ECLI:CZ:US:2008:2.US.2099.08.1
sp. zn. II. ÚS 2099/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti I. R., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 164/2008-13 ze dne 13. června 2008, a usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 30 Nc 1806/2008-35 ze dne 10. března 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. srpna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byla usnesením soudu prvého stupně zamítnuta jeho žádost o ustanovení právního zástupce v souvislosti s jeho úmyslem domáhat se náhrady za újmu, kterou utrpěl tím, že mu po dobu čtrnácti let není umožněno zaměstnání, a Policie České republiky a Vězeňská služba České republiky se vůči němu dopustily ozbrojené loupeže a provedly nepovolenou domovní prohlídku. Toto usnesení bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesením soudu druhého stupně. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se opakovaně dožadoval právní pomoci a tato žádost byla opakovaně zamítána, naposledy v projednávané věci. Konkrétně se neztotožňuje se závěrem krajského soudu o tom, že ochrana osobnosti, o kterou má jít, není věc typově složitá. Navíc se obecně ani nedomnívá, že závěr soudu o tom, nakolik věc je nebo není složitá, nemůže vést k závěru, zda žadatel má nebo nemá právo na právní pomoc.
3. Vychází z toho, že právo na právní pomoc je garantováno v právním předpise nejvyšší právní síly a navíc způsobem, že zde není dán prostor pro jeho vyloučení. Právo na právní pomoc jak podle jazykového výkladu, tak vzhledem k podstatě a smyslu práva, přísluší každému občanu bez ohledu na jeho postavení v řízení či na charakter řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy. Stěžovatel má za to, že právo na právní pomoc má zajistit především jakousi distribuci spravedlnosti pro všechny bez ohledu na postavení v řízení či charakter řízení. Žaloba na ochranu osobnosti rozhodně nepatří mezi jednoduché právní věci, kdy řada úskalí může nastat např. z pohledu aktivní legitimace, při vymezování rozhodných skutečností pro daný spor a zejména při správné formulaci petitu žaloby. Pro náročnost problematiky související s ochranou osobnosti hovoří i fakt, že soudem povolaným k jednání a rozhodování o právech a povinnostech z těchto sporů je v prvním stupni soud krajský, nikoliv okresní.
4. Ústavní soud vyzval oba obecné soudy, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. Oba účastníci řízení shodně pouze odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí, která jsou napadena ústavní stížností.
5. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem jen potud, pokud soudy postupují ve shodě s hlavou pátou Listiny. Jestliže ji obecné soudy při svém rozhodování respektují, není v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jejich hodnocení a to ani tehdy, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41). Ústavnímu soudu proto nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů, což však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
6. Když se v minulosti Ústavní soud zabýval aplikací §30 o. s. ř., zaujal stanovisko, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, a že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř. (sp. zn. I. ÚS 684/05, N 149/42 SbNU 209). Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (sp. zn. IV. ÚS 707/2000, N 137/28 SbNU 195). Na těchto právních názorech nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v nyní posuzovaném případě, protože důraz na materiální povahu základních práv a svobod, tj. zákonný základ a materiální důsledky rozhodnutí orgánů veřejném moci, ovládá rozhodování Ústavního soudu stále.
7. Se stěžovatelem lze souhlasit, že požadavek, aby se dostalo spravedlnosti osobám zvláštním způsobem znevýhodněným v situaci, kdy se obracejí s požadavkem na ochranu svých práv na obecné soudy, má svůj konkrétní, existující a účinný prostředek v ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Při ustanovování právních zástupců v takto kvalifikovaných případech dochází k plnění pozitivních povinností státu na poli základních práv a svobod. Stejně tak lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že ochrana osobnosti obecně náleží mezi věci typově, skutkově a právně složité a právě proto jsou k rozhodování těchto věcí povolány ze zákona krajské a nikoliv okresní soudy (Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 28 bod 5; Wintrová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání, Linde Praha, 2008. str. 122).
8. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném případě nicméně vyplývá, že jeho závěr vycházel z kvalitativního vyhodnocení stěžovatelova podání. Z něj dospěl k závěru, že in concreto, tedy pro situaci stěžovatele, se nejedná o věc natolik skutkově a právně složitou, aby bylo k ochraně jeho zájmů nutné ustanovit zástupce z řad advokátů. Tento závěr není v rozporu s typově, skutkově a právně vyšší mírou složitosti takových věcí a přitom respektuje požadavek posuzování konkrétních okolnosti daného případu, tedy konkrétní situace stěžovatele, na niž má mít vliv rozhodnutí o vyhovění či nevyhovění žádosti o ustanovení zástupce. Lze tedy považovat za ústavně souladné, pokud odvolací soud dovodil, že neustanovení zástupce stěžovateli s ohledem na jeho schopnost vymezit předmět řízení a zákonnou poučovací povinnost soudů nepředstavuje odepření spravedlnosti, které se stěžovatel hodlá meritorně domáhat.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu