ECLI:CZ:US:2008:2.US.584.08.1
sp. zn. II. ÚS 584/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. K. a P. N., zastoupených JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem Plzeň, Anglické nábřeží 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2004 ve věci sp. zn. 54 K 1/2003, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2005 ve věci sp. zn. 1 Ko 521/2004 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2007 ve věci sp. zn. 29 Odo 5044/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svým podáním domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, která mají být v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud usnesením zamítl návrh stěžovatelů na prohlášení konkursu na majetek společnosti EMMKA spol. s r.o., v likvidaci (dále jen "vedlejší účastník"). O odvolání stěžovatelů rozhodoval Vrchní soud v Praze, který zrušil body I. a III. ve výroku zamítavého usnesení Krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud návrh poté opět zamítnul a toto rozhodnutí následně Vrchní soud v Praze potvrdil. Proti usnesení Vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením odmítl.
Usnesení Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutí vrchního a krajského soudu, napadli stěžovatelé ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2339/07. Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a uvedené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Nejvyšší soud se následně dovoláním stěžovatelů opětovně zabýval, přičemž jej rubrikovaným usnesením odmítl.
Obecné soudy dospěly k závěru, že prokázání existence stěžovatelových pohledávek za vedlejším účastníkem vyžaduje dokazování přesahující rámec konkursního řízení, neboť stěžovateli předložené listiny bez dalšího jejich existenci neprokazují. Stěžovatelé mají však za to, že své nároky za vedlejším účastníkem přiloženými listinami v návrhu na prohlášení konkursu dostatečně doložili, avšak obecné soudy k těmto důkazům adekvátně nepřihlédly a namísto toho jako nezvratné přijaly toliko tvrzení vedlejšího účastníka.
Stěžovatelé v prvé řadě nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu uvedenými v rozhodnutí R 64/2006, na nějž dovolací soud v napadeném usnesení odkazuje, neboť by tímto postupem docházelo k zásadní eliminaci možnosti věřitelů domáhat se prohlášení konkursu na úpadci, kterému by v zásadě postačilo "rozpitvat" jejich tvrzení uvedená v návrhu na prohlášení konkursu, a to za předpokladu, že by již neexistovalo vykonatelné rozhodnutí soudů prokazující existenci tvrzené pohledávky. Prokázání existence pohledávky věřitele za úpadcem totiž účelu konkursního řízení ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání), neodporuje.
V případě, že by byl akceptován názor dovolacího soudu, byli by dle stěžovatelů věřitelé, kteří podávají návrh na konkurs, značně znevýhodněni oproti věřitelům, kteří své pohledávky "pouze" přihlásí po prohlášení konkursu (a mají v případě jejich odmítnutí správcem konkursní podstaty právo domáhat se svých nároků v rámci řízení o pravosti pohledávky za použití všech dostupných důkazů).
Dle názoru stěžovatelů je v projednávané věci podstatné pouze to, zda na straně stěžovatelů bylo dostatek důkazních tvrzení ohledně existence jejich pohledávek vůči vedlejšímu účastníkovi a následně pak posouzení existence jeho předlužení, jinými slovy, zda jsou splněny podmínky pro prohlášení konkursu.
Stěžovatelé nadto považují argumentaci vrchního soudu za zavádějící, neboť odvolací soud na jedné straně konstatuje, že povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, eventuelně zda nezanikla, a na straně druhé zdůrazňuje, že konkursní soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele existuje. Takový výklad nemá oporu v zákonu o konkursu a vyrovnání a není důvodu, aby se konkursní soud existencí tvrzené pohledávky nezabýval, zvláště potom v situaci, kdy tvrzení stěžovatelů nebylo ze strany vedlejšího účastníka vyvráceno. Podle názoru stěžovatelů by se otázkou oprávněnosti pohledávek stěžovatelů měl zabývat soud v rámci určovací žaloby v případě, že by ze strany ustanoveného konkursního správce byly tyto pohledávky vyloučeny z konkursní podstaty jako nedůvodné. Pokud by se totiž vycházelo z pojetí prezentovaného soudy obou instancí, byla by právní úprava uvedená v zákoně o konkursu a vyrovnání, řešící sporné pohledávky co do pravosti, výše nebo pořadí, zjevně nadbytečná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti konstatují, že zákonností napadených rozhodnutí soudů první a druhé instance se již zabýval Nejvyšší soud, a jelikož se domnívají, že tato rozhodnutí porušují jejich základní práva, požadují, aby se těmito rozhodnutími zabýval z ústavněprávního hlediska Ústavní soud. Stěžovatelé si tedy uvědomují, že kritérium zákonnosti (správnosti) není referenčním kritériem důvodnosti posuzovaných ústavních stížností, současně však v kontextu vznesených námitek po Ústavním soudu de facto žádají, aby zákonnost (správnost) napadených usnesení posuzoval.
Podání stěžovatelů neobsahuje (s níže uvedenou výjimkou) žádnou argumentaci, jež by vykazovala ústavněprávní charakter, a jež by tedy umožňovala, aby Ústavní soud podrobil napadená soudní rozhodnutí stěžovateli požadovanému věcnému ústavněprávnímu přezkumu. Námitky stěžovatelů ve své podstatě setrvávají v rovině práva podústavního, čímž ztrácejí v řízení před Ústavním soudem jakékoli relevance.
Těžiště námitek stěžovatelů spočívá v polemice s interpretací ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, přesně řečeno v polemice se závěrem obecných soudů o šíři dokazování v rámci řízení o návrhu na prohlášení konkursu. V této polemice Ústavní soud konkrétní ústavněprávní rozměr problému nespatřuje, a stěžovatelé žádný specifický ústavněprávní aspekt této polemiky ve svém podání ani explicitně neidentifikují.
Obsahem svého podání tak stěžovatelé staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu, tedy do role, jež mu - jakožto orgánu ochrany ústavnosti - v žádném případě nepřísluší.
Věcnému posouzení Ústavním soudem proto z výše uvedených důvodů podléhá toliko jediná námitka, a to, že interpretace ustanovení zákonu o konkursu a vyrovnání provedená obecnými soudy by zakládala nepřípustnou nerovnost (ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny) mezi věřiteli úpadce, kteří podávají návrh na konkurs, a věřiteli, kteří své pohledávky přihlásí (až) po jeho prohlášení.
Uvedené námitce není nicméně možno přisvědčit, neboť stěžovatelé zjevně zaměňují dvě skutečnosti - rovnost věřitelů (tvrzeného) úpadce na straně jedné a nároky na prokázání existence (pravosti) pohledávky věřitelů na straně druhé. Je totiž nutno trvat na tom, že rovnost věřitelů (tvrzeného) úpadce interpretací ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání dotčena nebyla, obecné soudy pouze vychází ze skutečnosti, že věřitelé, kteří mají zájem iniciovat konkursní řízení (prokázat úpadek dlužníka), jsou zatíženi důkazním břemenem, jež není zcela srovnatelné s důkazním břemenem žalobce v kontradiktorním řízení probíhajícím dle ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 ve věci sp. zn. 29 Odo 1511/2005).
Ústavní soud proto považuje za ústavně konformní konstatování vrchního soudu uvedené v usnesení ze dne 19. 1. 2004, že v konkursním řízení musí být důkazní materiál navrhovatelů (ve smyslu §4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) natolik průkazný a nezpochybnitelný, že při předběžném hodnocení nároků navrhovatelky musí být zřejmé, že dlužníkova obrana zásadně nemůže obstát, případně že naopak dlužníkova obrana je natolik kvalifikovaná, že přezkoumání a posouzení její důvodnosti vyžaduje prostor, jenž je zásadně vyhrazen řízení nalézacímu, jež by v takovém případě bylo de facto řízením konkursním suplováno.
V projednávané věci tak nenastala situace, kdy by obecné soudy přejaly tvrzení (obranu) dlužníka, nýbrž se jednalo o situaci, kdy nalézací soud na základě listinných důkazů, které měl k dispozici, dospěl k závěru, že zde existují pochybnosti o existenci stěžovatelových pohledávek, přičemž tyto pochybnosti z povahy věci vylučovaly závěr soudu o tom, že dlužník je - pouze na základě předložených důkazů - v úpadku.
Ústavní soud závěrem připomíná, že mu zásadně nepřísluší zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů. Učinit tak může toliko v případě indikované svévole v jejich rozhodování, hodnocení důkazů, posuzování skutkového stavu či v případech extrémního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním hodnocením. Po přezkumu napadených rozhodnutí má Ústavní soud za to, že obecné soudy provedly předmětné dokazování v mezích dostačujících pro rozhodnutí, zda je možno návrhu na prohlášení konkursu vyhovět, či nikoliv. Toto rozhodnutí obecné soudy náležitě odůvodnily, a Ústavní soud proto neshledal v rozhodnutí prvky svévole a neztotožnil se ani se závěrem stěžovatelů, že došlo k odepření jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu