ECLI:CZ:US:2008:2.US.2765.08.1
sp. zn. II. ÚS 2765/08
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatelky Ing. J. M., zastoupené JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 8, 349 01 Stříbro, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2008, č. j. 21 Cdo 2855/2007-175, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2007, č. j. 12 Co 656/2006-151, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 6. 2006, č. j. 4 C 163/2005-121, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a Střední odborné školy Stříbro, se sídlem Benešova 508, 349 01 Stříbro, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá zásah do práv obsažených ve čl. 3 odst. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Tachově byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že trvá její pracovní poměr u vedlejšího účastníka. Žalobou se dále domáhala nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka s uzavřením pracovní smlouvy na dobu neurčitou o obsahu, který byl formulován v petitu žaloby. Tvrdila, že je zaměstnána u vedlejšího účastníka od roku 1999 jako učitelka angličtiny. Bylo jí umožněno doplnění pedagogického minima a získání potřebného osvědčení pro výuku angličtiny s podmínkou, že bude u tohoto zaměstnavatele učit nastálo. Od roku 1999 s ní byly uzavřeny celkem čtyři pracovní smlouvy, vždy na dobu určitou. Kromě toho měla uzavřenu dohodu o podmínkách poskytování pracovních úlev pro studium zaměstnance a touto dohodou se ve čl. II zavázala po úspěšném dokončení studia setrvat v zaměstnaneckém poměru po dobu odpovídající délce studia. Z této části dohody dovozovala, že je již od roku 2001 v pracovním poměru na dobu neurčitou. Po úspěšném dokončení studia v září 2004 požádala o změnu pracovní smlouvy, avšak nebylo jí vyhověno; v tomto postupu spatřovala porušení ustanovení §7 odst. 2 a 3 zákoníku práce, v té době platného. Soud neshledal v postupu vedlejšího účastníka rozpor se zákoníkem práce ani se sjednanou kolektivní smlouvou ani s dobrými mravy.
Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle jeho závěru soud prvního stupně správně zjistil, že naposledy byl pracovní poměr mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem upraven písemnou smlouvou ze dne 16. 6. 2003 uzavřenou na dobu určitou do 30. 6. 2005 a že pracovní poměr tak skončil uplynutím sjednané doby v souladu s ustanovením §42 odst. 2 zákoníku práce, v té době platného.
O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud tak, že jej odmítl, neboť nebylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), a neshledal jeho přípustnost ani podle ustanovení §237 odst. písm. c) o. s. ř.; napadený rozsudek odvolacího soudu nemohl mít po právní stránce zásadní význam, neboť otázka opětovného sjednávání pracovního poměru na dobu určitou byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou soudů vážící se k ustanovení §30 zákoníku práce ve znění platném v období od 1. 6. 1994 do 29. 2. 2004, kdy právní úprava umožňovala uzavřít pracovní poměr na dobu určitou opětovně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla výčet porušených článků Listiny bez bližší ústavněprávní argumentace. Konkrétně namítla, že byl porušen čl. 3 odst.1 Listiny tím, že v roce 2005 byl změněn pracovní poměr v souladu se směrnicí Ministerstva školství na dobu neurčitou pouze u mužů, aniž blíže vyložila jakou tato skutečnost má souvislost s rozhodnutími napadenými ústavní stížností. Dále uvedla, že byl porušen čl. 3 odst. 3 Listiny, neboť prý byla propuštěna proto, že si stěžovala na nerovné podmínky u zaměstnavatele. K porušení čl. 4 Listiny pak došlo proto, že nebyla aplikována kolektivní smlouva, která vylepšovala podmínky zaměstnanců. Dále stěžovatelka uvedla, že byl porušen čl. 10 odst. 1 Listiny, a to tím, že měla být veřejně snižována její autorita jako pedagogické pracovnice. Konečně uvedla, že byl porušen čl. 28 Listiny, když vedlejší účastník nevytvářel uspokojivé pracovní podmínky a docházelo k porušování ustanovení §3 a 7 zákoníku práce. Namítala, že nebyla aplikována novela a nové znění zákoníku práce. Byl s ní opakovaně sjednáván pracovní poměr na dobu určitou a to přesto, že vedle toho byl sjednán závazek setrvání v pracovním poměru. V závěru stěžovatelka uvedla, že soudy všech stupňů porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Stěžovatelka pojala ústavní stížnost jako výčet ustanovení Listiny, o nichž tvrdí, že byla v jejím případě porušena, aniž tento výčet dala do souvislosti s řízením, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, lze podrobit přezkumu pouze řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána, a nikoliv postupy a jednání subjektů, které vedly ke vzniku právních vztahů, jež se staly předmětem řízení a rozhodování před orgány státní moci, v tomto případě soudy. I když Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je vázán pouze petitem ústavní stížnosti a nikoli jeho odůvodněním, z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatelku nezatěžuje břemeno tvrzení. Toto břemeno stěžovatelka neunesla, neboť kromě výčtu jednotlivých článků Listiny neuvedla žádné skutečnosti mající vztah k řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (viz stanovisko Pl. ÚS-st.1/96 sv.9, str.471). V tomto směru účel povinného zastoupení naplněn nebyl.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a listin předložených stěžovatelkou a nezjistil, že by ze strany obecných soudů došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na popsané okolnosti souzeného případu Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu