ECLI:CZ:US:2008:2.US.1249.08.1
sp. zn. II. ÚS 1249/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem tř. ČSA 556, Hradec Králové, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 8. 2007 č. j. 11 C 246/2005-253 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2008 č. j. 25 Co 554/2007-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 23. 7. 2008 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pak čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení citovaných práv, zejména práva na spravedlivý proces, stěžovatel spatřoval v tom, že soud prvního stupně sice provedl jím navržené důkazy, tyto však z části nehodnotil vůbec, resp. v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jiné důkazy hodnotil nesprávně a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud pak dle jeho názoru uvedená pochybení nalézacího soudu nenapravil a s navrhovanými důkazy se rovněž nevypořádal. Závěrem proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a současně uložil účastníkům povinnost zaplatit mu náklady řízení.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11 C 246/2005, z něhož vyplynulo, že stěžovatel se v řízení zahájeném u tohoto soudu dne 21. 12. 2005 mimo jiné domáhal po žalované PhDr. V. H. (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 27.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně vedlejší účastnice, která v období od 1. 7. 2004 do 31. 3. 2005 bez právního důvodu užívala klempířskou dílnu stěžovatele. Soud prvního stupně rozhodl o věci rozsudkem ze dne 14. 8. 2007 č. j. 11 C 246/2005-253 tak, že uznal důvodným návrh stěžovatele v části týkající se bezdůvodného obohacení za užívání dílny v období od 15. 3. 2005 do 31. 3. 2005 ve výši 1.700,- Kč (zahrnuto do výroku I.). V částce 25.300,- Kč jako bezdůvodného obohacení za užívání dílny v období od 1. 7. 2004 do 14. 3. 2005 soud návrh ve výroku II. zamítl, neboť nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice v této době dílnu užívala. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto dle ust. §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatel měl ve věci úspěch jen částečný, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Konečně výrok IV. obsahoval rozhodnutí o úhradě nákladů státu.
Proti výše uvedenému rozsudku nalézacího soudu, a to výslovně proti výrokům II. a III., podal stěžovatel odvolání (nezávisle na něm se proti výroku I. odvolala i vedlejší účastnice), které Krajský soud v Hradci Králové shledal nedůvodným a rozsudkem ze dne 22. 2. 2008 č. j. 25 Co 554/2007-284, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se proto zabýval námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížnosti.
Podstatu těchto námitek tvoří nesouhlas s tím, jak zejména odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým právním závěrům (v otázce užívání klempířské dílny ve sporném období) z provedených důkazů dospěl. Stěžovatel je přesvědčen, že vykonaná skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a důsledkem toho je i nesprávné právní posouzení věci. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna, z ústavního hlediska tedy plně přijatelná.
Nelze přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že se obecné soudy nevypořádaly v plném rozsahu s navrhovanými důkazy. Především je třeba poukázat na rozhodnutí odvolacího soudu, který se na straně páté v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně vyjádřil ke všem stěžovatelem předloženým důkazům, konkrétně se jednalo o výpověď svědka Ch., podaná trestní oznámení na vedlejší účastnici nebo listinu, jíž vedlejší účastnice vypověděla nájemní vztah ke klempířské dílně ke dni 31. 3. 2005. Odvolací soud uvedl, že z žádného z těchto důkazů nelze dovodit, že by vedlejší účastnice ve sporném období prostor klempířské dílny užívala. Důkaz o ukončení užívání daných prostor vedlejší účastnicí, nazvaný jako "Částečná výpověď" a datovaný dne 31. 3. 2005, svědčí podle jeho názoru pouze o tom, ke kterému dni přestala vedlejší účastnice daný prostor užívat, nevypovídá však nic o tom, po jakou dobu jej skutečně užívala. Ústavní soud pro úplnost dodává, že úkon vedlejší účastnice nazvaný "částečná výpověď" nic nemění na tom, že nájemní vztah mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem nevznikl, neboť nebyla uzavřena platná nájemní smlouva.
Odvolací soud se tedy zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a to i poté, co sám částečně zopakoval dokazování. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo v daném případě k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti též uplatnil požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje §62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení §62 odst. 3 tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu Ústavní soud neshledal důvod, neboť stěžovatel v řízení jednak nebyl úspěšný a jednak své náklady ani neprokázal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu