ECLI:CZ:US:2008:2.US.2947.08.1
sp. zn. II. ÚS 2947/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem se sídlem Volyňská 1190, 100 00 Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 2 To 98/2008 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2008 č. j. 48 T 8/2008-6538, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 7, 8, 36 odst. 1, 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 5 odst. 3, 4 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 90 Ústavy České republiky.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., spáchaný dvěma útoky, se škodou kolem osmi milionů Kč a pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., a to společně s dalšími spoluobviněnými. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2007 č. j. 40 Nt 663/2007-35 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr. ř., v průběhu přípravného řízení byl koluzní vazební důvod zrušen. Dne 14. 8. 2008 byla na stěžovatele (a spoluobviněné) podána ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem obžaloba pro shora uvedené trestné činy.
Ve lhůtě stanovené v §71 odst. 5 tr. ř. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 9. 2008 č. j. 48 T 8/2008-6538, že se stěžovatel (shodně jako spoluobvinění) ponechává dále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 2 To 98/2008 zamítnuta. Tato rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k jeho ponechání ve vazbě nebyly splněny zákonné podmínky. Namítal zejména, že z rozhodnutí nalézacího soudu není patrné, jestli soud náležitě zvážil, zda pokračování vazebního stíhání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního stíhání a tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Dále stěžovatel uvedl, že nalézací soud pouze formálně vyjmenoval jeho charakteristiky, aniž by vysvětlil, jak tyto charakteristiky odůvodňují obavu, že v případě propuštění na svobodu bude páchat trestnou činnost, pro kterou je nyní trestně stíhán [§67 písm. c) tr. ř.]. Ve vztahu k vazebnímu důvodu dle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. namítal stěžovatel, že nalézací soud mechanicky aplikoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, ač dle následující praxe Ústavního soudu odkaz na hrozbu vysokým trestem nemůže být bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem relevantním podkladem pro odůvodnění vazby útěkové, přičemž odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/07, IV. ÚS 226/05, IV. ÚS 389/05 a IV. ÚS 515/04. Nesouhlas vyslovil rovněž s tím, že je stíhán jako zvlášť nebezpečný recidivista. Soudu druhého stupně vytýkal, že se pouze ztotožnil se závěry soudu nalézacího a nevypořádal se s námitkami uplatněnými ve stížnosti, takže odůvodnění usnesení stížnostního soudu je nepřezkoumatelné.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
V posuzované věci obecné soudy odůvodnily existenci důvodů vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. ř. zjištěnými skutečnostmi opodstatňujícími podezření, že stěžovatel spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin s trestní sazbou od deseti do patnácti let. Zdůraznily, že při dané právní kvalifikaci je stěžovatel reálně ohrožen vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody a odkázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 N 48/33 SbNU 3.
Ústavní soud konstatuje, že povaha stíhané trestné činnosti a škoda, kterou měl stěžovatel (se spoluobviněnými) způsobit, dosahuje takové výše, že jiný trest odnětí svobody, než trest v rámci zákonné trestní sazby, lze v případě shledání viny těžko očekávat. I pokud by stěžovatel nebyl posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista, kteroužto kvalifikaci v ústavní stížnosti odmítal, i spodní hranice trestní sazby, kterou je stěžovatel ohrožen, odpovídá výkladu zákonné podmínky "hrozby vysokým trestem" podle §67 písm. a) tr. ř. (srov. vedle nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 např. usnesení sp. zn. III. ÚS 146/04, III. ÚS 3204/07, I. ÚS 2705/07 dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodnost obavy z útěku vyplývá již z této hrozby, přičemž tato obava je prohloubena dalšími skutečnostmi rozvedenými v rozhodnutí soudu prvního stupně o ponechání stěžovatele ve vazbě. Nelze se ztotožnit s tím, že tyto skutečnosti (zejména opakované odsouzení pro majetkovou trestnou činnost, předcházející výkon trestu) jsou pouze "formálně vyjmenované charakteristiky stěžovatele", jak namítal stěžovatel, neboť jde právě o ty skutečnosti, na základě nichž obecné soudy dospěly k závěru, že je dána nejen důvodná obava, že stěžovatel by se po propuštění na svobodu vyhýbal trestnímu stíhání, ale i obava, že by pokračoval v páchání trestné činnosti [§67 písm. c) tr. ř.]. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k "hrozbě vysokého trestu" je nepřípadný, skutkové okolnosti věcí vedených pod stěžovatelem citovanými prvými třemi spisovými značkami byly odlišné od nyní posuzované věci, zejména byli obvinění stíháni pro trestné činy ohrožené výrazně nižší trestní sazbou. Pokud se jedná o stěžovatelem citovanou věc sp. zn. IV. ÚS 515/04, jedná se zřejmě o věc vedenou pod sp. zn. I. ÚS 515/04, ve které byla ústavní stížnost Ústavním soudem odmítnuta.
Námitce stěžovatele, že usnesení soudu druhého stupně není dostatečně odůvodněno a je nepřezkoumatelné, nelze přisvědčit. Stížnostní soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a shromážděný spisový materiál a v návaznosti na to posoudil námitky stěžovatele jako nedůvodné, se závěry nalézacího soudu se ztotožnil a na tyto odkázal. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí , "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně" (např. věc García proti Španělsku).
Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny (§134 odst. 2 tr. ř.), včetně uvedení konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a) a c) tr. ř. jako zákonných důvodů pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 1, 5 Listiny). Třeba též zdůraznit, že soud prvního stupně před rozhodnutím podle §71 odst. 5 tr. ř. stěžovateli umožnil, aby se k otázce dalšího trvání vazby vyjádřil, kteréžto možnosti nevyužil.
Ústavní soud konstatuje, že další podmínka, o kterou stěžovatel opírá své tvrzení o protiústavnosti vazby, tj. existence vážných důvodů pro závěr, že pokračování vazebního řízení je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního stíhání, se týká až dalšího rozhodování soudu o vazbě podle §71 odst. 6 tr. ř., kdy je soud povinen postupovat obdobně, jak je uvedeno v odstavci 4. Pro rozhodování o vazbě po podání obžaloby podle §71 odst. 5 tr. ř., jako tomu bylo v dané věci, zákon nestanoví další podmínku, která musí přistoupit k obecným důvodům vazby podle §67 tr. ř.; soud zkoumá pouze trvání vazebních důvodů.
Námitkou stěžovatele vztahující se ke kvalifikaci podle §41 odst. 1 tr. zák. se Ústavní soud nezabýval. Jedná se o námitku, která se týká rozhodování soudu o meritu věci - rozhodování o vině a trestu, které nemohlo být a ani nebylo předmětem rozhodování soudu v řízení o vazbě podle §71 odst. 5 tr. ř.
V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že v postupu těchto soudů v dané věci nebylo zjištěno porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Dagmar Lastovecka v. r.
předsedkyně senátu