infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.12.2008, sp. zn. III. ÚS 1481/07 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:3.US.1481.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:3.US.1481.07.1
sp. zn. III. ÚS 1481/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. K., právně zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2007 sp. zn. 11 Tdo 1295/2006, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 sp. zn. 6 To 476/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004 sp. zn. 3 T 49/2002, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, a 3) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných článkem 2 odst. 2, článkem 4, článkem 8 odst. 1 a 2, a článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň mělo napadenými rozhodnutími dojít k porušení článku 1 a článku 90 Ústavy ČR. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004 uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. e) tr. zák., za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího byl k odvolání stěžovatele citovaný rozsudek soudu prvého stupně zrušen a stěžovatel byl odvolacím soudem nově uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. e) tr. zák., za nějž mu byl opět uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dle skutkových zjištění odvolacího soudu se měl stěžovatel uvedené trestné činnosti dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v době od 15. března 1995 nejpozději do 22. března 1995, v sídle své tehdejší advokátní kanceláře, v době, kdy jako obhájce na základě plné moci ze dne 15. března 1995 zastupoval obviněné D. H. a J. H. v trestní věci loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., v průběhu přípravného řízení telefonicky kontaktoval poškozeného P. Ř., od kterého požadoval pod pohrůžkou "náhodného" sražení autem nebo zajištění svědků k jeho údajné trestné činnosti, spočívající v prodeji drog, aby změnil výpověď o skutkových okolnostech jeho loupežného přepadení ve prospěch bratrů H. Proti posledně jmenovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které opíral o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. řádu. Dovolání však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu dle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto, neboť bylo zčásti kvalifikováno jako zjevně neopodstatněné a zčásti jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ust. §265b tr. řádu. II. Stěžovatel výše uvedenou trestnou činnost popírá. V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti uvedl několik okruhů námitek. Těžištěm jeho argumentace je tvrzení, že obecné soudy postupovaly v rozporu s ust. §125 odst. 1 tr. řádu, resp. ust. §134 odst. 1, 2 tr. řádu, neboť jejich rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna a jsou tudíž nepřezkoumatelná. Stěžovatel ve svém podání opakovaně vyslovil závažné výhrady k zákonnosti provedeného dokazování a způsobu, jakým byly provedené důkazy hodnoceny a jak byl na jejich základě obecnými soudy zjištěn skutkový stav. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy ignorovaly jeho zcela zásadní důkazní návrhy a jejich zamítnutí dostatečně neodůvodnily. Rovněž má za to, že v řízení byly použity důkazy, které byly získány v rozporu s trestním řádem a nemohly tudíž sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu. Dále stěžovatel namítá závažné porušení jeho práva na obhajobu, neboť jím zvolenému obhájci nebylo umožněno účastnit se výslechu svědka P. Ř., ačkoliv tento obhájce včas požádal o vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že mu rovněž nebylo umožněno uplatnění vlastní obhajoby, neboť se v hlavním líčení nemohl vyjadřovat k provedeným důkazům. Nesouhlasí dále s postupem obecného soudu, pokud jde o nařízení pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení. Konečně stěžovatel poukazuje na extrémní délku trestního řízení, jež sama o sobě představuje zásah do jeho základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v odůvodnění návrhu nejprve podrobně shrnul genezi svého případu. V rámci tohoto přehledu zdůraznil, že trestní stíhání pro skutek, který se měl stát formou telefonického rozhovoru s poškozeným Ř. v březnu roku 1995, bylo zahájeno z podnětu soudce Mgr. B. H. (tehdy soudce Obvodního soudu pro Prahu 2) až čtyři roky po údajném spáchání trestného činu. Poté stěžovatel podrobně rozvíjí svou argumentaci pokud jde o jím navržené důkazy v odvolacím řízení. Uvádí podrobný výčet těchto důkazů a vyjadřuje přesvědčení, že tyto byly způsobilé prokázat, že skutek, který byl předmětem obžaloby, se nikdy nestal. Přesto byly tyto důkazy odvolacím soudem ve veřejném zasedání odmítnuty. Stěžovatel předně poukazuje na výpovědi poškozeného Ř., který se v průběhu odvolacího řízení, nejen před novináři, ale i vůči soudu vyjádřil v tom smyslu, že si celou věc - tvrzení o vydírání ze strany stěžovatele - vymyslel. Stěžovatel popisuje, jak poškozený Ř. nejprve nadarmo usiloval o to, aby mohl před odvolacím soudem vypovídat, což mu však v postavení svědka nebylo umožněno. Teprve ve své závěrečné řeči dostal poškozený možnost se před odvolacím soudem vyjádřit a opět uvedl, že si celé vydírání vymyslel. Stěžovatel rovněž v odvolacím řízení bezvýsledně usiloval o provedení důkazů čtením listin, jež obsahovaly přepisy vyjádření poškozeného v médiích, kde P. Ř. hovořil také v tom smyslu, že k trestnému činu vůbec nedošlo, přičemž odvolací soud odmítl i výslech novinářů, kteří byli autory příslušných článků v bulvárních tiskovinách či moderátory zábavných rozhlasových pořadů, v nichž se měl v uvedeném smyslu poškozený vyjadřovat. Obdobným způsobem měl být odvolacím soudem opominut důkaz čtením protokolu o výslechu poškozeného ze dne 19. 4. 1995, jenž je součástí příslušného policejního spisu. Z protokolu o výpovědi, k níž došlo bezprostředně po údajném vydírání, dle stěžovatele nelze dovodit, že by se svědek Ř. cítil vydírán. Pozdější výpovědi svědka jsou s touto výpovědí v hrubém rozporu. Stěžovatel dále bezvýsledně navrhoval, aby bylo prokázáno, že jako obhájce směl sám v přípravném řízení kontaktovat a případně vyslýchat potenciální svědky trestného činu a že se jednalo o praxi v souladu s tehdejším názorem ČAK. Proto stěžovatel v odvolacím řízení navrhoval provést důkaz čtením příslušného článku v Bulletinu advokacie č. 2/1996. Stěžovatel je přesvědčen, že ve výše uvedených případech jde o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, z níž obsáhle cituje. K stěžejním námitkám stěžovatele patří tvrzení, že jako základu pro zjištění skutkového stavu bylo v trestním řízení použito důkazů, které byly získány v rozporu s trestním řádem. Stěžovatel poukazuje na to, že soud prvého stupně v hlavním líčení, konaném dne 26. 3. 2003, provedl jako důkaz čtení výpovědi svědka P. Ř. ze dne 30. 9. 1999, ačkoliv pro provedení tohoto důkazu nebyly splněny zákonné podmínky ve smyslu ust. §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Výslech svědka Ř. byl totiž uvedeného dne prováděn bez přítomnosti jednoho z obhájců stěžovatele - advokátky Mgr. Věry Lukičové, ačkoliv tato již dne 23. 6. 1999 zaslala policejnímu vyšetřovateli plnou moc zvoleného obhájce a žádost o vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Přes tyto skutečnosti nebyla advokátka Mgr. Lukičová orgánem činným v trestním řízení vůbec o konání výslechu informována. Výslech poškozeného nebyl za přítomnosti této obhájkyně opakován, ačkoliv o to opakovaně návrhem žádala. Stěžovatel tudíž uvedenou svědeckou výpověď považuje za důkaz nepoužitelný a zároveň namítá porušení svého práva na obhajobu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/98. Stěžovatel dále tvrdí, že mu v hlavním líčení nebylo umožněno, aby se vyjádřil k celé řadě provedených důkazů. Obecný soud podle názoru stěžovatele nerespektoval práva obviněného dle ust. §33 odst. 1 tr. řádu a porušil zásadu uvedenou v ust. §214 tr. řádu, spočívající v povinnosti soudu dotázat se po provedení každého důkazu obžalovaného, zda se chce k důkazu vyjádřit. Tak prý bylo porušeno právo stěžovatele na vlastní obhajobu dle článku 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel poukazuje na to, že Městský soud v Praze, místo aby vyhověl výslovné žádosti svědka - poškozeného Ř. o nový výslech ve veřejném zasedání, použil právě tuto jeho výpověď, učiněnou v přípravném řízení za nepřítomnosti obhájkyně Mgr. Lukičové, ačkoli šlo o nepoužitelný důkaz, pořízený způsobem odporujícím trestnímu řádu. V souvislosti s tím stěžovatel zdůrazňuje i své přesvědčení, že obecný soud ve svých skutkových zjištěních ignoroval výpovědi svědkyň K. a L. Hodnocení výpovědi poškozeného jako usvědčujícího důkazu je přitom dle názoru stěžovatele zatíženo vyloženou libovůlí obecných soudů, které v jeho trestní věci postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny ve smyslu in dubio pro reo. V další části odůvodnění své ústavní stížnosti se stěžovatel věnuje otázce průtahů v řízení o jeho trestní věci, jež bylo zahájeno až čtyři roky poté, co se měl stíhaný skutek odehrát a skončilo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu až v roce 2006, tedy sedm let po zahájení trestního stíhání. V průběhu trestního řízení byl Obvodním soudem pro Prahu 6 vydán dvakrát zprošťující rozsudek, který byl Městským soudem v Praze dvakrát zrušen na základě odvolání státního zástupce. Teprve třetí rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. srpna 2004 uznal stěžovatele vinným ze žalovaného trestného činu vydírání. V odvolacím řízení, konaném u Městského soudu v Praze téměř dva roky, rozhodl pak Městský soud v Praze tak, že vydal sám rozsudek, který byl v podstatě totožný s třetím rozhodnutím soudu nalézacího. Shora uvedená délka trestního stíhání byla dle názoru stěžovatele nepřiměřená a v rozporu s ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Stěžovatel přitom poukazuje na příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel posléze ve své argumentaci přechází k dalšímu údajnému porušení jeho ústavně zaručených práv, jež se vztahuje ke znaleckému zkoumání duševního stavu stěžovatele v trestním řízení. Stěžovatel předesílá, že si je vědom, že Ústavní soud již jednou řešil jeho stížnost týkající se zákonnosti nařízení pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení. Věc však dle stěžovatele Ústavním soudem dosud nebyla hodnocena z hlediska, zda řízení, které k vydání rozhodnutí o nařízení pozorování vedlo, bylo provedeno v souladu s ústavními předpisy. Stěžovatel rekapituluje, že dne 10. 11. 2004 byl při odvolacím řízení předložen Městskému soudu v Praze znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. V. T., který se týkal zdravotního stavu stěžovatele. Dne 22. 11. 2004 rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, opatřením o přibrání znaleckého ústavu - Psychiatrické léčebny Bohnice k podání znaleckého posudku a přezkoumání znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. V. T. Stěžovatel je toho názoru, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem nezdůvodnil a že toto rozhodnutí bylo učiněno v rozporu se zákonem, neboť pro uvedený postup nebyly dány zákonné podmínky. Stěžovatel má za to, že obecný soud porušil ust. §109 tr. řádu, §110 tr. řádu a §110a tr. řádu. Zdůrazňuje, že obecný soud může přibrat znalecký ústav k vypracování revizního posudku za účelem přezkoumání obhajobou předloženého posudku pouze tehdy, pokud má takový posudek vady naznačené v ust. §109 tr. řádu. Zároveň se musí jednat o zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení. Bez splnění obou uvedených podmínek dle názoru stěžovatele k přibrání znaleckého ústavu k přezkoumání posudku podaného znalcem dojít nesmí. Obecný soud navíc v projednávaném případě ani nepožádal znalce T. o vysvětlení, pokud měl pochybnosti o správnosti posudku, nebo pokud měl za to, že posudek je nejasný nebo neúplný. Stěžovatel je dále přesvědčen, že uvedený znalecký ústav - Psychiatrická léčebna Bohnice, měl být z podání znaleckého posudku vyloučen, a to z důvodů podjatosti ve smyslu ust. §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Tento názor stěžovatel zdůvodnil poukazem na konflikty, které měl v minulosti s uvedeným znaleckým ústavem, když působil jako obhájce v jiných trestních věcech. Stěžovatel zdůrazňuje, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkami, které stěžovatel k přibrání znaleckého ústavu v rámci odvolacího řízení uplatňoval. Stěžovatel konečně polemizuje i se závěry Nejvyššího soudu, vyjádřenými v odůvodnění rozhodnutí o jeho dovolání. Stěžovatel je obeznámen s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zdůrazňuje však, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze od nesprávné kvalifikace skutku striktně oddělovat a odkazuje přitom na závěry Ústavního soudu, vyjádřené v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že se v případě nepřítomnosti Mgr. Lukičové u výslechu svědka Ř. jednalo vadu nepodstatnou, která byla v průběhu dalšího řízení zhojena a neovlivnila, resp. nemohla ovlivnit průběh a výsledek řízení. III. Ústavní soud si ve smyslu ust. §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení byla stručná a neobsahovala žádné nové argumenty či skutečnosti, které by nebyly zřejmé již z napadených rozhodnutí, na něž vyjádření odkazovala, Ústavní soud považoval za nadbytečné, aby tato vyjádření byla stěžovateli zasílána k replice. Ústavní soud si dále vyžádal trestní spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 49/2002. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy) a zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti. Pokud jde o provedené dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z pojetí této zásady vyjádřené v ust. §2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné. Námitky stěžovatele v projednávané věci směřují převážně proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů a skutkovým závěrům, jež obecné soudy učinily. Argumentace stěžovatele tak představuje v převážné míře opakování jeho obhajoby z trestního řízení. Obecné soudy se s touto argumentací již z valné části podrobně zabývaly a v napadených rozhodnutích přehledně a logicky vysvětlily, proč námitky stěžovatele nejsou důvodné. Ústavní soud v tomto smyslu odkazuje především na odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu a na argumentaci obsaženou v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR. IV. Ke konkrétním námitkám Ústavní soud uvádí následující: K výpovědi svědka P. Ř. Pokud jde o otázku změn ve výpovědi svědka - poškozeného P. Ř. a návrhu na výslech tohoto svědka ve veřejném zasedání, byla jí věnována důkladná pozornost již odvolacím soudem v odsuzujícím rozsudku, na jehož odůvodnění Ústavní soud pro stručnost odkazuje, stejně jako na skutková zjištění a argumentaci uvedenou v posléze zrušeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004. Ústavní soud na základě vyžádaného spisového materiálu konstatuje, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy zjevně nejsou v rozporu s provedenými důkazy. Obecné soudy ve svých rozhodnutích názorně rekapitulovaly, jakým způsobem se vyvíjela výpověď svědka Ř. od jeho výslechu v řízení proti bratrům H. (viz č. l. 70 a násl. trestního spisu), přes jeho výpovědi v přípravném řízení v trestní věci stěžovatele (č. l. 44), až po jeho výpověď v hlavním líčení v řízení před nalézacím soudem, kde tento svědek nejprve v hlavním líčení konaném dne 26. 3. 2003 setrval na své výpovědi z přípravného řízení, aby svou výpověď posléze změnil v hlavním líčení konaném dne 25. 11. 2003. Tehdy svědek Ř. uvedl, že nemůže tvrdit, že inkriminovaného dne hovořil právě se stěžovatelem. Obdobným způsobem odvolací soud rekapituloval i postupné změny ve výpovědích dalších svědků, konkrétně rodičů poškozeného Ř. a ostatně i stěžovatele samotného. Odvolací soud na str. 8 rozsudku velmi srozumitelně vysvětlil, proč tyto změny považuje za účelové a přiklání se k verzi skutkového děje, jak byla popsána v původním vylíčení událostí svědky v přípravném řízení. Stejně tak věnoval obecný soud náležitou pozornost i hodnocení svědeckých výpovědí pracovnic advokátní kanceláře K. a Mgr. L., jež měly být přítomny osudnému telefonickému rozhovoru stěžovatele s poškozeným a posléze vypovídaly v jeho prospěch. K námitkám stěžovatele, že obecný soud náležitě nezohlednil novou verzi výpovědi poškozeného, Ústavní soud podotýká, že tzv. zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že soud nemá žádným způsobem stanoveno, jaké důkazy je nezbytně nutné předložit k prokázání určitých skutečností. Za současného respektování presumpce neviny, zásady vyhledávací a materiální pravdy nejsou v českém trestním procesu dána závazná kritéria pravdivosti či důkazní síly různých typů důkazů. Proto ani na pozdější výpověď poškozeného, jíž je obviněný v rozporu s dřívější výpovědí ospravedlňován, nelze a priori hledět jako na nezvratný důkaz o nevině, vedoucí ke zproštění obžaloby. Ústavní soud připomíná, že není nikterak výjimečné, že poškození nejprve v přípravném řízení obviněného svou výpovědí usvědčují, aby ji posléze v řízení před soudem změnili v jeho prospěch (viz např. i závěry Ústavního soudu v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, dostupném v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). Na takovouto důkazní situaci musí obecný soud reagovat zvýšenou pečlivostí při hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Tak se stalo i v trestní věci stěžovatele, kdy soudy obou stupňů navzdory změnám výpovědí založily svá skutková zjištění na původní verzi těchto důkazů, jež se na rozdíl od té pozdější jeví obecným soudům mnohem hodnověrnější a nevykazuje závažné logické rozpory. Ústavnímu soudu přitom, jak již bylo uvedeno, nepřísluší tyto závěry přehodnocovat. Za situace, kdy svědek Ř. zjevně hodlal ve veřejném zasedání toliko zopakovat tu verzi své výpovědi, kterou již uvedl v hlavním líčení, nelze zamítnutí návrhu na jeho opětovný výslech považovat za postup rozporný se zásadami dokazování či za případ tzv. opomenutí důkazu ve smyslu stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu. V. K nepřítomnosti jednoho ze zvolených obhájců u výslechu svědka v přípravném řízení Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele ohledně nepřítomnosti jeho obhájkyně Mgr. Lukičové u výslechu svědka Ř. dne 30. září 1999. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu nalézacího soudu, udělil stěžovatel dne 23. 6. 1999 plné moci současně dvěma advokátům: JUDr. Josefu Ticháčkovi a Mgr. Věře Lukičové, aby jej zastupovali jako obhájci v trestním stíhání, vedeném proti němu tehdejším Obvodním úřadem vyšetřování pro Prahu 6 pod sp. zn. ČVS: OVV-621/20-99, jakož i ve věcech s touto věcí souvisejících. Oba obhájci zároveň obvyklým způsobem vyrozuměli o této skutečnosti vyšetřovatele kpt. Z. s tím, že chtějí být nadále vyrozumíváni předem o všech úkonech trestního řízení (č. l. 2 až 5). Obhájkyně Mgr. Lukičová vzápětí podala k rukám příslušného státního zástupce obsáhle odůvodněnou žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele, spojenou s návrhem na postup státního zástupce dle ust. §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu. Ze spisového materiálu se dále podává, že při výslechu stěžovatele v postavení obviněného dne 10. 11. 1999, jemuž byli přítomni oba uvedení obhájci, sám stěžovatel a obhájkyně Mgr. Lukičová vznesli proti vyšetřovateli námitku podjatosti s tím, že vyšetřovatel kpt. Z. nevyrozuměl o termínech výslechů čtyř svědků i uvedenou obhájkyni, čímž měl být stěžovatel zkrácen na svém právu na obhajobu. Vyšetřovatel vydal usnesení ve smyslu §31 odst. 1 tr. řádu (č. l. 20), v jehož odůvodnění uvedl, že si obviněný sice může zvolit tolik obhájců, kolik chce, avšak tito obhájci téhož obviněného mají stejné povinnosti, resp. totožný zájem, a to hájit práva obviněného. Vyšetřovatel poukázal na tehdy platné znění trestního řádu, z nějž nevyplývalo, který z obhájců, případně zda všichni zároveň, mají být vyšetřovatelem vyrozumíváni o plánovaných úkonech. Vyšetřovatel zdůraznil, že všichni obhájci vykonávají obhajobu společně a lze dle jeho názoru předpokládat koordinaci jejich činností a vzájemné vyrozumívání o postupu ve vyšetřování, o němž byli informováni. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím Mgr. Lukičové další stížnost (č. l. 23), v jejímž odůvodnění poukazoval na znění ust. §165 odst. 2 tr. řádu, podle nějž je vyšetřovatel povinen sdělit obhájci včas místo a dobu konání úkonu, oznámí-li obhájce, že se chce takového úkonu účastnit. Stěžovatel přitom upozornil na závěry Ústavního soudu, vyjádřené v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/97 s tím, že příležitost k uplatnění obhajoby musejí dostat všichni obhájci, kteří obhajobu konkrétního obviněného na základě plné moci převzali. Uvedená stížnost byla usnesením ředitele Obvodního úřadu vyšetřování ze dne 7. 12. 1998 zamítnuta. Následně se k věci vyjadřoval ještě dozorující státní zástupce, který v přípise ze dne 16. 12. 1998 stěžovateli sdělil, že dle jeho názoru ke zkrácení práva na obhajobu nedošlo, neboť u výslechu výše uvedených svědků byl účasten JUDr. Ticháček, který je zcela rovnocenným obhájcem stěžovatele. Zatímco soud nalézací měl za to, že výslech svědka Ř. konaný dne 30. 9. 1999 v nepřítomnosti obhájkyně Lukičové proběhl "procesně bezchybně" (str. 11 rozsudku ze dne 17. 8. 2004), dal Městský soud v Praze v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí námitkám stěžovatele zapravdu potud, že sice informace o konání výslechů P. Ř. a jeho matky D. Č. nebyla uvedené obhájkyni vyšetřovatelem poskytnuta, avšak takovéto pochybení nic nemění na procesní hodnotě uvedených důkazů, neboť právo obhajoby bylo zachováno tím, že obou uvedených výslechů se zúčastnil advokát JUDr. Ticháček, který také obhajobu kladením dotazů plně využil. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že za dané situace uvedené pochybení neznemožňuje použití zmiňovaných výpovědí jako důkazů. Na tuto argumentaci odvolacího soudu navázal Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, nejprve konstatoval, že policejní orgán tím, že realizoval výslech poškozeného, ačkoli o jeho konání nevyrozuměl druhého obhájce stěžovatele (Mgr. Lukičovou), znemožnil nepřítomné obhájkyni, a tím i stěžovateli jako obviněnému, výkon nesporného procesního práva. Nejvyšší soud přitom odkázal na svou dosavadní judikaturu, pokud jde o dosah dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu (věci sp. zn. 7 Tdo 927/2002, 11 Tdo 636/2002, 7 Tdo 528/2002). Zároveň však Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí zdůraznil podmínku podstatného charakteru konkrétní procesní vady, tj. posouzení toho, ovlivnila-li, resp. mohla-li nepřítomnost jednoho z obhájců ovlivnit průběh a výsledek řízení. V případě trestní věci stěžovatele měl Nejvyšší soud za to, že namítané procesní pochybení podstatný charakter nemělo a bylo v dalším řízení zhojeno, neboť svědek Ř. svou výpověď z přípravného řízení fakticky zopakoval v hlavním líčení dne 26. 3. 2003, kdy byl vyslechnut procesně bezvadným způsobem. Mimoto odvolací soud rovněž poukázal na další usvědčující důkazy, díky nimž výpověď poškozeného nestojí osamoceně. Ústavní soud na základě spisového materiálu zkoumal, zda popsané, dle Ústavního soudu nesporné pochybení policejního orgánu mělo výraznější dopad na použitelnost důkazů provedených v přípravném řízení, a tak i na celkovou spravedlivost řízení a objektivitu rozhodnutí o vině stěžovatele trestným činem. Po důkladném zhodnocení celkové procesní a důkazní konstelace případu se Ústavní soud přiklonil k závěru Nejvyššího soudu v tom smyslu, že výše uvedené pochybení nemá natolik zásadní charakter, aby odůvodňovalo kasaci napadených rozhodnutí. Ústavní soud na jedné straně trvá na závěrech, vyjádřených ve své starší judikatuře, pokud jde o realizaci tzv. formální složky práva na obhajobu prostřednictvím více obhájců. Takovou obhajobu je třeba považovat za jednotný procesní postup, při němž musí být dána příležitost k uplatnění všech zákonných oprávnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného z udělených plných mocí podílejí (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/97, III. ÚS 312/98, dostupné v databázi rozhodnutí NALUS). Zároveň však Ústavní soud konstatuje, že opomenutí vyrozumění jednoho ze zvolených obhájců o dílčích úkonech trestního řízení, může mít dle okolností konkrétního případu různou závažnost a ne vždy dosahuje ústavněprávní dimenze ve smyslu porušení základního práva na obhajobu. Ústavní soud shodně s obecnými soudy poukazuje na skutečnost, že v projednávané věci došlo k opětovnému výslechu klíčového svědka v hlavním líčení, při němž tento svědek na své předchozí výpovědi z přípravného řízení setrval. V projednávané věci Ústavní soud přitom bere ohled i na fakt, že v mezidobí byl tzv. velkou novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. způsob vyrozumívání více obhájců o úkonech trestního řízení zpřesněn a doplněn (srov. §37 odst. 3 tr. řádu., dále viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/04). VI. K dalším procesním námitkám stěžovatele Ústavní soud nemohl přisvědčit ani dalším procesním námitkám stěžovatele. Zejména tvrzení stěžovatele, že mu v hlavním líčení nebylo umožněno, aby se vyjádřil k řadě provedených důkazů, nemá oporu ve spisovém materiálu (viz č. l. 182 a násl., č. l. 268 a násl., č. l. 304 a násl.), neboť z protokolů o hlavním líčení vyplývá, že stěžovatel byl k důkazům prováděným před nalézacím soudem průběžně dotazován dle ust. §214 tr. řádu, přičemž ani stěžovatel, ani jeho obhájce v hlavním líčení nevznášeli žádné námitky v tom smyslu, že by stěžovateli mělo být v uplatňování jeho práv jakkoli bráněno. Ústavní soud považuje dále za neopodstatněné i výhrady stěžovatele týkající se postupu odvolacího soudu pokud jde o přibrání Psychiatrické léčebny Bohnice jako znaleckého ústavu k vypracování revizního znaleckého posudku. Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na svůj nález ve věci sp. zn. II. ÚS 333/05, v němž se velmi podrobně zabýval přípustností postupu obecného soudu, který dle ust. §116 odst. 2 nařídil, aby byl stěžovatel ve zdravotnickém zařízení pozorován. Na str. 3 nálezu Ústavní soud mimo jiné vysvětlil, proč na krok obecného soudu nelze hledět jako na zásah do základních práv stěžovatele. Uvedená argumentace mutatis mutandis zahrnuje i odpověď na námitky stěžovatele, uplatněné v této aktuální ústavní stížnosti. Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že ust. §110 odst. 1tr. řádu, upřesněné novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., míří na výjimečné, obzvlášť obtížné případy. V případech pochybností o správnosti dřívějšího znaleckého posudku je vhodné k výše uvedenému postupu přistoupit až poté, co orgán činný v trestním řízení vyčerpal postup podle §109 tr. řádu, tzn. pokud nejasnosti nebo neúplnosti původního znaleckého posudku nebyly odstraněny ani osobním výslechem znalce a vysvětlením, které od něj bylo vyžádáno (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád: komentář. I. díl, 5. vyd., Praha C. H. Beck, 2005, str. 912, 915 a judikaturu tam citovanou). Ústavní soud však nesouhlasí s názorem stěžovatele, že by "předčasné" či "nadbytečné" užití postupu dle cit. ust. trestního řádu mělo znamenat ústavně relevantní zásah do základních práv obviněného. Nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces či práva na zákonnost trestního stíhání (viz článek 8 odst. 2 věta první Listiny) bez dalšího toliko v tom, že obecný soud postupuje při vyhledávání důkazů příliš extenzivně a sáhne k důkazním prostředkům, jež jsou nákladnější, časově i procesně náročnější. Ústavní soud dále neshledal pochybení ani pokud jde o otázku podřazení námitek stěžovatele pod dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že obecný soud bral plně v úvahu závěry uvedené v příslušné judikatuře Ústavního soudu, dle níž nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. V projednávané věci takovýto příliš restriktivní postup dovolacímu soudu nelze vytýkat. Jednak je třeba poukázat na celé znění odůvodnění napadeného usnesení, v němž se Nejvyšší soud otázce správného zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů nevyhýbal, byť je zkoumal v kontextu přezkumu zákonnosti provedených důkazů, o něž jsou skutková zjištění opřena. Celkově je však zřejmé, že námitky stěžovatele, uplatněné v dovolání, znamenají především jeho vlastní konstrukci alternativního skutkového děje, nikoli výhrady k nesprávné subsumpci výsledků provedeného dokazování pod ustanovení trestního zákona. VII. K namítaným průtahům v řízení Odděleně od ostatních námitek stěžovatele posuzoval Ústavní soud výhrady k délce trestního stíhání s tím, že tuto část návrhu stěžovatele je třeba mít za nepřípustnou, neboť s ohledem na nedávnou změnu právní úpravy stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv, které mu právní řád dává k dispozici, a to vzhledem ke změně právní úpravy nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mimo jiné mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím. Legální definicí obsaženou v ust. §13 odst. 1 věta třetí a v ust. §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona bylo postaveno najisto, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). V dosavadní judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95). Procesními prostředky k ochraně práva, narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy, jsou v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě šesti měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Řečené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle článku 88 odst. 2 Ústavy. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Ústavní stížnost, požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (článek 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 Úmluvy), je proto nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Konstatovaná nepřípustnost jednoznačně vyvěrá ze změny právní úpravy; pouze v důsledku popsaného legislativního vývoje nebylo možno ústavní stížnost projednat a tedy postupovat podobně jako např. řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 296/04, IV. ÚS 392/05 a II. ÚS 168/05. Stěžovateli zůstává ve smyslu citované právní úpravy cesta k nárokování náhrady škody či poskytnutí zadostiučinění otevřena, přičemž Ústavnímu soudu je z proběhnuvšího řízení známo, že stěžovatel takový nárok skutečně uplatnil (obdobný postup a podrobnější argumentaci viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 471/06, sp. zn. III. ÚS 39/07 a další). VIII. Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaný návrh je třeba v části směřující proti průtahům v řízení před obecnými soudy odmítnout jako nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a v části zbylé jej odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. prosince 2008 Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:3.US.1481.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1481/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 12. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 6. 2007
Datum zpřístupnění 14. 1. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 6
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §125, §165 odst.2, §37 odst.3, §116 odst.2
  • 82/1998 Sb., §13 odst.1, §31a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/uplatnění nároku na náhradu škody a zadostiučinění
Věcný rejstřík obhájce
trestní řízení
svědek/výpověď
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1481-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60896
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07