infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.10.2008, sp. zn. II. ÚS 1483/08 [ nález / NYKODÝM / výz-4 ], paralelní citace: N 182/51 SbNU 245 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:2.US.1483.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Odpovědnost státu za škodu v oblasti regulovaného nájemného

Právní věta U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, proti státu jsou obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
ECLI:CZ:US:2008:2.US.1483.08.1
sp. zn. II. ÚS 1483/08 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 23. října 2008 sp. zn. II. ÚS 1483/08 ve věci ústavní stížnosti D. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2008 č. j. 54 Co 443/2007-46 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. června 2007 č. j. 13 C 338/2006-24, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti státu na náhradu škody spočívající v rozdílu mezi regulovaným nájemným a nájemným obvyklým, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2008 č. j. 54 Co 443/2007-46 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. června 2007 č. j. 13 C 338/2006-24 se ruší. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s poukazem na to, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. června 2007 č. j. 13 C 338/2006-24 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) jakožto pronajímatel domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo financí - vedlejší účastník řízení) zaplacení částky ve výši 3 432 305 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu") a spočívající v rozdílu mezi regulovaným nájemným a nájemným obvyklým za období od 1. září 2003 do 31. srpna 2006. Soud prvního stupně konstatoval, že nepřijetí zákona předpokládaného v §696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák.") nelze považovat za nesprávný úřední postup. Přijetí nebo nepřijetí zákona je výrazem principu zastupitelské demokracie, a nikoliv protiprávním nebo dokonce protiústavním aktem. Jestliže nesprávný úřední postup nebo porušení jiné povinnosti nebylo prokázáno, stejně jako příčinná souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem či porušením jiné povinnosti, nejsou splněny podmínky odpovědnosti za škodu, a to ani podle §420 obč. zák. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2008 č. j. 54 Co 443/2007-46 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, i když dospěl k závěru, že soud prvního stupně se po právní stránce správně nevypořádal s možností odškodnění nároku žalobkyně dle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Odvolací soud uvedl, že v postupu Ministerstva financí při vydávání obecně závazných předpisů nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona o odpovědnosti státu, který by byl v příčinné souvislosti s poškozením žalobkyně. Ze samotné skutečnosti, že normy byly zrušeny Ústavním soudem pro jejich věcný nesoulad s ústavními zákony, není možné nesprávnost úředního postupu dovozovat. Z poukazu na odpovědnost státu obsaženého v nálezech sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59) a sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) lze dovodit odpovědnost státu za majetkovou újmu, k níž by v poměrech jiných osob došlo v důsledku nečinnosti, avšak z hlediska §420 a násl. obč. zák., a nikoliv podle specifických pravidel zákona o odpovědnosti státu. Podmínkou vzniku takového nároku pronajímatele vůči státu však je, že jeho důvodný nárok vůči nájemci bytu na vyrovnání rozdílu mezi regulovaným a ekonomicky přijatelným nájemným nebude uspokojen. Nárok na náhradu škody vůči státu vznikne pronajímateli pouze tehdy, jestliže se saturování své majetkové újmy nedomohl na nájemcích bytů, přestože povinnost obecného soudu rozhodnout o zvýšení nájemného bez ohledu na nedostatek zákonné úpravy Ústavní soud deklaroval. Argumentaci žalobkyně, že s ohledem na ustálenou judikaturu bylo zcela zbytečné domáhat se úhrady rozdílu vůči jednotlivým nájemcům, neboť zamítavý výsledek byl zcela předvídatelný, považoval odvolací soud za nedůvodnou. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení základních práv dle čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Protiústavnost postupu orgánů státu spatřuje v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů, které zakládá rovněž porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci. Vzhledem k tomu, že §13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu neobsahuje taxativní výčet definující pojem nesprávný úřední postup, zastává názor, že pod rámec uvedeného pojmu nutno zařadit i nerespektování nálezů Ústavního soudu, jež má přímý dopad do majetkové sféry subjektů. V právním státě nelze dle ní připustit stav protiústavní mezery v zákonodárství, v jejímž důsledku jsou porušována lidská práva, ale žádný státní orgán není povinen učinit úkon směřující k jeho neprodlenému odstranění. Nastane-li takovýto případ, z principu dělby moci plyne povinnost moci soudní vůči moci zákonodárné ingerovat vzhledem k nemožnosti nahradit normotvornou činnost moci zákonodárné rozhodnutím o náhradě takovýmto stavem způsobené škody. Argumentace soudů by znamenala, že v určitých případech by moc zákonodárná mohla zcela bez jakýchkoli následků či sankcí jednat v rozporu s ústavním pořádkem a soudní moc by tomuto jednání poskytla ochranu. Stěžovatelka dále namítala nedostatečné poučení ze strany soudu. Pokud soud dovodil odpovědnost státu za majetkovou újmu, ale na základě jiné právní kvalifikace, měl stěžovatelku řádně poučit v souladu s §118a odst. 2 o. s. ř., a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v §5 o. s. ř. Další pochybení spatřuje stěžovatelka v závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti určitých důkazů (zamítavá rozhodnutí soudů o žalobě stěžovatelky v řízení na určení výše nájemného). Konečně vyslovila přesvědčení, že její nárok na odškodnění nelze uspokojit jiným způsobem než požadavkem na náhradu škody vůči státu. Poukazuje přitom na judikaturu obecných soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005 č. j. 26 Cdo 867/2004-69 a další). V době vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 již pak byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, upravující postup při jednostranném zvyšování nájemného z bytu pronajímatelem, v důsledku čehož podávat žalobu o zvýšení nájemného z bytu pronajímatelem by tedy bylo nadbytečné. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se žalobou domáhala náhrady škody od 1. září 2003 do 31. srpna 2006, a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05, dle něhož "při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou)". Tvrzený nárok nemůže dle stěžovatelky směřovat vůči nájemcům i z důvodu ochrany jejich právní jistoty při absenci explicitní právní úpravy. III. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na závěry uvedené ve svém rozhodnutí. Vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí je v souladu s nálezy, které Ústavní soud vydal při rozhodování v obdobných věcech, a že ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena. Obvodní soud pro Prahu 1 se ztotožnil se závěry uvedenými v rozsudku odvolacího soudu. Ministerstvo financí jako vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že napadená rozhodnutí považuje za správná, odpovídající ustálené judikatuře. Poukázalo přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 a další. Zdůraznilo, že jeho vyjádření je v souladu se stanoviskem vlády České republiky, které bylo zasláno Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. IV. Dle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, vyzval účastníky k vyjádření souhlasu s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatelka a oba účastníci řízení vyjádřili s upuštěním od ústního jednání souhlas. Vedlejší účastník řízení se výslovně nevyjádřil, avšak s ohledem na znění výzvy Ústavní soud presumuje, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. V. K obdobné problematice, která je obsahem stávající ústavní stížnosti, se Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 9. září 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 (N 152/50 SbNU 345), v němž vystupuje stěžovatelka (ESTULA, s. r. o.) rovněž zastoupená Mgr. D. K. Vzhledem k tomu, že ve věcech, které se týkají odpovědnosti státu za náhradu škody v oblasti regulovaného nájemného, jde o typizované žaloby i rozhodnutí obecných soudů, které jsou si argumentačně velmi podobné, mohl Ústavní soud i v této věci vyjít z výše citovaného nálezu a závěry v něm obsažené zopakovat. Východiskem pro posouzení věci je nález ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), v němž Ústavní soud konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, zamítl návrh na zrušení §696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení §685 až 695, §696 odst. 2 a §697 až 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. února 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (N 34/40 SbNU 281) a dále také v nálezech ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 (N 64/40 SbNU 635), ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59), ze dne 16. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06 (N 102/41 SbNU 303), ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (N 118/41 SbNU 475), ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (N 137/42 SbNU 109) a dalších. V nálezu ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05 byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. srpna 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004). V nálezu ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 sp. zn. 26 Cdo 819/2005 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. července 2006 sp. zn. 26 Cdo 32/2006 (a dále ze dne 31. srpna 2006 sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 20. září 2006 sp. zn. 26 Cdo 1213/2006, ze dne 10. října 2006 sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. října 2006 sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a dalších). V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 (jakož i v nálezech dalších - viz nález sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006) Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.". Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí rovněž vyjádřil k ústavně konformní interpretaci §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §95 odst. 2 o. s. ř. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31) uvedl: "Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván ... Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ... nelze poučovací povinnost rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace) ... Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.". Obdobně již konstatoval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 139/99 ze dne 8. 1. 2003 (N 3/29 SbNU 21): "Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem podle §5 a 43 o. s. ř. poučit.". V kontextu posuzované věci pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 vymezil speciální rámec pro aplikaci §5 o. s. ř. Uvedl, že obecný soud "musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu ... V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v §5 o. s. ř.". Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů [např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. 29 Odo 227/2002: "Poučení, že ve věci ... namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v §92 odst. 2 o. s. ř.), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není."]. Mají-li být naplněny kautely, plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu * sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného), * sp. zn. I. ÚS 489/05 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak ve smyslu právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ustanovení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř. nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranu subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny. Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:2.US.1483.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1483/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 182/51 SbNU 245
Populární název Odpovědnost státu za škodu v oblasti regulovaného nájemného
Datum rozhodnutí 23. 10. 2008
Datum vyhlášení 27. 11. 2008
Datum podání 16. 6. 2008
Datum zpřístupnění 4. 12. 2008
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 4 odst.3, čl. 4 odst.4, čl. 11, čl. 36
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 107/2006 Sb.
  • 40/1964 Sb., §696 odst.1, §420, §685
  • 82/1998 Sb., §13 odst.1
  • 99/1963 Sb., §118a odst.2, §5, §43 odst.1, §79 odst.1, §92 odst.2, §95 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/právní následky rozhodnutí Ústavního soudu
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
Věcný rejstřík škoda/náhrada
nájemné
nečinnost
poučení
škoda/odpovědnost za škodu
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Stanovisko pléna Pl. ÚS-st 27/09 pro řízení sp. zn. I. ÚS 2220/08 překonává právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, sp. zn. II. ÚS 1133/08, sp. zn. IV. ÚS 474/05, sp. zn. IV. ÚS 156/06, sp. zn. IV. ÚS 662/08, sp. zn. II. ÚS 1483/08, sp. zn. IV. ÚS 2191/08, sp. zn. IV. ÚS 1253/08, sp. zn. III. ÚS 3158/07, sp. zn. III. ÚS 905/06, sp. zn. III. ÚS 696/07, sp. zn. III. ÚS 95/08 a sp. zn. III. ÚS 1129/07 a sp. zn. IV. ÚS 2525/07.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1483-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60586
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07