ECLI:CZ:US:2008:2.US.2923.08.1
sp. zn. II. ÚS 2923/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti A. J., zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2008 č.j. 12 Co 557/2008-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež považovala za vadné, a to jak z pohledu merita věci, tak zejména z pohledu náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem tohoto soudu, který chybně aplikoval ustanovení §142 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 17. 8. 2005 domáhala po žalovaném (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky. V průběhu řízení stěžovatelka rozšířila žalobní návrh a nově se domáhala i toho, aby soud určil dobu splatnosti předmětného dluhu na 15 dní po právní moci rozsudku. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") jako soud prvního stupně rozšíření žalobního petitu připustil a posléze rozhodl o věci rozsudkem ze dne 19. 6. 2008 tak, že ve výroku I. žalobu o zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku II. stanovil vedlejšímu účastníkovi lhůtu ke splnění dluhu vyplývajícího ze smlouvy o půjčce a nakonec ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí co do nákladového výroku odůvodnil ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedl, že v případě žaloby s eventuálním petitem má ve věci plný úspěch žalobce tehdy, jestliže soud uznal v plném rozsahu za opodstatněný eventuální petit, i když nevyhověl žalobě v jejím primárním petitu. V projednávané věci byla sice žaloba stěžovatelky zamítnuta v primárním nároku, neboť žalobu na plnění podala stěžovatelka předčasně, ještě před splatností žalované pohledávky, avšak soud již zcela vyhověl stěžovatelce v eventuálním návrhu. Z výše uvedených důvodů proto uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 39.567,- Kč.
K odvolání vedlejšího účastníka do nákladového výroku Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 10. 9. 2008 č.j. 12 Co 557/2008-86, rozsudek nalézacího soudu ve výroku III. změnil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že v dané věci se nejednalo o žalobu s eventuálním petitem, ale že návrhem na určení lhůty k plnění došlo k uplatnění dalšího samostatného nároku. Vzhledem k tomu, že jeden uplatněný nárok okresní soud zamítl a druhému nároku vyhověl, tedy úspěch i neúspěch v této věci byly u obou účastníků poměrné, bylo nutné aplikovat ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu a žádnému z účastníků nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně. Na závěr rozhodl krajský soud rovněž o nákladech odvolacího řízení, k jejichž úhradě zavázal stěžovatelku jako stranu procesně neúspěšnou.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčin nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je výlučnou doménou obecných soudů. Je na nich, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky a podle toho také rozhodovaly o vzniklých nákladech. Ústavní soud při posuzování této problematiky, která je ve vztahu k předmětu řízení zásadně podružná, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušujícímu nálezu se uchyluje pouze výjimečně, pokud zjistí, že se obecný soud dopustil procesního excesu, který má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Odvolací soud jasně a srozumitelně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč na danou věc nelze aplikovat ustanovení §142 odst. 1 občanského soudní řádu (jak nesprávně učinil soud prvního stupně) a z jakého důvodu nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, stejně tak řádně odůvodnil své závěry ohledně přiznání nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi. Ústavní soud konstatuje, že shledává odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc, nepovažuje proto za nutné se k věci, pokud jde o aplikaci jednoduchého práva, znovu duplicitně vyjadřovat.
Jako zcela irelevantní se jeví námitka týkající se údajné vady, kterou trpí rozhodnutí odvolacího soudu a která měla vést k nesprávnému rozhodnutí o meritu věci. K tomu je třeba poznamenat, že předmětem přezkumné činnosti soudu v rámci podaného odvolání byl pouze nákladový výrok soudu prvního stupně, nikoliv výroky vztahující se k věci samotné. Již z tohoto je zřejmé, že vytýkanými vadami napadené rozhodnutí nemohlo trpět.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že byla v projednávaném případě porušena její ústavně zaručená práva. Skutečnost, že krajský soud rozhodl způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do jeho rozhodovací pravomoci. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu