infUs2xVecEnd, infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.12.2008, sp. zn. III. ÚS 1551/08 [ usnesení / MUCHA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:3.US.1551.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:3.US.1551.08.1
sp. zn. III. ÚS 1551/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, zastoupené Mgr. Ilonou Jeřábkovou, právní zástupkyně v Brně, Orlí 27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 9. 2007 č. j. 26 C 38/2007-49 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, č. j. 55 Co 569/2007-68, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností ze dne 19. 6. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky jimi byly porušeny čl. 1 odst. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 38/2007 se podává následující. JMB družstvo (dále jen "družstvo") podalo žalobu proti stěžovatelce, kterou se domáhalo zaplacení částky 14 335,20 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které měla stěžovatelka získat přijetím kupní ceny podle absolutně neplatné kupní smlouvy č. 58/03 z 28. 11. 2003, týkající se převodu konkrétních pozemků. Družstvo žalobu odůvodnilo tím, že pozemky vlastnila dříve stěžovatelka a družstvo k nim mělo zřízeno hospodářskou smlouvou z 27. 1. 1975, právo trvalého užívání, jakožto vlastník budov, které se na těchto pozemcích nacházejí a tvoří s nimi jednotný funkční celek. Dne 3. 7. 2000 družstvo požádalo postupem dle §879c občanského zákoníku, ve znění zákona č. 103/2000 Sb., příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické. Toto ustanovení bylo však zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. s účinností od 30. 6. 2001. Družstvo následně uzavřelo se stěžovatelkou dle §60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, dne 28. 11. 2003 kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků, podle níž zaplatilo stěžovatelce částku 14 335,20 Kč. Poté byla nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (č. 278/2004 Sb., N 35/32) zrušena dnem 31. 12. 2004 část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná "Změna občanského zákoníku čl. II.", a byl tak obnoven stav založený §879c až §879e občanského zákoníku. Družstvo proto požádalo stěžovatelku o vrácení peněžního plnění s tím, že kupní smlouvu pokládá za neplatnou. Stěžovatelka odmítla vyhovět. Na tomto základě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 9. 2007 č. j. 26 C 38/2007-49 tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit družstvu částku 14 335,20 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2008 č. j. 55 Co 569/2007-68 tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Obecné soudy dospěly s poukazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 k závěru, že družstvo nabylo vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona, transformací práva trvalého užívání, jelikož splnilo podmínky vyžadované v §879c občanského zákoníku. Dle soudů je tak uzavřená kupní smlouva absolutně neplatná a družstvu vniklo vůči stěžovatelce právo na vydání bezdůvodného obohacení (kupní ceny). Shodly se rovněž v závěru o tom, že právo není promlčeno, když dvouletá promlčecí doba počala běžet ode dne 31. 12. 2004, kdy skončila lhůta odkladu účinnosti uvedeného nálezu Ústavního soudu, a žaloba byla podána dne 7. 12. 2006. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy při svém rozhodování nevypořádaly s jejími argumenty, které uvádí rovněž v ústavní stížnosti. Stěžovatelka má za to, že nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 nemohl "oživit" §879c a násl. občanského zákoníku. I kdyby tato ustanovení obnovil, tak se tak mohlo stát toliko s účinky od 31. 12. 2004 a nikoliv zpětně k 30. 6. 2001 (Ústavní soud je negativní zákonodárce, pravá retroaktivita je zakázána); ke dni 31. 12. 2004 již družstvo nemělo právo trvalého užívání, nález nemohl mít vliv na právní úkony učiněné v mezidobí (od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004). Dle stěžovatelky je pro posouzení platnosti smlouvy rozhodující stav v době jejího uzavření; kupní smlouvu uzavřely strany dobrovolně. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěry soudů o tom, že právo není promlčeno. Dle stěžovatelky byl předmětný nález Ústavního soudu publikován 5. 5. 2004 a družstvo plnilo z kupní smlouvy dne 22. 7. 2004, tedy v době, kdy již vědělo o bezdůvodném obohacení. Stěžovatelka rovněž poukázala na riziko nepovolené veřejné podpory (nerovnost subjektů). K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že rozhodoval v intencích dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. K otázce promlčení uvedl, že nelze vázat počátek běhu promlčecí lhůty k datu předcházejícímu nabytí účinnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, neboť vlastnické právo, neplatnost kupní smlouvy i bezdůvodné obohacení vznikly až v důsledku nabytí účinnosti uvedeného nálezu dnem 31. 12. 2004. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva nebo svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté. Tak je tomu i v posuzované věci. Navíc je možno konstatovat, že obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky - viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06, ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 210/08, ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2852/07, ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 3033/07, ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3151/07, ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 528/08, ze dne 16. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1911/08, ze dne 19. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1422/08, či ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 1423/08. Těmito usneseními Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06 konstatoval, že "v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral v úvahu...možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ust. §879c až §879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím přiměřené právní úpravy, zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci." V tomto usnesení také uvedl: "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ust. §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ust. §879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku." Tohoto výkladu, vyjádřeného nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02, se obecné soudy přidržely i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, když dospěly k závěru, že družstvo nabylo vlastnické právo na základě §879c občanského zákoníku. Námitky stěžovatelky jsou toliko polemikou s již dříve vyslovenými právními názory Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02. Pokud obecné soudy z tohoto nálezu správně vycházely (což učinily), je nadbytečné se opakovanými námitkami stěžovatelky výslovně zabývat. Ústavní soud nemá žádný důvod (ani možnost) se od svých dřívějších závěrů odchýlit; tato okolnost musí být stěžovatelce zřejmá, zejména byly-li klíčové názory vyloženy (opakovaně) ve věcech, v nichž byla stěžovatelka rovněž účastnicí. Pokud jde o námitku stěžovatelky o zakázané veřejné podpoře, je nutno uvést, že tato námitka nebyla předmětem posuzování obecnými soudy v dané věci. Ani Ústavní soud se tak touto otázkou nemohl zabývat - §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (subsidiarita ústavní stížnosti nejen formální, ale i materiální/obsahová). S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelkou uváděných ústavně zaručených práv. Proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. prosince 2008 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:3.US.1551.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1551/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 12. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 6. 2008
Datum zpřístupnění 12. 1. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/2001 Sb., čl. II.
  • 40/1961 Sb., §879c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/právní následky rozhodnutí Ústavního soudu
Věcný rejstřík vlastnictví
smlouva
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1551-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60905
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07