ECLI:CZ:US:2008:2.US.2803.08.1
sp. zn. II. ÚS 2803/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti I. Ch., zastoupené JUDr.Vladimírem Rybářem, advokátem Advokátní kanceláře v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne l5. 2. 2005 čj. 8 C 862/2004-188, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne l2. 10. 2005 čj. 25 Co 321/2005-213 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2008 čj. 22 Cdo 1294/2006-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo vyhověno žalobě F. Ch. ml. na určení, že nemovitosti uvedené v rozsudku jsou předmětem zaniklého, ale dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též BSM) F. Ch. st. a H. Ch.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětnou žalobou se F. Ch. ml. domáhal určení, že nemovitosti, které původně byly v bezpodílovém spoluvlastnictví jeho rodičů a které rodiče měli smlouvou ze dne 10. 3. 1983 prodat do spoluvlastnictví jeho bratrům J. a J. s manželkou, byly ke dni úmrtí otce (F. Ch. st.) předmětem zaniklého, dosud nevypořádaného BSM rodičů a tedy měly být i předmětem dědictví. Uvedené nemovitosti byly dále převáděny tak, že J. Ch. převedl svou id.1/2 na bratra J. a jeho tehdejší manželku J. Po jejich rozvodu se stal výlučným vlastníkem nemovitostí J. Ch., který id 1/2 nemovitostí daroval své další manželce I. Ch. (stěžovatelka - v řízení u obecných soudů jedna z žalovaných).
Ve věci bylo několikrát rozhodováno. Obecné soudy dospěly k závěru, že kupní smlouva ze dne 10. 3. 1983 nebyla skutečným projevem vůle jejích účastníků, ale jen úkonem simulovaným, který nebyl učiněn vážně, a je proto neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák. Zastřený úkon účastníků ve skutečnosti směřoval k uzavření smlouvy darovací, avšak darování a přijetí nebylo projeveno v zákonem požadované písemné formě. Vzhledem k neplatnosti právního úkonu byly neplatné i další převody nemovitostí. Vlastnictví k nemovitostem nebylo možné získat ani na základě oprávněné držby, neboť žalovaní s výjimkou stěžovatelky byli účastníky kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1983 a věděli, že se jedná o simulovaný právní úkon, proto nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Z uvedeného důvodu si ani stěžovatelka nemůže započíst do své vydržecí doby dobu držby svého právního předchůdce (J. Ch.). Nejvyšší soud uvedené závěry nezpochybnil, avšak ve svém prvním rozhodnutí ze dne 31. 3. 2004 vytkl soudům obou stupňů, že se nezabývaly obranou stěžovatelky, že výkon práv musí být ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v souladu s dobrými mravy, a to v kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 28/96.
Soud prvního stupně po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem doplnil dokazování o výpověď žalobce, z níž vyplynulo, že stěžovatelka věděla ještě před tím, než jí J. Ch. daroval ideální polovinu nemovitostí o okolnostech a důvodech uzavření kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1983, a o výpověď svědkyně E. N. k tomuto tvrzení. Po doplnění dokazování a hodnocení důkazů z hlediska věrohodnosti, včetně již dříve provedených výslechů účastníků, vzal soud prvního stupně za prokázané, že právě tato svědkyně v roce 1990 iniciovala převod spoluvlastnického podílu k nemovitostem na stěžovatelku, přičemž stěžovatelka byla přítomna hovorům svědkyně a tehdejšího manžela stěžovatelky, při kterých byly probírány okolnosti uzavření kupní smlouvy z roku 1983, tj. že k převodu kupní smlouvou došlo jen kvůli poplatkům. Stěžovatelka tak ještě před uzavřením darovací smlouvy dne 9. 11. 1990 věděla, že účastníci kupní smlouvy neměli v úmyslu uzavřít kupní smlouvu, za převáděné nemovitosti "kupující" prodávajícím nic neplatili a že se v podstatě jednalo o zastřený právní úkon. Nelze tak ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. za použití citovaného nálezu Ústavního soudu aplikovat zásadu, že ve vztahu ke stěžovatelce by kupní smlouva ze dne 10. 3. 1983 měla být považována za platnou. Okresní soud v Nymburce proto napadeným rozsudkem vyhověl žalobě.
Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2008, odmítl, neboť dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím zásadního právního významu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek okresního soudu vychází z jediného svědectví E. N., která měla potvrdit novou a upravenou skutkovou verzi F. Ch. ml. a navíc je jeho příbuznou. Stěžovatelka v odvolání nesouhlasila se skutkovým zjištěním, které okresní soud učinil z výpovědi svědkyně, hodnotila tato skutková zjištění jako nepodložená a z výpovědi nevyplývající. Odvolací soud se nesprávně přiklonil ke skutkovému závěru soudu I. stupně, že stěžovatelka "věděla, že v roce 1983 uzavřeli tehdejší účastníci smlouvy kupní smlouvu pouze na oko a ve skutečnosti se jednalo o darování, přičemž důvodem takového postupu byla úspora na poplatcích".
Stěžovatelka se domnívá, že v daném případě obecné soudy vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu a zásah Ústavního soudu je odůvodněn. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene. Soudy se nevypořádaly s argumentací ani s výpovědí stěžovatelky, která je také důkazem, a stejně hodnotným jako výpověď svědkyně, která je příbuznou účastníka. Podle názoru stěžovatelky nekorespondují skutková zjištění, o která soudy opřely napadená rozhodnutí, s vykonanými důkazy, resp. jsou s nimi v hrubém nesouladu.
Dle stěžovatelky se jednalo o "smluvený" proces mezi žalobcem a žalovanými (s výjimkou stěžovatelky), ve skutečnosti byli spojenci v procesu proti stěžovatelce. Jejich společným cílem bylo a je - připravit stěžovatelku o náhradu za její spoluvlastnický podíl a celé nemovitosti "vrátit rodině".
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Podstatou námitek stěžovatelky je nesouhlas s provedeným dokazováním a s hodnocením důkazů, z nichž byly vyvozeny právní závěry soudů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Uvedené ostatně vyplývá z průběhu sporu, kdy obecné soudy se věcí opětovně a důkladně zabývaly a okresní soud v souladu s pokyny Nejvyššího soudu doplnil dokazování tak, aby skutkový stav věci byl upřesněn i pokud jde o objasnění vědomosti stěžovatelky o simulovaném právním úkonu.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
V projednávané věci však Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opravňovalo jeho zásah. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu je zřejmé, že soud postupoval zcela v intencích ustanovení občanského soudního řádu a důkazy hodnotil z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti a pravdivosti. Podrobně rozvedl, proč výpověď svědkyně, blízké příbuzné rodiny, která s ní byla v dlouhodobém a pravidelném styku a zúčastnila se i jednání účastníků vedoucímu k uzavření darovací smlouvy ve prospěch stěžovatelky, považoval za věrohodnou. Výpověď hodnotil soud rovněž v souvislosti s tím, že se jednalo o "tvrzení proti tvrzení", jakož i ve vazbě na celý kontext případu. Soud dostatečně zdůvodnil, z jakých důvodů, s ohledem na všechny okolnosti případu, dospěl k závěru, že žalovaný unesl důkazní břemeno, a žalobě vyhověl. Rovněž odvolací a dovolací soud zákonu odpovídajícím způsobem objasnily své právní závěry. V tomto směru Ústavní soud nepovažuje s ohledem na vyčerpávající odůvodnění napadených rozhodnutí za účelné se k věci duplicitně vyjadřovat. Ústavní soud rovněž shodně konstatuje, že po objasnění všech skutkových okolností případu je zřejmé, že se ve věci jedná o odlišný případ, než tomu bylo ve věci, která byla předmětem rozhodování v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 28/96.
V projednávané věci se jedná o typický "rodinný spor", přičemž právní závěry jsou především odvislé od hodnocení protichůdných tvrzení účastníků řízení a důkazů provedených za účelem podpory těchto tvrzení. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou však výhradně záležitostí obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že ze zásady nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) se vypořádaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry, dle nichž kupní smlouvu ze dne 10. 3. 1983 je třeba považovat za neplatnou i ve vztahu k stěžovatelce, neboť o skutečných důvodech uzavření kupní smlouvy věděla, nelze ani s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu