ECLI:CZ:US:2008:2.US.3016.08.1
sp. zn. II. ÚS 3016/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. U., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 551/2008 ze dne 30. září 2008, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20Nt 250/2008 ze dne 28. srpna 2008, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soud pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. prosince 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvého stupně byl vzat do vazby ze všech vazebních důvodů, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 90 Ústavy České republiky, podle čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti je konkrétně poukazováno na to, že důvody vazby nejsou řádně a podrobně odůvodněny ani v napadených rozhodnutích, ani v průběhu ústního jednání, ani v návrhu státní zástupkyně. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává nálezů sp. zn. I. ÚS 695/06 (z 11. dubna 2007), sp. zn. I. ÚS 305/06, (N 155/42 SbNU 267), sp. zn. I. ÚS 689/05 (N 126/41 SbNU 575), a sp. zn. I. ÚS 781/04 (N 227/39 SbNU 423), jejichž právní věty jsou bez jakéhokoliv rozboru citovány. Dále jsou namítány nedůvodné průtahy při rozhodování a doručování usnesení odvolacího soudu, které trvalo více než jeden měsíc, a od doby, kdy byl omezen na osobní svobodě, do doby doručení tohoto usnesení uplynula doba delší dvou měsíců.
3. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není tedy jeho úkolem nahrazovat hodnocení provedené v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
4. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
5. I kdyby bylo možné souhlasit s názorem, že nejsou jednotlivé vazební důvody konkretizovány v návrhu státní zástupkyně na vzetí stěžovatele do vazby, což u důvodu útěkového a předstižného zcela určitě není na místě, byla existence jednotlivých vazebních důvodů dostatečně popsána jak v odůvodnění usnesení soudu prvého stupně, tak zejména ke stížnosti stěžovatele v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně.
6. Ve vztahu k útěkovému důvodu vazby soud druhého stupně konstatoval, že stěžovatel je státním příslušníkem Turecka a hrozí mu citelnější trest odnětí svobody s tím, že z provedených telefonických odposlechů bylo zjištěno, že hodlá tuzemsko opustit. Soud prvého stupně v této souvislosti uvedl, že stěžovatel plánuje opustit tuzemsko přestože zde má rodinné zázemí. Soud druhého stupně pak ještě uvedl, že při zadržení policejními orgány stěžovatel nedbal výzev policejního orgánu k zastavení, při pronásledování muselo být použito hrozby střelnou zbraní, hmatů, chvatů a pout. Ve vztahu ke koluznímu důvodu vazby byla soudem druhého stupně konstatována aktuální potřeba provést výslechy cca 20 svědků, z nichž někteří jsou zaměstnanci stěžovatele a jeden mu měl pronajímat nebytové prostory. Zejména ohledně posledně konkretizovaných osob byla shledána obava z jejich ovlivňování ze strany stěžovatele. Soud prvého stupně pak uvedl, že stěžovatel zná i další dvě osoby, které se měly na vytýkané činnosti podílet, ale policejním orgánům se je ještě nepodařilo ztotožnit. Konečně ve vztahu k předstižnému důvodu vazby soud druhého stupně vyšel z toho, že vytýkaná trestná činnost měla obviněnému sloužit jako zdroj značných příjmů a stěžovatel ji měl po delší dobu provozovat v podstatě živnostenským způsobem pod zástěrkou svého legálně povoleného podnikání ve firmě KRUSNYK - MEDICAL, s. r. o. Shodně se soudem prvého stupně pak poukázal na to, že stěžovatel byl odsouzen za skutkově shodnou činnost ve Spolkové republice Německo, což je ostatně známo i Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti (sp. zn. IV. ÚS 686/08).
7. Pokud jde o právní názory obsažené v nálezech, na které stěžovatel poukazuje, je Ústavní soud nucen konstatovat, že se jedná o nálezy vycházející z podstatně odlišných skutkových okolností, a proto jsou na případ stěžovatele nepoužitelné. Je naopak zcela zřejmé, že se stěžovatel pouze neztotožňuje s názorem obecných soudů, tak jak je obsažen v odůvodnění jejich rozhodnutí. Tato skutečnost však nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
8. Pokud jde o namítané průtahy v řízení je snad možné souhlasit s tím, že jeden měsíc na doručení rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být ve vazebních věcech považován za standardní. Na straně druhé při zvážení povahy trestního řízení - rozsah vytýkané činnosti, celkem tři obvinění, souvislost se zahraničím, nutnost překladu rozhodnutí do cizího jazyka, pak rozhodně nelze považovat dobu dvou měsíců pro doručení rozhodnutí dvou soudních stupňů za způsobilou vytvořit průtahy v řízení, natož průtahy ústavněprávní relevance.
9. Ústavní soud tedy konstatuje, že nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, tak jak je tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu