infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.12.2008, sp. zn. II. ÚS 86/04 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:2.US.86.04.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:2.US.86.04.1
sp. zn. II. ÚS 86/04 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem Kapitána Jaroše 110, Klatovy, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 258/2003-123 ze dne 8. 7. 2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 2. 2001 č. j. 6 C 256/90-63, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 6 C 256/90, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 2. 2001 č. j. 6 C 256/90-63 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit J. R. (dále jen "vedlejší účastník") částku 17 530,60 Kč s příslušenstvím a uhradit náklady řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 14 Co 258/2003-123 ze dne 8. 7. 2003 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že se v části, týkající se úroků z prodlení, žaloba zamítá; ve zbytku pak bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal řadu procesních pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku se nemohl dostatečně hájit a na svou obranu uvádět okolnosti, jež považoval za rozhodné a podstatné. Stěžovatel především poukazoval na to, že mu nebylo doručeno rozhodnutí o připuštění změny žaloby ze dne 21. 2. 2001 a že postup obvodního soudu nebyl v souladu s ustanovením §95 občanského soudního řádu, dále že týž soud nerozhodl o návrzích vedlejšího účastníka na změnu žaloby ze dne 29. 10. 1991 a 6. 8. 1992, že nedostatečně splnil svou poučovací povinnost, když stěžovatele nepoučil o možnosti vznést námitku promlčení a o možnosti namítnout započtení pohledávky, a rovněž že o částečném zpětvzetí žaloby nesprávně rozhodl formou rozsudku, ačkoliv tak měl učinit formou usnesení. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytkl, že neodstranil vady, jimiž bylo postiženo řízení před soudem prvního stupně, a že nepřipustil proti svému rozhodnutí dovolání s chybným odůvodněním, že po novele zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") již taková možnost neexistuje. Svou úvahu o tom, proč se nejedná o otázku zásadního právního významu, pak odvolací soud neodůvodnil vůbec. Stěžovatel rovněž shledával závažné nedostatky v hmotněprávním posouzení věci obecnými soudy, které spatřoval v tom, že obecné soudy nepostavily najisto, jakými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") se právní vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řídil, a dále v tom, že nezvážily případnou nemožnost plnění z důvodu nemoci stěžovatele. Obecné soudy taktéž chybně vyhodnotily průběh jednání mezi ním a vedlejším účastníkem a nesprávně dovodily, že stěžovatel vozidlo vedlejšího účastníka neoprávněně zadržoval, přestože vedlejší účastník byl stěžovatelem několikrát vyzván, aby si vozidlo odvezl. Stěžovatel dále obecným soudům vytýkal, že zjištěnou hodnotu vozidla, která činila 1 800 Kč, považovaly za téměř nulovou a nikterak ji nezohlednily, a že odvolací soud označil cenu zjištěnou znalcem jako cenu v místě a čase obvyklou, přestože znalec místní hodnotu vozidla neposuzoval. Stěžovatel rovněž uvedl, že veškeré důkazy, které soudu předložil, se ztratily a nebyl mu dán dostatečný prostor pro jejich opětovné předložení. Stěžovatel měl za to, že v důsledku výše uvedených pochybení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. II. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud uvedl, že stěžovatel blíže nevysvětlil, v čem obvodní soud postupoval nesprávně, když připustil změnu žaloby. Usnesení, kterým bylo rozhodnuto o změně žaloby, bylo usnesením procesní povahy a odvolání proti němu nebylo přípustné. Skutečnost, že obvodní soud zastavil řízení ohledně částky 10 686,90 Kč rozsudkem a nikoliv usnesením, není vadou řízení. Rozsudek může v sobě zahrnovat i výroky, které jinak mají formu usnesení. Stěžovatel se mýlil, jestliže tvrdil, že bylo povinností soudu poučit účastníka o možnosti vznést námitku promlčení. Podle novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 519/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992, soud poučuje účastníky pouze o procesních právech, přičemž promlčení je nepochybně institutem práva hmotného. Jelikož soud postupuje vždy podle platného procesního předpisu a převážná část řízení proběhla již v době účinnosti zákona č. 519/1991 Sb., nelze v tom, že stěžovatel nebyl poučen o hmotném právu, spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv. Ostatně i před předmětnou novelou byla poučovací povinnost soudu ve vztahu k hmotněprávním institutům sporná. Pokud jde o poučovací povinnost dle §119a odst. 1 občanského soudního řádu, tato se vztahuje pouze na přítomného účastníka. Nedostaví-li se účastník k jednání a jsou-li splněny zákonné podmínky pro to, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, má se za to, že soud tuto svou poučovací povinnost splnil i vůči nepřítomnému účastníku. Novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 již neumožňuje, aby odvolací soud vyslovil, že dovolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé je přípustné. Právní názor stěžovatele tak neměl oporu v platném znění občanského soudního řádu. Zůstatková cena vozu ve výši 1 800 Kč nemohla být soudy zohledněna, neboť stěžovatel v průběhu řízení neučinil žádný kompenzační projev, z něhož by bylo možno dovodit, že částku uplatňuje k započtení. Ohledně dalších námitek stěžovatele odkázal městský soud na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázal v plném rozsahu rovněž obvodní soud. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel byl přítomen na čtyřech jednáních obvodního soudu, která se dle jeho poznámek konala ve dnech 7. 11. 1990, 9. 11. 1991, 18. 6. 1993 a 24. 1. 1997. V průběhu všech těchto jednání stěžovatel nepředložil soudu žádný písemný důkaz na podporu svých tvrzení a ani nic nenamítal proti důkazním tvrzením vedlejšího účastníka. Stěžovatel nikdy netvrdil, že by byl nemocný, ani nedoložil v daném směru žádné potvrzení. Na prvním jednání obvodního soudu, konaném dne 7. 11. 1990, stěžovatel potvrdil, že obdržel žalobu a že s ní byl seznámen, a rovněž mu byla poskytnuta zákonná poučení. Stěžovatel byl přítomen i na v pořadí třetím jednání obvodního soudu, konaném dne 18. 6. 1993, a byl tak seznámen se změnou žalobního návrhu, kdy byla původní žaloba na vydání vozidla změněna na žalobu o náhradu škody. Stěžovatel se proti změně petitu nijak neohradil. Na poslední jednání ve sporu dne 21. 2. 2001 se žalovaný nedostavil a ani se za svou neúčast neomluvil. K průběhu řízení před odvolacím soudem vedlejší účastník konstatoval, že toto probíhalo zcela standardním způsobem a v souladu se zákonem. Pokud jde o ústavní stížnost, vedlejší účastník se domníval, že tato byla podána po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 (nyní §72 odst. 3) zákona o Ústavním soudu. Vyplývalo tak z judikatury Ústavního soudu, v níž byl již několikrát vysloven názor, že v případech, kdy zákon nepřipouští dovolání, není možné považovat dovolání za poslední prostředek k ochraně práva účastníka, který zákon poskytuje. V takovém případě lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek městského soudu nabyl právní moci dne 20. 8. 2003 a ústavní stížnost byla podána až dne 11. 2. 2004, tedy po uplynutí lhůty dle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření přípisem ze dne 3. 1. 2006. V něm uvedl, že řízení probíhalo neúměrně dlouhou dobu a z tohoto pohledu je nutno posuzovat i jeho případnou neúčast na jednání. Pokud jde o poučovací povinnost soudu, nutno vzít v úvahu, že stěžovatel nebyl zastoupen advokátem ani jiným kvalifikovaným právníkem. Co se týče přípustnosti dovolání, tato dle názoru stěžovatele závisí na uvážení Nejvyššího soudu a dovolání je tak možno v odůvodněných případech připustit i v tzv. bagatelních věcech. Důkazy, jimiž stěžovatel prokazoval, že nemohl svému závazku vůči vedlejšímu účastníkovi dostát, se, jak již bylo dříve uvedeno, ztratily, nicméně stěžovateli se podařilo obstarat zdravotní dokumentaci, z níž je zřejmé, že v době, kdy měl opravovat automobil vedlejšího účastníka, nebyl schopen tuto činnost vykonávat. Nadto byl nárok vedlejšího účastníka promlčen, neboť stěžovatel vznesl v podání doručeném obvodnímu soudu dne 4. 4. 2002 námitku promlčení. Konečně ve vztahu k běhu lhůty k podání ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že při podání dovolání postupoval dle poučení městského soudu, přičemž současně podal i ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 512/03 pro předčasnost odmítnuta. Stěžovatel taktéž upozornil Ústavní soud, že rozhodnutí, která byla předmětem ústavní stížnosti, napadl rovněž žalobou pro zmatečnost. Dne 11. 6. 2008 pak Ústavní soud obdržel další vyjádření stěžovatele, v němž tento podrobně popsal průběh jednání mezi ním a vedlejším účastníkem. III. V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky pro meritorní přezkum napadených rozhodnutí, tzn. zejména, zda byla ústavní stížnost podána včas. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 6 C 256/90 a ze spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 512/03 Ústavní soud zjistil, že rozsudek městského soudu č. j. 14 Co 258/2003-123 ze dne 8. 7. 2003 byl stěžovateli doručen dne 20. 8. 2003. Toto rozhodnutí stěžovatel následně v zákonné lhůtě napadl současně žalobou pro zmatečnost, dovoláním a ústavní stížností, která byla evidována pod sp. zn. IV. ÚS 512/03. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 512/03 ze dne 20. 10. 2003 byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako nepřípustná s odůvodněním, že stěžovatel doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Nejvyšší soud posléze usnesením č. j. 25 Cdo 2383/2003-146 ze dne 26. 11. 2003 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné dle §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, neboť dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč. Dle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 3. 2004, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Vycházeje z data doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelova dovolání a z toho, že předchozí ústavní stížnost stěžovatele napadající totožná rozhodnutí obvodního a městského soudu Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou pro její předčasnost, považoval Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost za včas podanou a s výjimkou uvedenou níže rovněž za přípustnou. Jak již bylo předznamenáno, stěžovatel napadl rozsudek městského soudu č. j. 14 Co 258/2003-123 ze dne 8. 7. 2003 a rozsudek obvodního soudu č. j. 6 C 256/90-63 ze dne 21. 2. 2001 mimo jiné i žalobou pro zmatečnost, která však byla usnesením obvodního soudu č. j. 33 C 163/2003-26 ze dne 15. 3. 2007 zamítnuta. Usnesení obvodního soudu bylo následně k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením městského soudu č. j. 58 Co 152/2008-45 ze dne 4. 6. 2008. Tato rozhodnutí stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, resp. nerozšířil odpovídajícím způsobem petit své ústavní stížnosti. Jelikož posledně uvedené rozhodnutí bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 1. 9. 2008, je zřejmé, že lhůta, v níž tak mohl učinit, již marně uplynula. Námitka, kterou stěžovatel prostřednictvím žaloby pro zmatečnost uplatnil, tzn. že mu bylo v důsledku nesprávného postupu obecných soudů odňato právo před nimi jednat, tak nemohla být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu a v této části považoval Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou. Ústavní stížnost totiž vychází z principu subsidiarity, tzn. je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, bylo-li by z řízení o ústavní stížnosti vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovala by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocná rozhodnutí obecných soudů, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat. IV. Ústavní soud následně přistoupil k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, s výjimkou výše specifikované námitky, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. K namítaným procesním pochybením, konstituujícím dle přesvědčení stěžovatele neoprávněný zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces uvádí Ústavní soud následující: Z obsahu spisu obvodního soudu sp. zn. 6 C 256/90 nebylo možno zjistit rozsah poučení, jichž se stěžovateli dostalo, neboť předmětný spis byl dne 28. 3. 2000 rekonstruován a neobsahoval protokoly z ústních jednání, předcházejících tomuto datu. Tvrzení stěžovatele a vedlejšího účastníka si přitom v tomto ohledu odporovala. Je však skutečností, že před účinností zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, jímž byla zásadně zúžena poučovací povinnost obecných soudů toliko na poučení o procesních právech a povinnostech, se konalo pouze jedno ústní jednání, a to dne 7. 11. 1991. V této době byl petit žaloby formulován tak, že se vedlejší účastník domáhal vydání v žalobě specifikovaného osobního automobilu a náhradních dílů k němu. Z tvrzení obsažených v žalobě přitom nevyplývalo, že by nárok vedlejšího účastníka mohl být promlčen, neboť počátek běhu promlčecí doby bylo třeba odvozovat nikoliv ode dne, kdy stěžovatel automobil od vedlejšího účastníka převzal, nýbrž ode dne, kdy měl být vůz dle dohody stran vedlejšímu účastníkovi vrácen, tzn. jak vyplývalo ze spisového materiálu, ode dne 10. 9. 1989. Jak již bylo uvedeno, nebylo možno zjistit, zda stěžovatel byl či nebyl o možnosti vznést námitku promlčení poučen, nicméně i kdyby poučen v tomto smyslu nebyl, nepovažoval by Ústavní soud tuto skutečnost za daných okolností za porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nemohl být poučen ani o možnosti započíst svou tvrzenou pohledávku vůči pohledávce vedlejšího účastníka, neboť ten vůči němu v danou chvíli žádnou pohledávku neuplatňoval. V dalším průběhu řízení pak již soudy poskytovaly v souladu s novelizovaným zněním ustanovení §5 občanského soudního řádu účastníkům poučení toliko o procesních právech a povinnostech. Co se týče námitky promlčení, kterou stěžovatel uplatnil ve svém odvolání, Ústavní soud shledal, že odůvodnění rozhodnutí městského soudu odpovídalo v tomto ohledu ustálené judikatuře, neboť v případě, že by přezkoumání této námitky vyžadovalo uplatnění nových skutečností a důkazů ve smyslu §205a a §211a občanského soudního řádu, které je v systému neúplné apelace nepřípustné, nelze tuto shledat důvodnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 162/2003). Stěžovatel se rovněž mýlil, dovozoval-li, že jeho dovolání mohlo být za určitých okolností shledáno přípustným. Ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu výslovně vylučuje z přezkumné kompetence dovolacího soudu výroky obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč. Nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, jehož se stěžovateli dostalo prostřednictvím rozsudku městského soudu, nemohlo na této skutečnosti nic změnit. Dovolací soud neměl v tomto ohledu žádnou jinou možnost než dovolání odmítnout a nemohl se proto ani zabývat tím, zda má otázka řešená odvolacím soudem po právní stránce zásadní význam. Zcela bezpředmětnou pak byla shledána námitka, že o částečném zpětvzetí žaloby, resp. o zastavení řízení, bylo rozhodnuto formou rozsudku a nikoliv usnesení. Rozhodnutí může obsahovat více výroků, z nichž pro některý zákon stanoví formu rozsudku a pro jiné formu usnesení. V takovém případě má rozhodnutí jako celek formu rozsudku. Ostatně není vůbec zřejmé, jak by se toto údajné pochybení mohlo negativně promítnout do právní sféry stěžovatele. Námitkami, vztahujícími se ke změně petitu žaloby se pak Ústavní soud, jak již uvedl výše, zabývat nemohl, neboť tyto byly předmětem řízení o žalobě pro zmatečnost, přičemž rozhodnutí z něj vzešlá stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl. Rovněž z hlediska hmotněprávního posouzení věci neshledal Ústavní soud nic, co by svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy dovodily, že stěžovatel protiprávně zadržoval automobil, jehož vlastníkem byl vedlejší účastník, a jelikož věc byla v době jejich rozhodování již neupotřebitelná, uložily stěžovateli povinnost poskytnout vedlejšímu účastníku peněžitý ekvivalent její hodnoty v době jejího předání. Co se týče výhrad vůči znaleckému posudku, z nějž obecné soudy vycházely při zjištění ceny vozidla a hodnocení průběhu jednání mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, Ústavní soud podotýká, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž nezjistil v tomto ohledu rozpory takového rázu, které by mohly být považovány za porušení práva na spravedlivý proces. Odůvodnění napadených rozhodnutí byla logická a konzistentní a odvolací soud rovněž adekvátním způsobem reagoval na námitky stěžovatele. Argumentace stěžovatele, že se nacházel v pracovní neschopnosti, postrádala relevanci, neboť stěžovatel nebyl povinen nahradit škodu vzniklou neprovedením původně smluvené opravy, nýbrž škodu vzniklou neoprávněným zadržováním vozu a náhradních dílů, jejichž vlastníkem byl vedlejší účastník. Co se týče částky 1 800 Kč, ze spisového materiálu bylo zjištěno, že jak již uvedl ve svém vyjádření městský soud, stěžovatel neučinil žádný kompenzační úkon a tudíž nebylo možno mu tuto částku vůči pohledávce vedlejšího účastníka započíst. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. prosince 2008 Michaela Židlická předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:2.US.86.04.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 86/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 12. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 2. 2004
Datum zpřístupnění 21. 1. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §95, §119a, §5, §205a, §211a, §237 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
Věcný rejstřík pohledávka/započtení
škoda/náhrada
poučení
promlčení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-86-04_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60923
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07