občanského zákoníku. Aby byla peněžitá pohledávka řádně určena, musí být uveden její důvod a výše; bez specifikace výše pohledávky ji nelze podle stěžovatelů určit. V posuzovaném případě mělo zástavní právo zajišťovat peněžitou pohledávku M. H. vzniklou z titulu půjčky D. H., a ačkoliv bylo provedenými důkazy bezpečně zjištěno, že půjčka ve výši 3 250 000 Kč, uvedená v zástavní smlouvě jako zajišťovaná pohledávka, poskytnuta nebyla, a tudíž takto určená pohledávka nikdy nevznikla a neexistuje, přesto na takto zjištěný skutkový vztah soudy nesprávně aplikovaly citovaná zákonná ustanovení s tím, že zástavní právo zajišťuje řádně určenou a existující pohledávku.10. Podle §151b odst. 5občanského zákoníku, v tehdy platném znění, lze zástavní právo zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu. Podle stěžovatelů bylo toto ustanovení naprosto nesprávně aplikováno na předmětnou zástavní smlouvu, v níž je jasně uvedeno, že "zástavní věřitel uzavřel s D. H. dnešního dne smlouvu o půjčce a podle této smlouvy půjčil D. H. Kč 3 250 000; nebyly dohodnuty úroky". Použitý minulý čas zde podle stěžovatelů jednoznačně vylučuje správnost aplikace citovaného ustanovení na skutkovou situaci, a tím i závěr dovolacího soudu, že šlo o zajištění budoucí pohledávky. Pohledávka vymezená v zástavní smlouvě nikdy nevznikla, a tudíž nemohlo vzniknout zástavní právo k jejímu zajištění. 11. Z výslechů stěžovatelů i M. H. nalézacím soudem, nesporně potvrzených i jinými důkazy, podle stěžovatelů jednoznačně vyplynulo, že se dne 3. 3. 1997 v advokátní kanceláři vůbec neviděli ani spolu nejednali a poznali se osobně až v roce 1998. Svědek D. H. pak potvrdil, že se vůbec se stěžovateli dne 3. 3. 1997 nepotkal a stěžovatele poprvé viděl až v jednací síni dne 8. 1. 2002. S těmito skutkovými zjištěními je dle stěžovatelů v extrémním rozporu naprosto nesprávný závěr dovolacího soudu, že "k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3. 3. 1997 u advokáta Mgr. R. S. za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran), jakož i vůlí účastníků směřující - jak tomu nasvědčují výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, který současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H.". Podle stěžovatelů na ně tyto závěry (aniž by chtěli dovolací soud znevažovat) působí dojmem, jako by Nejvyšší soud posuzoval zcela jiný případ.12. Pokud jde specificky o usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost, stěžovatelé uvedli, že trpí přepjatým formalismem, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na výzvu předsedy Ústavního soudu vyslovenou na shromáždění zástupců sekcí Soudcovské unie České republiky dne 24. až 25. 11. 2006, aby se soudci vymanili z otupující procesní posedlosti a věnovali pozornost právu hmotnému. Nejvyšší soud se dle stěžovatelů v napadeném rozhodnutí křečovitě snaží za každou cenu podržet svůj nesprávný právní názor obsažený ve svém prvním rozhodnutí v této věci, a to bez ohledu na extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovým stavem. Procesně ekvilibristicky se Nejvyšší soud snaží prosadit správnost svých neudržitelných závěrů, že minulý čas je vlastně časem budoucím, že účastníci spolu na stejném místě ve stejné době jednali, i když spolu nejednali a na stejném místě ve stejné době prokazatelně nebyli, že výše pohledávky je pro zástavní právo zajišťující pohledávku vlastně nerozhodná vzdor hmotnému právu. 13. S ohledem na to stěžovatelé navrhli, po opravě a doplnění ústavní stížnosti podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2007, aby Ústavní soud přijal nález, jímž zruší usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1387/2006-279 ze dne 3. 4. 2007, rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 621/2005-262 ze dne 8. 2. 2006 a rozsudek Okresního soudu v Opavě č. j. 12 C 194/2004-234 ze dne 5. 5. 2005. 14. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení, tj. Okresní soud v Opavě, Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud. Vedlejší účastník na zaslanou výzvu Ústavního soudu nereagoval, a svého postavení vedlejšího účastníka se tak vzdal. 15. Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření uvedl, že své rozhodnutí pokládá za odpovídající zákonu i zjištěnému skutkovému stavu věci, při vázanosti soudu právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozsudku č. j. 21 Cdo 2217/2003-198. Skutkový základ věci byl podle okresního soudu zjištěn na základě důkazů řádně provedených před soudem a tyto důkazy byly hodnoceny v souladu s §132o. s. ř. Krajský soud v Ostravě uvedl, že k ústavní stížnosti se nevyjádří a odkázal pouze na odůvodnění napadeného rozsudku. 16. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé - kromě invektiv na adresu dovolacího soudu a žalovaného - jí nesledují naplnění práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, ale že ve skutečnosti nesouhlasí s právním názorem, který zaujaly obecné soudy (resp. se závazným právním názorem dovolacího soudu), že polemizují s ustálenou judikaturou obecných soudů a že jen opakují argumenty, které byly v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu shledány chybnými a odporujícími zákonu. Podání stěžovatelů proto není ústavní stížností, ale opravným prostředkem svého druhu, který činí z Ústavního soudu další přezkumnou instanci.17. Nejvyšší soud dále uvedl, že se nehodlá vyjadřovat k tomu, nakolik je jeho napadené usnesení "sofistikované" nebo "procesně ekvilibristické", nelze však pominout, že se stěžovatelé snaží a snažili před obecnými soudy účelově vykládat hmotné právo, zkreslit skutkový stav věci, v rozporu se skutečností pozměnit smysl odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2217/2003-198 a využít v tomto smyslu "omylu" odvolacího soudu o obsahu tohoto odůvodnění, vše se záměrem, aby zmařili uspokojení zástavního věřitele. O tom svědčí v první řadě "posunutí smyslu" zástavní smlouvy, která podle názoru stěžovatelů zajišťuje "neexistující závazek" jen proto, že zástavní věřitel neposkytl půjčku před uzavřením zástavní smlouvy (v obavě, že po poskytnutí půjčky nemusí k zástavní smlouvě dojít), ačkoliv smysl a účel uzavření zástavní smlouvy jako zajištění poskytnuté půjčky je jinak nepochybný.18. Závěry v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2217/2003-198 by podle Nejvyššího soudu bylo bývalo možné vyjádřit přesněji a výstižněji, zejména kdyby soud při jeho formulaci předem věděl (mohl předvídat), jak je chtějí stěžovatelé (k obrazu svému) interpretovat. Skutečný smysl části odůvodnění, z níž stěžovatelé dovozují extrémní nesoulad skutkových zjištění, je podle Nejvyššího soudu zřejmý a byl podrobněji vyložen v usnesení č. j. 21 Cdo 1387/2006-279 ze dne 3. 4. 2007 a jeho další zpochybňování bez zjevně svévolné a účelové manipulace není možné.19. Nejvyšší soud dále reagoval na námitku přepjatého formalismu a nespravedlivého rozhodování Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že odpověď na otázku, zda je přepjatým formalismem a nespravedlností závěr o tom, že věřitel má právo na uspokojení ze zástavy v té podobě, jak bylo mezi účastníky dohodnuto a jak je z výsledku dokazování nepochybné, nebo že mu má být takové právo odepřeno jen s poukazem na to, jak byla zajišťovaná pohledávka označena (zejména z hlediska použití času budoucího či minulého) v zástavní smlouvě a v jakém pořadí (časové posloupnosti) byly uzavřeny smlouva o půjčce a zástavní smlouva, ponechává na úvaze každého rozumného člověka. S ohledem na to Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, a navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. 20. Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 12 C 194/2004. Z něj zjistil následující skutečnosti. 21. V žalobě ze dne 5. 10. 1998 se stěžovatelé domáhali určení neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 3. 3. 1997 z důvodu, že byli při jejím uzavírání uvedeni v omyl. Skutkové okolnosti přitom vylíčili tak, že v lednu 1997 stěžovatele navštívil D. Č. a požádal je o zajištění své pohledávky ve výši 3 000 000 Kč, přičemž po dobu zastavení by stěžovatelům vyplácel provizi ve výši 7 % z jistiny. Po vzájemném projednání smlouvy předložil D. Č. stěžovatelům koncept smlouvy a vyzval je, aby se dostavili do advokátní kanceláře Mgr. R. S. k podpisu smlouvy. Při podpisu smlouvy nebyl M. H. přítomen, stěžovatelé neobdrželi ani jedno vyhotovení smlouvy. Teprve ze smlouvy, která přišla po vkladu z katastru nemovitostí, zjistili, že smlouvu neuzavřeli s D. Č., nýbrž s žalovaným M. H. a nemá zajišťovat pohledávku D. Č., ale žalovaného, který měl půjčit částku 3 250 000 Kč D. H. (č. l. 1-2). 23. Při ústním jednání dne 2. 7. 1999 stěžovatelé upřesnili, že koncem ledna 1997 podepsali s D. Č. zástavní smlouvu před notářem. Touto smlouvou měla být zajištěna pohledávka D. Č. Tento zástavní věřitel měl smlouvu předložit ke vkladu do katastru nemovitostí, což však zřejmě ani neučinil. V měsíci únoru 1997 se D. Č. znovu spojil se stěžovateli s tím, že ve smlouvě byla chyba a je třeba ji podepsat znovu, tentokrát v advokátní kanceláři Mgr. S. V kanceláři byl dne 3. 3. 1997 kromě advokáta přítomen D. Č. a zřejmě jeho manželka. Stěžovatelům byla předložena zástavní smlouva, o níž měl Mgr. S. prohlásit, že jde o stejnou smlouvu, kterou již uzavřeli. Stěžovatelé si proto smlouvu znovu nepřečetli, nepodívali se ani na označení účastníků smlouvy a smlouvu podepsali. Nikdo další nebyl podpisu smlouvy přítomen. Teprve poté, co stěžovatelé obdrželi výpis z katastru nemovitostí, zjistili, že smlouva podepsaná dne 3. 3. 1997 neodpovídala smlouvě podepsané s D. Č. dne 30. 1. 1997. S žalovaným M. H. se stěžovatelé poznali až v únoru 1998, kdy se dostavil do jejich bydliště (č. l. 14).24. Žalovaný ve své výpovědi učiněné před soudem téhož dne potvrdil, že stěžovatele před uzavřením zástavní smlouvy neznal a nesetkali se ani při uzavírání smlouvy, neboť dne 3. 3. 1997 obdržel v kanceláři Mgr. S. smlouvu již stěžovateli podepsanou, resp. podepisoval dvě zástavní smlouvy; kromě stěžovatelů se jednalo o zástavní smlouvu, podle níž vázla zástava na dalších nemovitostech ve vlastnictví údajných příbuzných D. Č. Se stěžovateli se poznal až v době, kdy společně navštívili D. Č. a vymáhali po něm dlužnou částku. Po podpisu zástavní smlouvy a smlouvy o úvěru předal dlužníkovi D. H., což měl být příbuzný D. Č., částku 3 250 000 Kč. D. H. z této částky zaplatil ve dvou splátkách pouze 250 000 Kč (č. l. 15). 25. Při ústním jednání dne 22. 3. 2001 byl jako svědek vyslechnut Mgr. R. S., který uvedl, že jeho klientem při uzavírání smluv byl D. H., který jej jako advokáta nezprostil mlčenlivosti, a proto svědek odmítl ve věci vypovídat. Pouze uvedl, že při podpisu bylo zřejmě přítomno více osob, které však nebyly jeho klienty (č. l. 67). Dále byla vyslechnuta svědkyně M. B., matka bývalé manželky D. Č., která tvrdila, že její nemovitosti byly bez jejího vědomí zastaveny ve prospěch žalovaného M. H., s nímž vede obdobný spor jako stěžovatelé. Konkrétně uvedla, že nemovitosti chtěla své dceři a D. Č. prodat. Tvrdila, že plnou moc, na jejímž základě D. Č. zatížil její nemovitosti zástavním právem, nikdy nepodepsala, nicméně s D. Č. se svou dcerou u notáře podepsala nějaký papír a zřejmě došlo k jeho překopírování na plnou moc. 26. Dne 15. 8. 2001 byl vyslechnut jako svědek D. Č., který uvedl, že se stěžovateli uzavřel "předběžnou" zástavní smlouvu, která se nikdy nerealizovala. Dále potvrdil, že D. H. si půjčil od žalovaného 2 500 000 Kč, přičemž k zajištění sloužil domek jeho bývalé tchýně a stěžovatelů. Smlouvy si nechal vypracovat D. H. a byly podepsány v kanceláři Mgr. S., čemuž D. Č. neměl být přítomen, zůstal za dveřmi kanceláře. Současně však konstatoval, že stěžovatelé v té době znali D. H., který vše zařizoval a měl stěžovatelům předat za zástavní právo odměnu 210 000 Kč. Stěžovatel tuto skutečnost v průběhu výslechu D. Č. popřel a trval na tom, že ve všech záležitostech jednal pouze s D. Č.; s D. H. a žalovaným se seznámil až později (č. l. 90, 91). 27. Dne 8. 1. 2002 byl vyslechnut také D. H. Z jeho svědecké výpovědi vyplývá, že uzavřel smlouvu s žalovaným ohledně částky 3 250 000 Kč, z níž převzal osobně částku 2 500 000 Kč, a tuto půjčku vrátil pouze částečně. D. H. dále uvedl, že ví o tom, že půjčka byla zajištěna zástavní smlouvou; neví však, kdo a kdy ji podepsal, zástavní smlouvu ani neviděl, neboť to vše zajišťoval D. Č. Konstatoval, že stěžovatele vůbec nezná a vidí je při výslechu poprvé v životě. Při uzavírání smlouvy o půjčce měl být podle D. H. přítomen kromě advokáta D. Č., nikoliv jeho manželka. Peníze pro stěžovatele nepředával přímo stěžovatelům, ale předal je D. Č. (č. l. 102-103).28. Při ústním jednání dne 15. 1. 2002 byl znovu vyslechnut Mgr. R. S., a to poté, kdy jej D. H. zprostil mlčenlivosti. Ten uvedl, že smlouvy připravoval na základě zadání D. H., kterého doprovázel D. Č. Smlouvy byly sepsány v advokátní kanceláři dne 3. 3. 1997, neví však, zda najednou či postupně v průběhu tohoto dne. Při podepisování smluv zřejmě smlouvy nebyly nahlas čteny, zejména pokud platilo, že se účastníci nedostavili najednou. Mgr. S. však uvedl, že si nevzpomíná, v jakém pořadí byly jednotlivé smlouvy podepisovány (č. l. 105-107) . 29. Žalovaný M. H. ve své opakované účastnické výpovědi uvedl, že při formulaci zástavní smlouvy došlo k chybě, neboť do zapůjčené částky se započítala i provize. Připustil proto, že D. H. půjčil pouze 2 500 000 Kč, přičemž rozdíl mezi částkou skutečně půjčenou a uváděnou ve smlouvách představoval provizi za poskytnutí půjčky. Když vešel do kanceláře, byly obě zástavní smlouvy i smlouva o půjčce již připraveny, přičemž zástavní smlouvy již byly podepsány stěžovateli a paní Č., která zastupovala paní B.; smlouva o půjčce dosud podepsána nebyla žádnou stranou. Žalovaný dále potvrdil, že nejdříve podepsal zástavní smlouvu uzavřenou se stěžovateli, poté smlouvu o půjčce a nakonec zástavní smlouvu uzavřenou s paní B. K předání půjčky 2 500 000 Kč došlo rovněž v kanceláři Mgr. S., avšak stěžovatel se není schopen vyjádřit k tomu, zda advokát předání peněz sledoval a zda věděl o sjednané provizi (č. l. 105). 30. Na č. l. 84 je založena zástavní smlouva ze dne 3. 3. 1998 uzavřená mezi M. H. jako zástavním věřitelem a M. B. jako zástavcem, v jejímž čl. II se mimo jiné podává, že "zástavní věřitel uzavřel s panem D. H. dnešního dne smlouvu o půjčce. Podle této smlouvy půjčil zástavní věřitel panu D. H. částku 3 250 000 Kč". 31. Nalézací soud v rozsudku č. j. 12 C 248/98-110 ze dne 15. 1. 2002 určil, že žalovaná smlouva o zřízení zástavního práva je neplatná. Z provedených důkazů soud dovodil, že zástavní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, jakož i dobrými mravy, a relativně neplatná z důvodu omylu stěžovatelů. Pokud jde o omyl stěžovatelů, dovodil jej nalézací soud ze skutečnosti, že stěžovatelé jednali po celou dobu pouze s D. Č., ostatní účastníky právních úkonů neznali. S D. Č. také uzavřeli první zástavní smlouvu, kterou D. Č. bez jejich vědomí nevložil do katastru nemovitostí. Nalézací soud konstatoval, že bez těchto skutečností by stěžovatelé další zástavní smlouvu neuzavřeli, přičemž k jejímu podpisu byli pozváni opět pouze D. Č. Vzhledem k tomu, že byli přesvědčeni, že jde stále o tutéž smlouvu, podepsali ji, aniž by si její obsah a označené smluvní strany znovu prostudovali. 32. Rozpor se zákonem a dobrými mravy dovodil nalézací soud ze skutečnosti, že v zástavní smlouvě, jakož i ve smlouvě o půjčce byla sjednána pohledávka ve výši 3 250 000 Kč, ačkoliv bylo prokázáno (a potvrdil to ve své výpovědi sám žalovaný), že ve skutečnosti byla poskytnuta půjčka pouze ve výši 2 500 000 Kč a rozdíl do výše uvedené ve smlouvách měl být odměnou za zapůjčení. Pokud podle nalézacího soudu žalovaný panu D. H. půjčku ve výši uvedené ve smlouvě neposkytl, pak pohledávka z takové půjčky nevznikla, a tedy nemohlo vzniknout ani akcesorické zástavní právo. Taková pohledávka vznikla z titulu bezdůvodného obohacení a nebyla posuzovanou zástavní smlouvou zajištěna.33. Rozpor s dobrými mravy shledal nalézací soud v rozdílu mezi sjednanou výší půjčky a skutečně poskytnutou půjčkou. Tuto odměnu za půjčení kvalifikoval nalézací soud dle §658 odst. 1občanského zákoníku jako nepřiměřené úroky, které vzhledem k datu splatnosti činily 60 % jistiny p. a. oproti v té době obvyklé úrokové míře 10 až 15 %. 34. Důvod neplatnosti shledal nalézací soud i v časovém sledu rozhodných událostí, neboť nejprve byla podepsána zástavní smlouva se stěžovateli, poté smlouva o půjčce a následně zástavní smlouva s paní B. Z toho nalézací soud dovodil, že v okamžiku uzavření zástavní smlouvy zajišťovaná pohledávka ještě neexistovala. Nalézací soud připustil, že dle §151b odst. 5občanského zákoníku, v tehdy platném znění, bylo možné zřídit zástavní smlouvu i k zajištění budoucí pohledávky, ovšem tato pohledávka musí být ve smlouvě náležitě určitě specifikována. Přitom samotné znění zástavní smlouvy se vztahuje k pohledávce již existující a navíc ve výši 3 250 000 Kč.35. Proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání v celém rozsahu žalovaný (č. l. 121 až 122), a stěžovatelé, pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení (č. l. 125 až 126). Stěžovatelé navíc v reakci na odvolání žalovaného navrhli odvolacímu soudu, aby eventuálně připustil změnu žaloby tak, že se stěžovatelé nedomáhají neplatnosti zástavní smlouvy, nýbrž určení neexistence zástavního práva, a aby sám odvolací soud v těchto intencích napadený rozsudek změnil (č. l. 129). 36. V rozsudku č. j. 11 Co 419/2002-147 ze dne 20. 12. 2002 Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek nalézacího soudu a určil, že zástavní právo váznoucí na blíže specifikovaných nemovitostech neexistuje. V odůvodnění uvedl, že skutková zjištění učiněná okresním soudem považuje za správná a přejímá je také do svého rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil také s právním hodnocením nalézacího soudu stran neplatnosti zástavní smlouvy. Sám doplnil, že §151b odst. 4občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, vyžaduje určení předmětu zástavního práva a také pohledávky, která má být zajištěna. Předmětná smlouva však podle krajského soudu označuje zajištěnou pohledávku ve výši 3 250 000 Kč, přičemž text zástavní smlouvy výslovně podává, že smlouva o půjčce již byla uzavřena, což podle odvolacího soudu neodpovídá časové posloupnosti uzavírání smluv a skutečnosti, že půjčka byla poskytnuta pouze ve výši 2 500 000 Kč. Odvolací soud se pak ztotožnil se závěrem nalézacího soudu stran rozporu zástavní smlouvy s dobrými mravy. Odmítl však závěr, že by zástavní smlouva byla rovněž relativně neplatná, jak dovozoval nalézací soud, neboť podle krajského soudu omyl stěžovatelů podle provedených důkazů nevyvolala druhá strana zástavní smlouvy, tj. žalovaný, nýbrž D. Č.37. Na základě dovolání žalovaného byly rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2217/2003-198 ze dne 14. 5. 2004. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí vyšel Nejvyšší soud ze skutečnosti, že zajistit zástavním právem lze pohledávku, která má vzniknout v budoucnu. Nejvyšší soud v odůvodnění dále výslovně uvedl: "v projednávané věci byla v zástavní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 3. 3. 1997 zajišťovaná pohledávka - jak bylo soudy zjištěno - určena tak, že zástavní věřitel (žalovaný) uzavřel s D. H. "dnešního dne smlouvu o půjčce", podle které půjčil D. H. částku 3 250 000 Kč. Z uvedeného označení zajišťované pohledávky nelze úspěšně dovozovat, že by zástavním právem měla být zajištěna pohledávka již existující, a nikoliv pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu. Protože při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí, a protože zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě ze dne 3. 3. 1997 označena dostatečně určitě a srozumitelně, nemůže být zástavní smlouva považována z tohoto pohledu za neplatný právní úkon.".38. Nejvyšší soud se dále neztotožnil se závěrem, že pohledávka ze smlouvy o půjčce vůbec nevznikla, pokud bylo ve skutečnosti půjčeno pouze 2 500 000 Kč. Nebyla-li podle Nejvyššího soudu půjčka poskytnuta v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě, pak z toho dle Nejvyššího soudu vyplývá, že zástavní právo vzniklo jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný skutečně D. H. poskytl. Otázka, pro jak vysokou pohledávku bylo vlastně zástavní právo zřízeno, pak není pro řízení o určení existence zástavního práva právně významná.39. Rovněž případný rozpor sjednané provize s dobrými mravy nemohl mít podle Nejvyššího soudu vliv na platnost zástavní smlouvy, resp. existenci zástavního práva, neboť skutečně poskytnutá půjčka ve výši 2 500 000 Kč představuje platně vzniklou pohledávku, jejímuž zajištění může zástavní právo zřízené dle zástavní smlouvy ze dne 3. 3. 1997 sloužit. 40. Pokud jde o časovou posloupnost uzavírání jednotlivých smluv, Nejvyšší soud uvedl, že nižší soudy nevzaly v úvahu právě skutečnost, že zástavní smlouva může zajišťovat také pohledávku vzniklou v budoucnu, a že tedy ničemu nebrání, pokud je nejprve uzavřena zástavní smlouva a teprve posléze dojde ke vzniku pohledávky a společně s ní zástavního práva. V neposlední řadě měly nižší soudy podle Nejvyššího soudu vzít v úvahu rovněž to, že k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3. 3. 1997 u advokáta Mgr. R. S. za "účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran), jakož i vůlí účastníků směřující - jak tomu nasvědčují výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H., a rovněž s přihlédnutím k těmto skutečnostem vyložit projevy vůle účastníků". 41. V novém nalézacím řízení stěžovatelé namítali, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu považují za rozporné se skutkovými zjištěními, které učinily nalézací a odvolací soud v předchozím řízení, a odvolávali se na konstatování Ústavního soudu, který pro předčasnost odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 422/04 ze dne 27. 10. 2004 (viz http://nalus.usoud.cz) jejich ústavní stížnost, a v němž Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že "i když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím" (č. l. 228). 42. Okresní soud v Opavě novým, nyní napadeným rozsudkem rozhodl tak, že určil neexistenci zástavního práva, pokud jde o zajištění částky 750 000 Kč, a ve zbývající části, tj. pokud jde o částku 2 500 000 Kč, žalobu zamítl. Nalézací soud konstatoval zjištěný skutkový stav shodně se svým předchozím rozsudkem, avšak uvedl, že je vázán právním názorem vysloveným v rozsudku dovolacího soudu. V další části odůvodnění proto nalézací soud rekapituloval závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu a uzavřel, že s ohledem na ně musela být žaloba v části týkající se poskytnuté půjčky zamítnuta. 43. Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku, kterým potvrdil rozsudek nalézacího soudu, zdůraznil, že je vázán rozsudkem Nejvyššího soudu. Krajský soud dále poznamenal, že "si je vědom právního významu uvedení výše půjčky z hlediska smlouvy o půjčce ve smyslu ust. §657 o. z. i nutnosti specifikace zajišťované pohledávky ve smyslu ust. §151a odst. 1 v rozhodné době účinného občanského zákoníku, ovšem nezbývá mu než se řídit závazným právním názorem dovolacího soudu o tom, že zástavní právo vzniklo jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný opravdu poskytl, i když nebyla poskytnuta v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě.". V této souvislosti však podle krajského soudu zůstává otázkou, jak specifikovat zajištěnou pohledávku, vzniklo-li zástavní právo jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný opravdu poskytl, nelze-li dle dovolacího soudu v případě této žaloby řešit, pro jak vysokou pohledávku bylo zástavní právo zřízeno. Pokud jde o další závěry stran vzniku pohledávky po uzavření zástavní smlouvy, byť sama zástavní smlouva používala ke specifikaci této pohledávky čas minulý, či závěr, že účastníci všech smluv jednali ve stejné době na stejném místě, byť byla prokázána časová návaznost uzavíraných smluv, krajský soud konstatoval, že nejde o skutečnosti, které by Nejvyššímu soudu zřejmě nebyly v době rozhodování známy. Proto podle krajského soudu nelze dospět k závěru, že by byl dán v době jeho rozhodování jiný skutkový stav, než o jakém rozhodoval dovolací soud.44. V usnesení ze dne 3. 4. 2007 Nejvyšší soud odkázal na svůj předchozí rozsudek a znovu zopakoval předchozí právní názor, že zástava může zajišťovat pohledávku vzniklou ve výši menší, než byla v zástavní smlouvě sjednána. Nejvyšší soud upozornil na to, že řešení prosazované stěžovateli by znamenalo, že by prakticky nebylo možné zajistit zástavním právem pohledávku z tzv. reálné smlouvy a že budoucí pohledávka by nemohla vzniknout v menší než původně sjednané výši. Podle Nejvyššího soudu proto nemůže být samo o sobě významné to, zda byl při označení pohledávky v zástavní smlouvě použit minulý čas nebo že půjčka byla poskytnuta v menším rozsahu, než se k tomu věřitel původně zavázal. 45. Nejvyšší soud v odůvodnění reagoval také na námitku stěžovatelů, že smlouvy ve skutečnosti nebyly sjednány za účasti všech dotčených stran ve stejné době. Podle Nejvyššího soudu je nepochybné, že k jednání o uzavření (ofertě a akceptaci) zástavní smlouvy dne 3. 3. 1997 došlo, přičemž není rozhodné, že se účastníci při jednání v advokátní kanceláři osobně nesetkali a že jejich jednání proběhlo nepřímo prostřednictvím advokáta. Předchozí konstatování Nejvyššího soudu proto nelze účelově zpochybňovat tím, že se účastníci v advokátní kanceláři vůbec neviděli ani spolu nejednali, když podle Nejvyššího soudu spolu účastníci nepochybně jednali a smlouvu dojednali, byť prostřednictvím advokáta.II.46. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že není důvodná. Tento závěr učinil přesto, že soudce zpravodaj zastával opačný názor. Předseda senátu proto postupoval podle §55zákona o Ústavním soudu a určil sebe jako nového zpravodaje.47. V daném případě Ústavní soud vážil argumentaci předestřenou v ústavní stížnosti stěžovateli, totiž že napadená rozhodnutí mají být založena na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozeným skutkovým stavem na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Vzhledem k tomu, že se napadená rozhodnutí vyslovovala k existenci či neexistenci zástavního práva, tj. institutu, který představuje omezení vlastnického práva, zkoumal též Ústavní soud nad rámec argumentace uvedené v ústavní stížnosti porušení tohoto základního práva. Jak totiž plyne z dosavadní judikatury Ústavního soudu, je v řízení o ústavních stížnostech vázán toliko petitem návrhu, nikoliv však jeho odůvodněním [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 232/96 ze dne 19. 12. 1996 (N 142/6 SbNU 545)]. 48. Již v jednom ze svých raných nálezů Ústavní soud vyslovil postulát, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257): "V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1Ústavy České republiky."]. 49. V pozdějším nálezu sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) označil Ústavní soud rozpor mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno, jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Jinak řečeno, situace, kdy obecný soud použije na určitý - jinak správně zjištěný - skutkový stav právní normu či souhrn právních norem, které ze své podstaty nejsou na daný případ aplikovatelné (na daný právní vztah nemohou i při zvážení možností jejich interpretace vůbec dopadat), zatíží své rozhodnutí protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces. 50. Zástavní právo představuje právní břemeno váznoucí na zastavené věci, které výrazně snižuje majetkovou hodnotu věci, vzhledem ke svým věcněprávním účinkům limituje možnosti jejího zcizení, neboť omezuje též vlastnické právo jakéhokoliv dalšího vlastníka, a konečně v případě realizace umožňuje zpeněžení věci bez souhlasu vlastníka či proti jeho vůli. Jde tedy o institut výrazně omezující vlastnické právo, k jehož vzniku je třeba kvalifikovaného souhlasu vlastníka (například vysloveného v zástavní smlouvě), a tam, kde takového souhlasu není, musí být splněna podmínka vzniku takového omezení na základě zákona, dále požadavek legitimního cíle, jehož dosažení omezení vlastnického práva sleduje, a v neposlední řadě musí být splněna podmínka proporcionality takového omezení. Jen tehdy, není-li jedna z výše uvedených podmínek splněna, lze hovořit o ústavně nesouladném omezení vlastnického práva. III.51. V daném případě dospěly obecné soudy v napadených rozhodnutích k závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu lze osvědčit existenci zástavního práva váznoucího na nemovitostech stěžovatelů. Nalézací i odvolací soud tento závěr v podstatě převzaly z předchozího závazného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nebylo a ani nemohlo být napadeno nyní podanou ústavní stížností. 52. Jak je patrno z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2217/2003-198 ze dne 14. 5. 2004, založil dovolací soud své rozhodnutí na aplikaci §151b odst. 5občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy. Podle tohoto ustanovení lze zástavní právo zřídit mimo jiné i k zajištění budoucího závazku. Podle Nejvyššího soudu proto není v daném případě rozhodující, zda smlouva o půjčce byla uzavřena až po uzavření zástavní smlouvy, resp. zda půjčka (jako reálný kontrakt) byla skutečně poskytnuta až po uzavření zástavní smlouvy a ve výši jiné (nižší), než jak bylo v zástavní smlouvě uvedeno. Podle Nejvyššího soudu proto nemůže být ani samo o sobě významné to, zda byl při označení pohledávky v zástavní smlouvě použit minulý čas nebo že půjčka byla poskytnuta v menším rozsahu, než se k tomu věřitel původně zavázal. 53. Ústavní soud zastává názor, že ústavně konformní výklad ustanovení §35 odst. 2občanského zákoníku vyžaduje, aby právní úkony vyjádřené slovy byly vykládány především podle vůle účastníků právního úkonu, tj. posouzení jejich jazykového vyjádření je v podstatě pomocným hlediskem [viz nálezy Ústavního soudu ve věcech společnosti Home Credit např. sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107), I. ÚS 43/04 ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55)]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění provedená obecnými soudy a hodnotí jen, zda nejsou v rozporu s provedenými důkazy. Nic takového však nezjistil. Základem námitek stěžovatelů jsou jimi tvrzená chybná skutková zjištění dovolacího soudu, který s ohledem na podmínky přípustnosti dovolání s uplatněným dovolacím důvodem [§237 odst. 1 písm. c)o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 3o. s. ř. a contrario] v této věci žádná skutková zjištění nemohl činit a nečinil. Předmětem polemiky je část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2217/2003-198 ze dne 14. 5. 2004, na straně 8 jeho písemného vyhotovení, kde se doslova uvádí: "V neposlední řadě měly vzít soudy v úvahu rovněž to, že k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3. 3. 1997 u advokáta Mgr. R. S. za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran), jakož i vůli účastníků směřující - jak tomu nasvědčují výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H., a rovněž s přihlédnutím k těmto skutečnostem vyložit (srov. §35 odst. 2obč. zák.) projevy vůle účastníků". Toto rozhodnutí ovšem není předmětem posouzení jeho ústavnosti. Tím je až rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1387/2006-279 ze dne 3. 4. 2007. V tomto rozhodnutí k výše citované části odůvodnění svého předchozího rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, v reakci na obsah dovolání stěžovatelů a také na obsah odůvodnění odvolacího soudu, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného před soudy obou stupňů, neboť jimi bylo zjištěno, že k uzavření zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce došlo v jednom dni, a sice dne 3. 3. 1997 v advokátní kanceláři Mgr. S. Jednání se zúčastnili všichni účastníci sjednávaných smluv, aniž by se všichni sešli současně, a jejich jednání proběhlo zprostředkovaně přes tohoto advokáta. Pokud snad mohla výše citovaná část odůvodnění předchozího rozhodnutí vzbuzovat pochybnosti co do vyjádřeného obsahu, v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem vyložil, jak byl uvedený text míněn. Z toho je pak možno učinit závěr, že postup Nejvyššího soudu nebyl porušením čl. 36 odst.1Listiny základních práv a svobod, neboť z jeho strany nedošlo v dovolacím řízení k nepřípustnému přehodnocení skutkových zjištění odvolacího soudu, a pokud snad citovaná část odůvodnění z předchozího rozhodnutí vyvolala pochybnosti o obsahu sdělení v něm vyjádřeného, nyní Nejvyšší soud jasným a srozumitelným způsobem vyložil, jak bylo míněno. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud k argumentaci stěžovatelů uplatněné při ústním jednání, že jmenovaný advokát byl zmocněn toliko dlužníkem D. H., dodává, že zprostředkování stanovisek jednajících stran není totéž co zastoupení na základě plné moci.54. Stěžovatelé dále zpochybňují ústavnost postupu obecných soudů v otázce posouzení vztahu mezi smlouvou o půjčce a smlouvou zástavní. Namítají nesprávnou interpretaci ustanovení §151b odst. 4občanského zákoníku, ve znění platném v době uzavření zástavní smlouvy. Podle uvedeného ustanovení ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musel určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Podle jejich názoru nemohla zástavní smlouva platně vzniknout, neboť v ní bylo uvedeno, že slouží k zajištění pohledávky zástavního věřitele ve výši, která ve skutečnosti v této výši nebyla poskytnuta. Ústavnímu soudu ovšem, jak bylo konstatováno shora, nepřísluší hodnotit výklad podústavního práva, a mohl se proto touto námitkou stěžovatelů zabývat jen v rozsahu toho, zda výkladem zaujatým obecnými soudy nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelů. Vznikem zástavy dochází k zásahu do vlastnického práva zástavce a případná neplatnost zástavní smlouvy neaprobovaná obecnými soudy by mohla být zásahem do ústavně chráněného práva na soudní ochranu vlastnického práva. Výklad, na jehož základě obecné soudy dovodily, že zástavní smlouva je platná, však není ve zřejmém rozporu se zněním příslušného zákonného ustanovení a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu k této problematice. Např. i v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 851/2003 ze dne 21. 12. 2005 (in SbNS 2007, 2: 145 - R 14) je s ohledem na starší judikaturu vyvozeno: "Požadavek identifikace zajištěné pohledávky ve smyslu §151b odst. 4občanského zákoníku lze pak mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou.". Lapidárně řečeno bylo v dané věci z písemného vyhotovení zástavní smlouvy zcela zřejmé, že se jedná o peněžitou půjčku (předmět) M. H. (věřitele) D. H. (obligačnímu dlužníkovi), přičemž mezi těmito subjekty v den uvedený ve smlouvě nevznikla žádná jiná pohledávka. Rozhodnutí tak není ani v rozporu se zněním zákona, ani není extrémně formalistické a není ani překvapivé.55. Okolnost, že v zástavní smlouvě je uvedeno, že zástavní věřitel poskytl půjčku dlužníkovi, k jejímuž zajištění měla zástava sloužit, ačkoliv fakticky byla půjčka poskytnuta až po uzavření zástavní smlouvy a navíc v jiné výši, než jaká byla deklarována v zástavní smlouvě, nemůže mít zásadní vliv na vznik zástavního práva. Zástavní právo totiž vznikne, jde-li o nemovitost, jako tomu bylo v souzené věci, vkladem do katastru nemovitostí. Zástavní právo je ovšem právem akcesorickým a jeho faktický vznik je podmíněn faktickým vznikem pohledávky, k jejímuž zajištění má sloužit. Je-li půjčka, jak bylo řečeno, reálným závazkem, pak zástavní právo vznikne jen v rozsahu skutečně poskytnuté půjčky. Vyjádření výše půjčky v zástavní smlouvě proto nemá zásadní význam na vznik zástavního práva. Musí ovšem být zřejmé, k jaké půjčce se zástava váže. V této konkrétní věci, bez ohledu na to, že v zástavní smlouvě je uvedena jiná nominální hodnota půjčky, než jaká byla skutečně poskytnuta, nejsou žádné pochybnosti o tom, k zajištění jaké půjčky zástava slouží. Není pochyb, že byla mezi zástavním věřitelem a dlužníkem uzavřena pouze jedna půjčka, že se jedná o půjčku, která byla co do nominální hodnoty vyjádřena částkou 3 250 000 Kč a že fakticky na takto dohodnutou půjčku bylo poskytnuto pouze 2 500 000 Kč. O určitosti ujednání ohledně toho, k jaké půjčce se zástavní právo v této konkrétní věci váže, nelze mít pochybnosti.56. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1Listiny, a vlastnické právo, jehož ochrana je garantována čl. 11 odst. 1Listiny. Proto podle ustanovení §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl.
Odlišné stanovisko soudkyně Elišky WagnerovéJako původní soudce zpravodaj jsem navrhovala, aby Ústavní soud rozhodl následovně : I. Postupem rozporným s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2006 č. j. 11 Co 621/2005-262 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007 č. j. 21 Cdo 1387/2006-279 porušeno vlastnické právo stěžovatelů, jehož ochrana je garantována čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.III. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 5. 2005 č. j. 12 C 194/2004-234 se odmítá.1. Senátní většina při posouzení věci, které vedlo k zamítavému nálezu, vycházela z týchž principů, které jsem navrhla aplikovat při posuzování věci, pouze princip obsažený v nálezu pod bodem 50 zkrátila o následující pasáž : 2. "K takovému porušení vlastnického práva pak může dojít nejen v extrémních případech, kdy zcela absentuje souhlas vlastníka či zákon, na jehož základě bylo zástavní právo zřízeno, ale také v důsledku neústavní interpretace či aplikace zákonných ustanovení, které upravují udělení souhlasu vlastníka s omezením vlastnického práva v podobě zástavního práva. V takovém případě proto již samotné určení existence zástavního práva ze strany soudu představuje nepřípustné omezení vlastnického práva a v tomto smyslu i jeho porušení.".3. Při odůvodňování svého návrhu rozhodnutí jsem argumentovala následovně:V daném případě dospěly obecné soudy v napadených rozhodnutích k závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu lze osvědčit existenci zástavního práva váznoucího na nemovitostech stěžovatelů. Nalézací i odvolací soud tento závěr v podstatě převzaly z předchozího závazného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nebylo a ani nemohlo být napadeno nyní podanou ústavní stížností. Lze usuzovat - zejména z obsahu odůvodnění odvolacího soudu a ze skutečnosti, že se odvolací soud k ústavní stížnosti explicitně odmítl vyjádřit -, že s právním hodnocením Nejvyššího soudu nebyly nižší soudní instance ztotožněny, byť Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení tyto výhrady odvolacího soudu interpretoval odlišně, a to jako "nepochopení" ze strany odvolacího soudu (str. 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).4. Jak patrno z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004 č. j. 21 Cdo 2217/2003-198, které bylo znovu rekapitulováno a rozebráno též v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, založil dovolací soud své rozhodnutí na aplikaci §151b odst. 5 občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy. Podle tohoto ustanovení lze zástavní právo zřídit mimo jiné i k zajištění budoucího závazku. Podle Nejvyššího soudu proto vlastně není v daném případě rozhodující, zda smlouva o půjčce byla uzavřena až po uzavření zástavní smlouvy, resp. zda půjčka (jako reálný kontrakt) byla skutečně poskytnuta až po uzavření zástavní smlouvy, a to navíc ve výši jiné (nižší), než jak bylo v zástavní smlouvě uvedeno. Podle Nejvyššího soudu proto nemůže být ani samo o sobě významné to, zda byl při označení pohledávky v zástavní smlouvě použit minulý čas nebo že půjčka byla poskytnuta v menším rozsahu, než se k tomu věřitel původně zavázal. Navíc Nejvyšší soud tento závěr opřel o konstatování, že "k uzavření smlouvy o půjčce došlo za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran)" a že "vůle účastníků směřovala k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H.". 5. Disentující soudkyně je přesvědčena, že tento právní závěr neodpovídá provedeným důkazům obsaženým ve spise obecných soudů a Ústavním soudem rekapitulovaným, a zejména pak z nich učiněným skutkovým zjištěním, která byla zachycena v rozhodnutích zejména nalézacího soudu a která Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku nikterak nepřehodnotil, byť na nich vystavěl zcela odlišné právní závěry. 6. Jak již ve svých původních rozhodnutích konstatoval nalézací i odvolací soud, v zástavní smlouvě musí být pohledávka, jejímuž zajištění zástava slouží, zcela určitě vyjádřena tak, aby nevznikla pochybnost, o jakou pohledávku se jedná. Pohledávka je určena především důvodem, resp. účelem vzniku, svou výší, subjekty vztahu, z něhož vznikla, a také okamžikem svého vzniku. Disentující soudkyně je - na rozdíl od Nejvyššího soudu - názoru, že použití minulého nebo budoucího času je naopak relevantní skutečností, neboť jejím prostřednictvím je zajišťovaná pohledávka přesně určována. V daném případě bylo před nalézacím soudem prokázáno, že stěžovatelé měli v úmyslu uzavřít zástavní smlouvu, která měla zajišťovat zcela jinou půjčku. 7. Hodnocení, resp. přehodnocení důkazů, podle něhož předmětná zástavní smlouva zajišťovala půjčku, která vznikla až v budoucnu a mezi jinými účastníky, proto nemá podle disentující soudkyně oporu v provedeném dokazování a ve skutkových zjištěních provedených soudem nalézacím a akceptovaných soudem odvolacím. Zastávám názor, že ústavně konformní výklad ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku vyžaduje, aby právní úkony vyjádřené slovy byly vykládány především podle vůle účastníků právního úkonu, tj. posouzení jejich jazykového vyjádření je v podstatě pomocným hlediskem [viz nálezy Ústavního soudu ve věcech společnosti Home Credit např. sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107), I. ÚS 43/04 ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55)]. V daném případě však nelze, vzhledem k tomu, co bylo již řečeno, přijmout závěr Nejvyššího soudu o tom, že vůle stěžovatelů směřovala k zajištění pohledávky, kterou tentýž den měl poskytnout pan M. H. panu D. H. To s ohledem na rovněž prokázané okolnosti vzniku a podepisování zástavní smlouvy, které naopak svědčí o tom, že vůle stěžovatelů směřovala k zajištění zcela jiné pohledávky, a to pohledávky D. Č. 8. Jak bylo v odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu vylíčeno, stěžovatelé byli k podpisu zástavní smlouvy v podstatě vylákáni D. Č., s nímž uzavřeli předchozí zástavní smlouvu, která však sloužila k zajištění zcela jiné pohledávky s jinými účastníky. Z toho důvodu, jak bylo prokázáno, byli stěžovatelé při podpisu zástavní smlouvy v podstatě izolováni od jejích skutečných účastníků, tj. od D. H. a M. H. Naopak, navozenými okolnostmi měli být přesvědčeni o tom, že uzavírají opakovaně zástavní smlouvu s D. Č. Podle disentující soudkyně proto nelze v provedených důkazech najít oporu pro tvrzení, že vůle účastníků zástavní smlouvy směřovala k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou M. H. tentýž den měl dle Nejvyššího soudu poskytnout D. H. Naopak z okolností správně zjištěných nalézacím a odvolacím soudem je patrné, že stěžovatelé byli uvedeni v omyl a jejich skutečná vůle mířila k uzavření zástavní smlouvy s D. Č., resp. k "opravě" původní smlouvy, o čemž byli stěžovatelé všemi okolnostmi navozenými i při jednání u notáře přesvědčováni. A konečně z důkazů provedených obecnými soudy také nepochybně vyplynulo, že úmysl smluvních stran uzavřít zástavní smlouvu se lišil i ohledně obsahu uzavíraného závazku. 9. Vzhledem k tomu nebylo namístě na takto zjištěný skutkový vztah aplikovat ustanovení občanského zákoníku o zajištění budoucí pohledávky, jak to učinil Nejvyšší soud a z čehož pak dovodil i právní závěr o existenci zástavního práva. Jeho postup hodnotím jako výkon libovůle, a tedy jako rozporný s čl. 2 odst. 2 Listiny. Právní úvahy a závěr, který posléze přejaly nižší soudy do napadených rozhodnutí, jsou ovšem také zcela nepřiléhavé skutkovým okolnostem, jež byly v řízení před nimi zjištěny, byť je naprosto jasné, že se cítily být vázány názorem Nejvyššího soudu. Proto jsem dospěla k závěru, že jde o situaci extrémního nesouladu skutkových zjištění s právním závěrem obecných soudů, který představuje - dle výše citované judikatury Ústavního soudu - výkon ústavně zakázané libovůle. Mým odlišným stanoviskem zpochybňovaný nález má pravdu v tom, že původní rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2217/2003) nebylo a ani nemohlo být napadeno (bod 53 nálezu), nicméně vady, které vyvolalo, provázejí následné rozhodování ve věci, které již samozřejmě ústavní stížností napadeno je. 10. S ohledem na to, že napadenými rozhodnutími byla soudy určena existence zástavního práva váznoucího na nemovitostech ve vlastnictví stěžovatelů, došlo - jak vysvětleno v posledním shora uvedeném principu, jímž jsem navrhovala, aby se senát při rozhodování věci řídil - i k porušení základního práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. 11. Pokud jde o napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě, navrhla jsem, aby návrh na jeho zrušení byl odmítnut. To proto, že mnou shledaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením není třeba odstraňovat provedením nového dokazování či přehodnocováním skutkových zjištění, nýbrž toliko změnou právních závěrů. Jsem přesvědčena, že tak mohl učinit odvolací soud, který by svým výrokem změnil rozhodnutí nalézacího soudu.