ECLI:CZ:US:2008:2.US.2393.08.1
sp. zn. II. ÚS 2393/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem, se sídlem Vysoké Pole 118, 763 25 Vysoké Pole, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č. j. 28 Co 489/2007-327, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2007, č. j. 0 P 441/2004-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2007, č. j. 0 P 441/2004-247, ve věci návrhu na zvýšení výživného, který podala matka nyní již zletilého syna R., bylo ve vztahu k otci (stěžovateli) rozhodnuto I. výrokem o vyživovací povinnosti otce, a to tak, že výživné pro zletilého syna R. T. se počínaje dnem 1. září 2004 zvyšuje na částku 4 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. července 2007 na částku 5 000 Kč měsíčně. Výrokem II. soud prvního stupně rozhodl, že výživné je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám zletilého R. T. Výrokem III. stanovil, že dlužné výživné za dobu od 1. září 2004 do 30. června 2007 ve výši 68 000 Kč je otec zletilého povinen uhradit k rukám matky zletilého ve lhůtě do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem IV. rozhodl, že nedoplatek na výživném za měsíc červenec 2007 ve výši 3 000 Kč je otec zletilého povinen uhradit k rukám zletilého R. T. ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Výrokem V. soud prvního stupně zamítl návrh otce na snížení výživného, a konečně výrokem VI. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně sice konstatoval, že současná ekonomická situace stěžovatele není dobrá, na straně druhé ale zkoumal i majetkovou situaci v minulosti a dospěl k závěru, že stěžovatel byl velmi dobře finančně zabezpečen (pracovním výdělkem, prodejem vozidel, podílem z obchodních transakcí), přičemž nemohl nikterak prokázat, za co získané peníze vydal. Přihlédl i ke zdravotní situaci stěžovatele a na základě provedeného dokazování stanovil výživné v uvedené výši.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2008, č. j. 28 Co 489/2007, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zvýšení výživného jen tak, že od 1. září 2004 výživné zvýšil na částku 5.000 Kč a od 1. září 2007 na částku 7.000 Kč měsíčně. Jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku, jakož i ve výroku o splatnosti (výrok II.), v zamítavém výroku o návrhu otce (výrok V.) a v nákladovém výroku (výrok VI.) potvrdil. Stanovil, že nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. září 2004 do 31. května 2008 ve výši 153.000 Kč je otec povinen zaplatit ve splátkách vždy po 51.000 Kč tak, že první splátku zaplatí do 31. července 2008, druhou splátku do 30. září 2008, a třetí splátku do 31. prosince 2008 vždy k rukám zletilého syna. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl správně o zvýšení výživného, avšak na částku nižší, než odpovídá odvolacím soudem zjištěným výdělkovým možnostem a schopnostem a majetkovým poměrům stěžovatele. Odvolací soud doplnil dokazování zejména ohledně majetkových poměrů stěžovatele. V této souvislosti vzal do úvahy, že se vzdal majetkových práv k domu, který byl ve společném jmění manželů s jeho bývalou manželkou a který byl prodán za 15,000.000 Kč, avšak stěžovatel z něj neměl dle svého tvrzení žádný zisk. Tuto skutečnost odvolací soud vyhodnotil jako vzdání se majetkového prospěchu bez vážného důvodu. Obdobně hodnotil i prodeje osobních vozidel. Každopádně tvrzení stěžovatele, že by měl v příjem pouze ve výši 6.778 Kč měsíčně a jinak by byl bez jakéhokoliv majetku, ve světle ostatních skutečností neuvěřil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených práv na soudní a jinou právní ochranu zakotvených v čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v rámci nich pak porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se měly obecné soudy dopustit tím, že nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí (konkrétně, jak soud ze zjištěných skutečností dospěl ke stanovení výživného). V této souvislosti podotýká, že odůvodnění rozsudku nelze s ohledem na jeho kusost považovat za přesvědčivé, logické a ve světle přednesů účastníků a provedených důkazních prostředků i úplné, nesplňující nároky na něj, byť v elementární rovině, kladené. Ohledně způsobu hodnocení důkazů poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2000, sp. zn. 29 Cdo 1993/99, i na nálezy Ústavního soudu (nález sp. zn. III.ÚS 103/99, Ústavní soud:Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121; nález sp. zn. III.ÚS 94/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 287), podle nichž je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí a jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [§157 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a to způsobem, zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jako tomu bylo dle názoru stěžovatele v dané věci, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že jím navrhované důkazy zcela pominuly a nezjistily ani celkové příjmy a majetkové poměry matky. Soudy také neprovedly žádné kroky směřující ke zjištění reálné životní úrovně rodičů, např. posouzení jejich bytové situace apod. Svým postupem, kdy nenařídily provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, (tedy doložení výše příjmů matky z podnikání a vlastnictví motorových vozidel), porušily ústavně garantované právo otce na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Soud ani nevyložil, proč ze zjištěných skutečností, tj. ze skutečnosti, že otec má příjem 8 000 Kč a že nevlastní žádný jiný majetek vyšší hodnoty, dospěl k stanovení výše výživného. Zároveň soud prvního stupně i soud odvolací stanovily rozsudkem otci hradit měsíčně výživné, které (bez ohledu na dvě další otcovy vyživovací povinnosti a jeho vlastní potřeby) převyšuje jeho čistý měsíční příjem, čímž se stal rozsudek nevykonatelným.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Pro náležité posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 4 příslušný spis.
Stěžovatel v dané věci napadá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a vytýká jim zejména extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a závěry z nich vyvozenými. Ve své podstatě ale polemizuje s pro něj nepříznivým rozhodnutím, aniž by však svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, jak již bylo naznačeno výše, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. V dané věci obecné soudy rozhodly o zvýšení výživného, přičemž zohlednily celkové majetkové poměry stěžovatele, tzn. vyšly nejen z jeho stávajících příjmů a momentální ekonomické situace, ale i z toho, jaké příjmy dosahoval v minulosti a jak se tyto příjmy mohly odrazit v majetkovém stavu v okamžiku rozhodování obecných soudů. V této souvislosti odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel tím, že daroval konkrétní nemovitost své bývalé manželce, která ji následně prodala, aniž by však z tohoto prodeje měl stěžovatel jakýkoliv zisk, se bez vážného důvodu vzdal svého majetkového prospěchu. K tomuto rozhodnutí soud dospěl na základě řádně provedeného dokazování a jeho závěry jsou logickým vyústěním skutkových zjištění. Samotné hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou potom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Námitky stěžovatele se převážně týkají právě výše uvedeného oprávnění soudu posuzovat důkazy dle vlastního uvážení. K tomu Ústavní soud dále uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů a to které důkazy provedly, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Z vyžádaného spisu nevyplývá a v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledává žádné znaky libovůle nebo extrémního rozporu se skutkovými zjištěními. Byly to obecné soudy, které jasně řekly, kterým důkazům uvěřily a které důkazy a tvrzení považovaly za nevěrohodné.
Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu