ECLI:CZ:US:2008:2.US.1718.08.1
sp. zn. II. ÚS 1718/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti prof. PhDr. D. K., DrSc. a JUDr. D. H., zastoupených JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou se sídlem Brno, třída Kapitána Jaroše 9, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2008 sp. zn. 13 Co 46/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým mělo dojít k porušení jejich práv zaručených čl. 96 Ústavy ČR a práv zakotvených v čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelky se žalobou domáhaly zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k - v ústavní stížnosti blíže určeným - nemovitostem, přičemž v rámci tohoto řízení podaly návrh na vydání předběžného opatření. Tomuto návrhu Městský soud v Brně vyhověl usnesením ze dne 12. 11. 2007 ve věci sp. zn. 17 C 147/2007, kterým zakázal Z. K. (dále jen "vedlejší účastník") nakládat a disponovat se svým spoluvlastnickým podílem k těmto nemovitostem, a to až do pravomocného skončení řízení o věci samé.
Vedlejší účastník se proti usnesení o vydání předběžného opatření odvolal ke Krajskému soudu v Brně, jenž napadeným rozhodnutím usnesení městského soudu změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl.
Stěžovatelky se domnívají, že jim byla nesprávným postupem krajského soudu v průběhu řízení odňata možnost účinně se bránit a předkládat důkazy na podporu svých tvrzení, neboť jim nebyla odvolacím soudem doručena vyjádření vedlejšího účastníka, stejně jako jim nebylo doručeno doplnění jeho podání o listinné důkazy. Přitom právě o tato vyjádření opřel krajský soud v odůvodnění své rozhodnutí. Dále odvolací soud zcela odhlédl od skutečností tvrzených stěžovatelkami a ve prospěch vedlejšího účastníka rozhodl mimo jiné s odkazem na čl. 11 odst. 1 Listiny, aniž by reflektoval fakt, že vedlejší účastník jedná nejen na úkor stěžovatelek, ale i v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavně zaručených práv stěžovatelek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud při tom není součástí soustavy obecných soudů, tudíž jim není instančně nadřazen. Není proto povolán k zásahu do rozhodovací praxe obecných soudů, a to ani v případě, kdy došlo k porušení podústavního práva. K zásahu je oprávněn teprve tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti směřující proti předběžnému opatření, respektive proti rozhodnutí o jeho nevydání, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na způsobilost předběžného opatření zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku). Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Ústavní soud jinými slovy obecně nevylučuje, že by předběžné opatření mohlo zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, nicméně je třeba mít na paměti, že předběžné opatření představuje procesní prostředek zatímní úpravy poměrů účastníků řízení, jedná se o opatření dočasné povahy a obsah rozhodnutí o předběžném opatření též nepresumuje výsledné rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud proto zásadně jen v obecné rovině přezkoumává, zda-li byly dány podmínky pro vydání předběžného opatření či nikoliv a zda soud při svém rozhodování postupoval v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tak posuzoval rozhodnutí krajského soudu z pohledu práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že není důvod pochybovat o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí. Krajský soud se při svém rozhodování zabýval důvody pro vydání předběžného opatření a zamítnutí návrhu patřičně odůvodnil, přičemž jeho odůvodnění nevykazuje prvky libovůle. Krajský soud se přiklonil k názoru vedlejšího účastníka, tedy že není důvod vydat předběžné opatření, a že vydáním předběžného opatření by naopak došlo k narušení základních práv a svobod vedlejšího účastníka (konkrétně čl. 11 odst. 1 Listiny). K tomu Ústavní soud dodává, že v případě rozhodování o vydání předběžného opatření musí být ochrana poskytnuta všem účastníkům, tedy jak tomu, kdo o předběžné opatření žádá, tak tomu, proti komu předběžné opatření směřuje. Současně však nelze připustit, aby ochrana toho, proti komu předběžné opatření směřuje, svojí intenzitou prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 16, str. 171 a násl., nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 189/01, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 24, str. 327 a násl.).
V projednávané věci je možno závěr krajského soudu - že dispozice vedlejšího účastníka se svým spoluvlastnickým podílem neohrožuje podíl stěžovatelek, stejně jako že je toto rozhodnutí do budoucna nezbavuje práva na vypořádání spoluvlastnictví - považovat za závěr ústavně konformní.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou, že krajský soud nesprávným postupem stěžovatelkám znemožnil účinně se bránit, když jim nedoručil jednotlivá podání vedlejšího účastníka. Tomuto tvrzení není možno přisvědčit, neboť stěžovatelky měly možnost podat k odvolání své vyjádření (což ostatně učinily) a krajský soud se tímto vyjádřením v odůvodnění napadeného usnesení zabýval. Mimo to nebyl stěžovatelkám upřen žádný procesní prostředek k ochraně a prosazování svých práv. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledává napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny ani s čl. 96 Ústavy ČR, jak namítají stěžovatelky.
Za daných okolností tedy nelze přisvědčit závěru stěžovatelek, že by zamítnutím návrhu na vydání předběžného opatření došlo k porušení jejich základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu