ECLI:CZ:US:2008:2.US.1886.08.1
sp. zn. II. ÚS 1886/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Caplem, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2008 č. j. 22 Co 817/2008-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu.
Stěžovatel se žalobou u okresního soudu domáhal, aby soud nahradil projev vůle vedlejšího účastníka učinit stěžovateli návrh smlouvy na převod konkrétního pozemku. Stěžovatel žalobu založil na právním názoru, že je oprávněnou osobou ve smyslu §7 zákona č.95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen zákon o prodeji státní půdy), když nabyl postoupením právo na vydání náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č.j. 5 C 24/2007-71, žalobu zamítl a dovodil, že stěžovateli jako postupníkovi zaniklo právo na náhradní pozemek ke dni 31. 12. 2005 v důsledku nerealizace práva ve smyslu §13 odst.6 a 7 zákona o půdě. Krajský soud v Českých Budějovicích nejprve rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, č.j. 22 Co 1462/2007-90, změnil rozsudek prvoinstančního soudu tak, že žalobě vyhověl, neboť stěžovatele považoval za oprávněnou osobu, která může žádat o převod pozemku dle §7 zákona o prodeji státní půdy. K dovolání vedlejšího účastníka byl citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, č.j. 28 Cdo 5420/2007-111, neboť dovolací soud dovodil zánik práva stěžovatele na vydání náhradního pozemku dle §13 odst. 6, 7 zákona o půdě. Odvolací soud pak - vázán právním názorem soudu dovolacího - rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, posouzením dopadů zákona č.253/2003 Sb., kterým byla v zákoně o půdě upravena tzv. restituční tečka, a následného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Stěžovatel je názoru, že omezující ustanovení zákona o půdě (§13 odst. 6 a 7) nemůže mít vliv na možnost oprávněných osob coby postupníků nabývat pozemky při jejich prodeji žalovaným podle zákona o prodeji státní půdy, který pro vlastní účel označuje za oprávněnou osobu nejen oprávněné osoby dle zákona o půdě, nýbrž i osoby, na něž příslušné právo přešlo nebo bylo převedeno, tedy na postupníky. Obecné soudy dospěly naopak k závěru, že tzv. restituční tečka se vztahuje i na případ stěžovatele, jakožto postupníka.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, a tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, byť mu to z ústavního vymezení jeho funkce nepřísluší.
Obecné soudy (především Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 28 Cdo 5420/2007-111, jehož právním názorem byl posléze krajský soud vázán) vlastní právní názor racionálně logickým způsobem zdůvodnily, pročež celá věc postrádá ústavně právní rozměr. V podrobnostech lze poukázat především na argumentaci (s. 112 spisu), že obsah práva na náhradní pozemky za pozemky, které nelze oprávněné osobě vydat z důvodů uvedených v §11 zákona o půdě, je dán přímo tímto zákonem, zákon o prodeji státní půdy obdobné ustanovení nemá. V §1 odst. 2 zákona o prodeji státní půdy je výslovně uvedeno, že se vztahuje i na fyzické nebo právnické osoby, na něž přešlo nebo bylo převedeno právo oprávněné osoby na jiný pozemek. Obsahem práva postupníka, který jej získal převodem podle §33a zákona o půdě, je právo založené zákonem o půdě, v němž je výslovně stanoveno, že veškeré nároky na poskytnutí náhrad jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na další osoby a nabyvatel má v takovém případě postavení oprávněné osoby. Od té doby však došlo další zákonnou úpravou ke změně tohoto práva, příslušejícího postupníkům. Zákon č. 253/2001 Sb., jímž byl novelizován zákon o půdě, v §13 odst. 6 a 7 vyslovil zánik práva na naturální náhradu za pozemky, které nemohly být vydány podle §11 odst. 1 zákona o půdě, pokud toto právo nebylo realizováno v zákonem stanovené lhůtě, jak tomu bylo právě v případě stěžovatele. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 se ve vztahu k postupníkům této nové úpravy nedotkl.
Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře opakovaně akcentoval nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), jímž bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním předchozích zjištění Ústavního soudu, povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a rovněž zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá, proč by se od tohoto výkladu odchyloval.
Vzhledem k výše uvedenému postupoval krajský soud ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků mj. respektoval uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (viz např. usnesení II. ÚS 2913/07 nebo I. ÚS 86/08), a dovodil zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu